Jan Řehounek: Vyhřezlá plotýnka
„Když se po šedesátce ráno probudíš a nic tě nebolí, jsi mrtvej!“ tvrdí moudré české přísloví. Nevěřil jsem, když mi ho při dovršení šedesátky zkušeností poučení kamarádi připomínali. Cítil jsem se gerojem, zkrátka furt mladej kluk. Jenže ta mrcha příroda to jaksi nebrala na vědomí. Jednoho rána jsem se probudil a evidentně jsem mrtvej nebyl. Dokonce až tak, že jsem nemohl vstát z postele. Uprostřed zad nad lopatkami se mi uhnízdila palčivá bolest přecházející do pravé ruky.
Ivan Kolařík: Povídání dědečka
Donedávna jsem měl téměř všechno, co správný důchodce mít má a o čem si aspirující penzista nechává jen zdát: celkově sešlou tělesnou schránku, pár zbývajících vlasů módně učesaných na tak zvanou přehazovačku, chrup z umělé hmoty, sužující nemoce, pocintaný oděv včetně finančních potíží a častého hladu, který jsem zaháněl požíváním lahodného obsahu konzerv určených pro mého oblíbeného psíka Bafínka.
Libuše Čiháková: Děda Myška aneb Cukr
Nic bych za to nedal, že se Libuše Čiháková - ve chvíli, kdy se nikdo nedívá - tajně mění v modřinku a v této podobě pak vymete kdejaký kout. Ale spíš tomu tak není, protože jako modřinka by měla příliš úzce vymezené území (tuším, že asi tak dvacet arů) a to by jí bylo málo, to by jí nestačilo. Nemluvě o tom, že v této podobě by se nedostávala snadno do lidských příbytků. Takže je to spíš tak, že její osobní dědičný hřích dostal už při jejím narození podobu pozorných, ba hodně zvědavých očí, které bdí i když má zavřená víčka.
Michal Čagánek: Nedělní ráno
Přál bych vám probudit se někdy o nedělním ránu u nás v Nezdenicích. Je jaro, kostelní zvony, svolávající na mši, právě dozvonily, ve vzduchu to přesto dál cinká a zvoní, hned tu, hned tam, hned cink, hned bam... Máte pocit, jako byste se probudili v cukrárně, tak všechno dýchá a voní a je lehoučké. Můžete si vybrat kteroukoliv z těch chutí a naložit si jí třeba plný talíř, protože z takových dobrot nikdy nepřiberete.
Stanislav Moc: Syn Mahlera
Péťa byl také ženat, jako my dva, a tak nás bylo šest. Ženské se na tu slávu těšily a ta moje si dokonce koupila nové šaty, takže jsem musel jít vyšňořen v obleku. Měl jsem tenkrát nádherně proužkovaný žlutý oblek s kalhoty mírně do zvonu a s vestou, která měla kapsičky. V tom bych se v Sydney upekl, ale do hor to bylo ideální i s tou vestou.
Milan Markovič: Důvody
Říká se, že důvod se vždy najde. Už kdysi pradávno, když kdosi napsal, že kdo chce psa bít, hůl si najde, se zřejmě vědělo všechno o tom, jak to zaonačit, aby to vypadalo jako opravdové. No a při tom je ještě možnost vyškolit se na skutečného mistra výmluv. Ono – mezi námi – až takové mistrovství to zase není, ale zvyk je železná košile a my jsme si už takhle zvykli na ledacos.
Symfonie a límec
Kdybych z ničeho nic dostal pozvání na býčí zápasy nebo na manévry turecké armády, patrně by mě to nijak nevzrušilo. Avšak minulý týden přišla ona a přinesla lístky na koncert. Myslím, že jsem vyvalil oči jako tulení mládě na zánovní cirkulárku. Když mi však sdělila, že na hoboj píská osobně Luboš Kažourek a odmávají to hned tři dirigenti, souhlasil jsem.
Někdo má rád vdolky, jiný holky…
Někdo sbírá známky, jiný pivní tácky, další zase obrázky nahatých slečen. Já sbírám kalhoty. Svoje kalhoty. Ty, které jsem nosil před pěti, deseti i více lety. Není to tak podivný koníček, jak se na první pohled zdá. Naopak, troufám si tvrdit, že je to koníček ušlechtilý a na výsost praktický! Pánská móda, a zvláště kalhot, nejde do příliš velkých extrémů a navíc se periodicky vrací.
Christian Heinrich Spiess: Krásná Olivie aneb Strašidlo z bílé věže (3)
Když se Vilibald z honby domů navrátil, divil se a litoval, že jeho vzácný host tak brzo odešel, prve než mu slušně poděkovati mohl. Byl ale ten den předce dobré vůle a veselil se s tovaryši, že jeho hrad před loupežníky ochráněn jest. Olivie však byla stále roztržitá a večer celá zamyšlená a smutná. Když se jí Vilibald ptal, co by jí chybělo, dala mu odpověď smyšlenou, a položíc se na lůžko, pravila, že ráno Bůh dá lepšího zdraví, a veselejší mysli býti doufá.
Egon Wiener: V čarovný světa kout, naší přírodou s knihou „Čarovné bylinky“
„Čarovné bylinky“ - kniha autorky Marty Knauerové má kupodivu dva živé a tvořivé tatínky. Skutečné umělce, kteří svěžímu a inteligentnímu textu dali šat, o kterém lze bez nadsázky říci, že plášť i spodní prádlo je šatem královským. Kresby a fotografie, které tou velkou, krásnou knihu povyšují k původním hodnotám knih vrcholné renesance, či hravé, bezstarostné a hýřivé secese.
Václav R. Židek: Sám ve víru zdymadel (14)
Vrata komory se zavřela, Kovalčík ještě jednou překontroloval situaci na vodě a dal rukou signál zahájit zdýmání. Podél komory byly známé tváře z oddílu a několik lidé mně zcela neznámých. Voda v komoře začala s duněním pomalu klesat. Odkryté stěny ukazovaly zajímavě zbarvené kameny se škálou odstínů žluté a zelené.
Luděk Ťopka: Příběh prvního myslivce Ladi – Falešné peníze
Já vám chci, kamarádi, povědět, jak začala moje lovecká kariéra a současně tu Jožkovu zkušenost s trestem za špatný skutek potvrdit. Jenže v mém případě nepřišla odplata od žádné vyšší moci, ale od mého strýca Martina. Bydlel v chalupě jen kousek od našich a já, dvanáctiletý synek, jsem rád chodil na jeho malý vinohrádek střílet vrabce a špačky, co mu kradli víno.
Ivo Jahelka: Já nic, já muzikant
Zkušení kriminálníci s oblibou používají toto úsloví: „Doznání je sice polehčující okolnost, ale jisté odsouzení.“ V podstatě mají pravdu, protože vina musí být prokázána, a tudíž na doznání a upřímnou lítost je vždycky času dost. Z tohoto postoje pak pramení některá pozoruhodná tvrzení, která předkládají soudcům v rámci své obhajoby.
Jan Hora: Sběratel dobrodružství (13) Strážce pokladu
Zundoj byl malý mongolský chlapec, který žil v šedesátých letech 20. století na okraji pouště Gobi. Bydlel v jurtě se svou rodinou, která se živila jako ostatní kolem pastevectvím. Měli stádo malých černých koz, dvouhrbé velbloudy a samozřejmě koně. Zundoj si nemohl vzpomenout, zda se naučil dřív chodit nebo jezdit na koni, ale v tom se nijak nelišil od jiných mongolských chlapců. Měl velmi rád své rodiče, ale nejvíc času trávil se svým dědou Tuduvem. Jezdili spolu rádi na vyjížďky do pouště, občas se škádlili, jindy zas sedávali stranou a tiše si šeptali o věcech, které nesměl nikdo slyšet.