Pavel Vrána: Putování v dešti, aneb Psím počasím do Santiaga (1) Začátek cesty
Po šesti týdnech putování severním Španelskem z francouzského pohraničního městečka Saint-Jean-Pied-de-Port do španělského poutního města Santiaga de Compostela jsem se vrátil domů. Po vlastních nohou jsem ušel osm set kilometrů krásnou krajinou, mnoha malebnými a na historické památky bohatými městy, městečky a vesnicemi a celých těch šest týdnů jsem se nechal vést silou duchovní energie z té staleté poutní cesty vyzařující. Teď, po návratu domů, stále ještě ta cesta ve mně doznívá, ovlivňuje mé myšlenky a určitě taky pozitivním způsobem pozměnila můj přístup k životu. Pokusím se teď o ní, i o síle, kterou na mysl i duši člověka působí, pár řádků napsat.
Emília Molčániová: Záskok | Doživotne | Posledná skúška
Bol som bez práce. Chodil som po fabrikách a zháňal pre úrad práce pečiatky. Prijal by som už, namôjdušu, hocijaký flek, ale odvšadiaľ som počul iba: „Nepotrebujeme vás.“ Na svojej pochôdzke som mal v ceste ešte ZOO. Viem, že táto inštitúcia krachuje, ale nedalo mi, aby som sa o niečo nepokúsil. „Ale, pravdaže sa nám hodíte! Máte ideálnu postavu, skoro dva metre výšku a vážite okolo sto kilogramov, o veľa som sa nepomýlil, však? Takého práve potrebujeme.“ „Smiem vedieť, čo bude mojou náplňou práce?“
Stanislav Moc: Austrálie - můj osud (14)
Měli jsme po noční a vycházeli jsme z fabriky. Franta jezdil se mnou, protože půlka auta byla jeho, ale začínali jsme se hádat. Mně vadilo, že když někam chtěl jet musel jsem všeho nechat a odvézt ho tam, protože neměl řidičák. Jemu vadilo, že jsem si do auta kdykoliv skočil a odjel, aniž bych mu něco řekl.
Antonín Suk: Bába z hospody
Rád vzpomínám i na další vickovickou osobnost. Malá, shrbená, ale neskonale laskavá v přirozené drsnosti, i když nám – „vejpitkům“ čas od času nehostinsky vynadala: „Děte domů a neutrácejte!“ – to byla naše hostinská. Jenže naše byla i ta hospoda – nehospoda! V té místnosti kde se prodávalo a podávalo pouze lahvové pivo, při čemž probíhala i „dudáková liga“, babka i spala!
Michal Čagánek: Malá (3)
Marek dočetl moji knihu, to, co jsem dosud napsala. Dlouho seděl a mlčky hleděl do míst, kde poslední slova splynula s bílou plochou papíru. Nebylo jasné, jestli začne plakat nebo se smát. Konečně zvedl hlavu. Usmíval se, v očích slzy. „Chtěla bys to vydat?“ Usmála jsem se. „Ne tak hrrr, vždyť to ještě ani není napsané!“ „No, já myslel až potom.“ „Potom musím najít někoho, kdo umí krásně malovat, aby knihu doplnil obrázky. A taky toho, kdo dělá, aby byla kniha knihou. Kdo rozumí písmenům a ví, jak je na stránkách uspořádat.“ „Grafik.“ „Ano ten.“ „A co tiskař?“ „Ten se bude taky hodit. Hlavně ale musíme najít někoho, kdo se umí krásně smát.“
Radka Jurkovičová: O zlomeném srdci / Chudinka obecná
"Ty už mě nemáš rád…?“ Napůl výčitka, napůl otázka. "Mám tě rád…“ brání se dotyčný chabě, pokud nepřejde rovnou do protiútoku. Ostatně, co říct na takové nařčení. A vzápětí přijde další: "Zlomil jsi mi srdce..!“ (rozuměj: přišla jsem o své iluze) Následuje srdceryvná scéna, jejímž cílem je, aby se dotyčný cítil alespoň tak špatně (raději hůře), než ta s domnělou frakturou.
Egon Wiener: In memoriam | První liberecké noviny | Bezbariérový svět
Mnoho našich spoluobčanů muselo opustit své Liberecko, Jablonecko, když se oni sami nebo jejich rodiče aktivně podíleli na rozbití Československa v letech 1935–1945. Jako němečtí nacionalisté se podíleli na programovém vyhnání Čechů a Židů z pohraničí, na jejich fyzické likvidaci a ztratili morální právo na návrat. Přesto ani oni nezapomněli na svou zemi, kde se narodili a kterou zradili, když její část – Sudety, připojili v letech 1938–1945 k Německé říši.
Ivan Kraus: Na obědě
Do restaurace jsme chodili všichni velmi rádi. Číšníci z nás však obvykle příliš nadšeni nebyli, protože se skoro vždycky přihodila nějaká věc, která personálu nesedí. Dali nám, když nás viděli, ten největší stůl, který byl zrovna volný, a nedůvěřivě sledovali, jak se dohadujeme o místa. Šlo hlavně o to, aby matka seděla tak, aby viděla na celou restauraci, stejně tak jako ve vlaku, kde musela sedět ve směru jízdy.
Ivan Kolařík: Policejní dar (1.)
“Matko, bolševikům dozvonilo, v rodný zemi začíná demokracie, musím se ject podívat do rodný země jak jsou na tom jejich policejní orgány,” oznámil jsem radostně ženě, která starostlivě zvedla oči od vaření. “Ivane, pro Bůh, nikam nejezdi, víš že jsou tam orgány zlý, ještě si tam něco nadrobíš a oni tě strčí do lochu,“ zareagovala žena a dodala: “Co si počnu, budeš-li lepit pytlíky na Borech?
Sloupky Jiřího Menzela (15)
Darebáci všech sort, od primitivních vylupovačů aut až po rafinované bankovní šejdíře, pochopili, že tato demokratická společnost nezná pohrdání, nezná vyvržence, je měkká a zbytečně ohleduplná k evidentním lumpům. Tím více se rozmáhá jejich drzost, s jakou se ohánějí dobromyslnými paragrafy. Kde je pokání, kde je stud, kde je lítost po špatných činech. Kde je soucit s obětmi. Tak nevím…
Miloslav Švandrlík: Kritika ředitele Hryzaty | Co zmůžeš proti pokroku
Josef Hryzata chmuřil své ředitelské čelo. Tvářil se, jako by požil libru drceného skla. Svíral křečovitě zápisník a v očích se mu objevil výraz tatranského sviště, napadeného orlem. Josef Hryzata, úhrnem řečeno, upadl do nálady krajně ponuré. Nelze se mu divit. Kritika, která pravě dopadala na jeho hlavu, byla tvrdá a nekompromisní. Bez ohledu na jeho mocenské postavení ředitele.
Jitka Dolejšová: Deník z báječné dovolené
Hurá, jsem v cíli své vytoužené dovolené! Po dlouhé únavné cestě autobus konečně zaparkoval před prosklenými dveřmi útulného hotýlku a vyvrhl kufry a bílá těla klientů na rozpálenou dlažbu palmové promenády. Obklopila mne nezaměnitelná vůně blízkého moře. Měla jsem skvělý nápad, dopřát si tuhle báječnou dovolenou jako dárek k dvacetinám. Potřebuji si konečně pořádně odpočinout.
Iveta Kollertová: Bolestivý verdikt
Po další půlhodině se konečně dovnitř vřítil zřízenec.„Tak jdeme na to, paninko!" zahulákal na mne, jako bych byla hluchá. Vyjeli jsme směrem k operačním sálům. Přede mnou stály další dvě postele. Jedna prázdná, druhá s pacientkou. Šlo to jak na drátku, odhadla bych tak deset minut na jeden výkon.
Michal Čagánek: Pošli tátu
Většinou byla ještě tma. Děda potichu otevřel dveře pokoje, ve kterém jsem spal, tiše zašeptal: „Míšo...“ A ještě dříve než zašeptal, sotva se dotkl kliky, já jsem už otvíral oči. Na stole byla připravená snídaně. Snídali jsme tiše, jen ranní pták občas zazpíval, hodiny v kuchyni tikaly, chleba byl namazaný máslem a z čaje se kouřilo.