Publicistika – Letem-světem

Jitka Dolejšová: Norsko 2010 - Za všechno může Troll (5)

Jotunheimen: V překladu to znamená Země (nebo domovina) obrů. Celková plocha NP je 1145 km2. Od roku 1980 jsou tyto norské velehory vyhlášeny národním parkem. Nejvyšší horou je Galdhøpiggen (2469 m.n.m.). Vypíná se tu jedna dvoutisícovka vedle druhé, je jich přes dvě stě a mnohé z nich mají celoroční ledovcový příkrov.

Jitka Dolejšová: Skandinávie - O velikém putování k polárnímu kruhu …a ještě dál (2)

Při noclehu v přírodě máme dodržovat pár pravidel, mezi která patří například zákaz rozdělávání ohně. Jinak můžeme přespat, kde je libo, v Norsku je však třeba dodržet vzdálenost nejméně 150 metrů od obydlí. Ve Finsku platí, že nesmíme být na dohled od obydlí. Všude pak je zakázáno stanovat na soukromém pozemku bez souhlasu majitele.

Jitka Dolejšová: Fotoaparát (znovu) vypráví – Rakousko 2011 (4)

Mlha, vichr, prší a prší. Chvílemi se z deště stává prudký liják. Obloha připomíná tmavý šedý kabát. Nedá se nic dělat, dnes na túru nejdeme. A tak jsem s Olym zůstal v apartmánu a naši lidi šli na celé odpoledne do bazénu. Krytého, to dá rozum. Když se někdo neotužuje, do horského jezera si zaplavat nepůjde.

Jitka Dolejšová: Norsko 2010 - Za všechno může Troll (2)

Ráno v šest nás šokem probouzí manželův budík. Kdo ho tak nastavil? Hrr na něj, zbijte ho! Všichni se tváří nevinně. Tož vstávat, uvařit čaj, rozloučit se s chrousty a zvědavými vránami ťapkajícími kolem stanu, a „do sedel“. Čeká nás další kus cesty. Dálnice nám nabízí pohledy na další elektrárny cvičící spartakiádu, občas na nás jukne kousek moře.

Luděk Kocourek: Francouzské nebe je nejen krásné, voní

Po třech dnech ve vápencích jižní Francie se nám zachtělo změny, Stříbrňák se rozhodl, že poletí na přelet do Sisteronu a s mapou v ruce se jde nesměle zeptat pilotů tandemůna cestu. “Co se nás bojíte, my vás nekousnem,” a mávli rukou za sebe: “Támhle poletíš na kopec toho hřebene, tam musíš vytočit minimálně 800 m nad konec, abys přeskočil údolí na další hřeben” a dál se radí nad mapou, kudy se dá letět.

Jitka Dolejšová: Rakousko - Fotoaparát vypráví .... (3)

Byli jsme se podívat i na Krimmlerské vodopády. Na můj vkus tam bylo moc lidí, ale ta padající voda, co hučí a vypadá, jako když se vaří, je úchvatná. Vyfotil jsem i nádhernou duhu. Jenže fotit obrovské vodopády, to taky není jen tak. Hned jsem měl na objektivu drobounké kapky. Ale moje paní mne osušila svým tričkem – a zase bylo dobře.

Slavomír Pejčoch-Ravik: V srdci Paříže (5)

Pro mě to bylo ovšem vzácné poučení. Mám totiž přítele, který sní o tom, že by se mnou rád prožil něco dobrodružného. Přinesl mi kdysi modré ponožky s nadějí, že budeme-li nosit modré košile, fusekle a vázanky, že si nás dozajista všimnou svobodní zednáři. Marně jsem ho přesvědčoval, že bychom v zednářské lóži potkali asi tytéž osoby, které neradi vidíme i na televizní obrazovce.

Marta Urbanová: New York

Sedím v hale hotelu Pensylvania na rohu 7th Avenue a 33 Street na Manhattanu v srdci New Yorku. Hotel má 22 poschodí a 1700 pokojů. Když tak počítám: tři a půl tisíce postelí. Jedno naše malé město. V hale je mraveniště. Vchodové dveře se netrhnou. Dvě řady výtahů se nezastaví. Permanentně jsou všechny v provozu. Kufry všech barev a velikostí stojí na podlaze a čekají.

Vladimír Cícha: Cesta na jihozápad – vzpomínka na báječné časy (4)

Plachetnice zakotvené v přístavu, molo zatínající se daleko do oceánu, Fisherman´s Wharf s mnoha krámky, hospodami, restauracemi, z nichž linou se exotické vůně. Pohled na ostrov Alcatraz s věznicí dnes již změněnou jen v turistickou atrakci a nalevo… ano, Golden Gate Bridge, i dnes částečně zahalený do pověstné mlhy. Projíždka lodicí poskytuje mnoho pitoreskních pohledů na strmé ulice města, dosud nám známých jen z televizního seriálu, jimi za zlosyny pádících strážců zákona M. Douglase a K. Moldena.

Pavel Vrána: Putování v dešti, aneb Psím počasím do Santiaga (5) Den čtvrtý

Ten den i přesto, že byl trochu deštivý, byl plný jakési vstřícnosti a jemného vedení. Všichni kolem nás spěchali do Pamplony a předbíhali nás, aby si zajistili v tom velkém městě ubytování a taky aby tu chladnou a deštivou etapu měli co nejdříve za sebou. Nás se ten všeobecný chvat ale jaksi netýkal. Obavou, kterou se v nás pokoušeli vyvolat někteří z těch předbíhajících a spěchem schvácených poutníků, že totiž do Pamplony směřuje příliš mnoho lidí a na ty, kteří přijdou poslední, už nezbude ubytování, jsme se zneklidnit nenechali.

Jaroslav Vízner: Požádat tě o ruku mě napadlo v Thajsku (5)

Lodička, jinak se tomu říct nedá, odejela až ve 20 h. Tři lidé tvoří posádku a my, pasažéři ,jsme jen čtyři. Držíme se křečovitě té houpající skořápky a pomalu si na to zvykáme ... na konci cesty se nedalo vystoupit, bylo málo vody, a tak šlápnout do moře a pěšky na břeh. Tam všichni zmizeli a já se poohlížím po thajském taxíku. To jsou takové malé dodávky, většinou s plachtou, kam se natlačí 10-15 lidí a při placení se rozdělí o cenu cestovného.

Jiří Zelenka - Aleš Hrubý: Deník cyklistického maratónu Liberec - Paříž (2/3)

Konečně hranice na dohled. Město Venlo je pár kilometrů a cestou nás zastavuje chodec se žádostí o pomoc. Došel mu benzín, a tak nám dává dvacet euro, jestli bychom nedojeli k hranicím a nekoupili mu něco do kanistru. Aleš, že si dá časovku...prý je to pár kilometrů. Tak jedeme. Jsme za hranicemi. Jenže včera vyprodali kanystry a to je problém.

Jiří Zelenka - Aleš Hrubý: Deník cyklistického maratónu Liberec - Paříž (1/3)

Šok! Vidím ceduli Žitava - mávám na auto, jestli se mi to zdá, a chci vidět mapu. Je to jasné jezdíme dokola a bloudíme. Aleš je na infarkt a teď se jasně ukázal nedostatek. Chybí navigace a jet přes malé obce na mapě bude značný problém. Budeme muset celou trasu korigovat a držet se hlavnějších tahů, jinak budeme jen bloudit a nikam nedojedeme.

Lenka a Luděk Novákovi: Šri Lanka II. aneb cestování s kufrem (6)

Po chladné vlhké noci v horách se nám nechtělo z postele. Oroseným oknem nebylo vidět ven a v hotelu panovalo podivné ticho. Rozhodly fyziologické potřeby. Prstem dělám na skle kolečko a s překvapením zírám přímo do modré báně. „Lúďo, vstávej, musíme ven. Je tam nádherně. Zahrada na nás čeká a dobrého světla fotografům ubývá!“ Slunečné ráno v Nuvara Eliya bylo jako břitva