Publicistika – Rozhovory
Miroslav Sígl: O cykloturistice a cykloknihách
Od malička jezdím na kole. Absolvoval jsem tisíce kilometrů za svůj život. Jako kluk jsem sjezdil mnohokrát okolí svého domova, na cestách poznával nejen krásy naší přírody, památky, ale začali mne zajímat víc lidé – stařenky a dědečkové, sedávající před svými domky, na návsích. Co všechno jsem se od nich nedozvěděl!
Ivo Fencl: Rozhovor s hudebnicí Karolínou Frühbauerovou
Karolína pochází z Blatné u Strakonic. Studovat začala na ZUŠ u Marka Ruperta a pokračuje na konzervatoři v Plzni u prof. Ozrena Mutaka, přičemž se rozvíjí v mistrovských třídách četných světových kytaristů (Pavel Steidl, Milan Zelenka, Marcin Dylla, Paolo Pegoraro, Thomas Fellow, József Eötvös, Thomas Offerman, Rolf Lislevand a další). Už na ZUŠ získávala ocenění při interpretačních soutěžích ve hře na kytaru. Věnuje se především sólové hře a v repertoáru má klasické kytarové skladby od renesance až po modernu i španělskou a latinskoamerickou hudbu.
Vlasta Korbová - Helena Procházková: Povídání u sklenice studeného čaje (11)
Každý chybuje, ale je rozdíl, když při hodnocení činnosti vedoucí řekne – jsi nemožný, takhle to přece nemůžeš dělat, nebo. když o stejném problému řekne: „Tohle jsi udělal dobře, ale toto by mohlo být uděláno jinak“. Pak vyzní druhý příkaz daleko přijatelněji. Často si vzpomínám na večerní hodnocení lekcí kurzu DC, kde jsem asistovala. I to mělo svá pravidla.
Miroslav Sígl: Se spisovatelem Vladimírem Votýpkou o české šlechtě
Česká šlechta v současné době představuje úzký okruh pětadvaceti až třiceti rodin – každopádně hodně prořídlý šik. Jindřich Kolowrat mi kdysi řekl: Patříme k ohroženému druhu živočichů – jako někteří vzácní motýli nebo jeleni. Mnozí totiž odešli v několika odlivových vlnách. Poprvé po vzniku Československé republiky, která šlechtě příliš nepřála, podruhé před začátkem druhé světové války.
Luciana Klobušovská – Jarmila Moosová: Šlechtična
Bez klobouku bos... slova, která mě napadají ve chvíli, kdy se chci podělit o radost, že mi v životě byla básníkem a spisovatelem panem Petrem Musílkem z Chotěboře představena žena, k jejíž garderóbě plejáda nejrozličnějších klobouků neodmyslitelně patří. Umí je totiž nosit tak noblesně, že ani na vteřinu nezapochybujete, že si před vámi vykračuje pravá šlechtična. A proč právě ona slova? Nevím, snad že bez klobouku by už byla jako bosá. I když... nebyla. To nejdůležitější totiž nosí v sobě: básnířka a budoucí spisovatelka, ale především pro všechny své přátele báječná kamarádka a přítelkyně, vypravěčka LUCIANA KLOBUŠOVSKÁ.
Vlasta Mlejnková – Peter Závacký: Kreslením si uklidím v duši
Život berie ako vzácny dar. Humor jej zase denne ponúka množstvo optimizmu, ako tento dar zmysluplne prežívať. Nenecháva si ho však iba pre seba. A keďže sudičky jej dali do kolísky navyše aj vzácny dar výtvarného talentu, s plnou náručou a s optimizmom sa oň deli s ľuďmi okolo seba, pre ktorých kreslí páčivé úsmevné obrázky, zjednodušene nazývané aj karikatúry, aby aj im ponúkla úsmev a radosť, ako dar do života a pre seba ďalší krásne prežitý den. Je vždy príjemne optimisticky ladená, čo priaznivcom jej humoru na nej najviac imponuje.
Vlasta Korbová - Helena Procházková: Povídání u sklenice studeného čaje (8)
Vplouváme do vánoční nálady, ale já bych se ráda vrátila do poněkud méně idylického období. Není to tak dávno, co jsme všichni vzpomínali na sedmnáctý listopad 1989. Jak jinak tedy začít zimní zamyšlení, než úvahou nad uplynulými osmnácti lety? Cítíme se tak, jak jsme si tehdy představovali, nebo nás realita zaskočila?
Marie Chatardová – Jitka Vykopalová: Moje poslání ve Švédsku
Od 16. listopadu jsem nastoupila do funkce ředitelky Diplomatického protokolu Ministerstva zahraničních věcí, což je oblast, která mě vždy velmi zajímala. Důkazem toho je, že jsem již zhruba před rokem přislíbila, že po návratu do Prahy budu externě vyučovat diplomatický protokol na UK a to jsem ještě vůbec netušila, že později dostanu nabídku právě na místo ředitelky DP.
Vladimír Stibor - Břetislav Kotyza: O básníku měsíčních vzducholodí
Není to nic výjimečného, že každá doba si „píše“ své dějiny. A jak ráda mnohé ze své minulosti vynechává, až se občas člověk nestačí divit. Literatura by se neměla rozpadat na tvůrce z pravice, levice či nábožensky orientované spisovatele. Literatura je buď dobrá, a ta snad přežije na nějakých „ostrůvcích mezi proudy“, nebo není, byť to zní jakkoliv tvrdě a nesmlouvavě.
Machmud Ešonkulov – Peter Závacký: Karikatúra je pre mňa všetko, nemôžem žiť bez jej kreslenia
Jazyk karikatúry nepotrebuje tlmočníka. Je zrozumiteľný pre každého i vzácny. Je obrazom procesu rozvoja vo svete i napredovania tej ktorej krajiny a národa, čo dáva optimistickú nádej, že karikatúra v budúcnosti dosiahne novú vyššiu úroveň. Kreslený humor je stále viac a viac populárny aj v slnečnom Uzbekistane v ďalekej Strednej Ázii. Uzbecká karikatúra sa každým rokom zviditeľňuje viac a viac. Jej autori majú svojich stálych priaznivcov nielen doma, ale už aj za hranicami, keď najúspešnejší z nich sa čoraz častejšie presadzujú aj na medzinárodných súťažiach kartún na všetkých kontinentoch. Najviac z nich sa darí ich lídrovi a najznámejšiemu z nich Machmudovi Ešonkulovi, ktorý už dnes iste patrí do svetovej TOP 50.
Jakub P.Malý - Jarmila Moosová: Cyrano třetího tisíciletí
Ve větším úžasu pak zůstane stát tváří v tvář fenoménu, který básní tak přirozeně, jako dýchá, a nelze nevzpomenout legendárního Cyrana de Bergerac, jemuž vyjadřování se verši bylo právě tou přirozenou vlastností. Poznala jsem desítky a stovky básní Jakuba P. Malého a před jeho umem se hluboce sklonila.
Ivo Fencl: Doktor Slabý a jeho detektiv Břetislav Hostivít
PhDr. Zdeněk Karel Slabý (nar. 9. 6. 1930) byl ve válce ve Foglarově oddíle Hoši od Bobří řeky (ve "Dvojce"). Již jako dospělý intelektuál za sebou pak zanechal mnoho práce jako redaktorem nakladatelství Albatros (od roku 1958) a časopisu Zlatý máj (1958-1971, 1989-1990). Se svou paní Dagmar Lhotovou napsal zatím PĚT knížek o kocouru Vavřincovi a jeho (třech) přátelích, první dvě z nichž i zdramatizoval.
Ivan Kolařík – Iveta Kollertová: „Ivane, s tebou je sranda jak s gumovým hovnem!“
Čeština je na tyto blbůstky fantastická a dovede rozesmát. Mám rád český a britský humor. Mám rád, když si někdo dovede dělat srandičky ze sebe samého. Angličani jsou na to mistři. Američani se berou moc vážně. Nesnáším humor americký, kde si myslí, že je hrozně směšný, když se navzájem kopou lidi do zadnice.
Vlastimil Marek: STEPHAN MICUS V PRAZE "Když to hraje samo"
Stephan Micus byl i nepřímo na počátku českého hledání dokonalého zvuku a hudebního vyjádření. Vzpomínám, jak jsme s Jirkou Mazánkem, Vlastou Matouškem a Karlem Babuljakem (a také nadšeným sběratelem desek Vlastou Rajnoškem) se zatajeným dechem naslouchali každé další Micusově desce (a jak jsme si je přetáčeli na kotoučové a později kazetové magnetofony).