Literatura – Fejetony
Eva Vlachová: Krásná nálepka
Nedávno jsem si, jata touhou po vzdělávání se, pročítala nabídku různých seminářů a školení a jedna mne vážně zaujala. Jmenovala se Etiketa a protokol. Zdá se mi totiž, že etiketa se stala staromódní a vlastně i trochu úsměvnou záležitostí. Možná si ji ale spojujeme pouze s etiketou dvorskou, o jejímž pokrytectví nás už dávno velmi podrobně a čtivě informoval Alexander Dumas. Momentálně řešíme etiku.
Luděk Ťopka: Klíče
Ztratil jsem nedávno klíče. Od výtahu, dopisní schránky a zámku kola. A to svou vlastní vinou - zapomněl jsem je totiž ve výtahu. Jak to? Aha, pardon, neřekl jsem, že bydlím v jednom ze čtyř šestipatrových domů našeho družstevního bloku, kde je tato vymoženost nezbytná. Výtah sice klíč nepotřebuje, ale pro jízdu do sklepa je třeba, na ochranu proti zlodějům, vložit k tomu určený zvláštní klíček do ovladače kabiny.
Danuše Markovová: Nejen o kamenech žlučníkových
Kameny mě v životě provázejí neustále. Jsou mým nekonečným zdrojem inspirace. Téměř vášnivě pozoruji jejich podmanivě zemitou krásu zasazenou do neopakovatelných zákoutí v přírodě. Tvoří pestrou mozaiku mého života v tak různorodých proměnách, že se k nim chtě nechtě musím neustále vracet.
Dagmar Slivinská: Jděte s těma nůžkama někam...!
Nemám ráda kadeřníky, holiče a všechny ty, kteří se k mé hlavě kdykoliv přiblížili se zlomyslným úsměvem a divoce cvakajícími nůžkami! Asi se každý holič už rodí s touhou střihat! Jako třeba ten chlapeček, jehož maminka žehlila ve vedlejší místnosti a na její dotaz, cože dělá, pravil „ číhám“! Matka myslela, že si hraje na číhanou, a jaké bylo její překvapení, když vešla do pokoje, kde si chlapeček hrál. Chlapec držel v ruce nůžky a „ číhal“ záclony! Neuměl totiž ještě „ř“!
Jana Stuchlíková: … tě balil, ne?
Vracím se ze služební cesty, spokojeně si pobrukuji za volantem a naučeně sleduji cvrkot okolo sebe. Provoz je jen mírný a cesta ubíhá jako po másle. Jemně zbystřím, protože zprava se přede mne z připojovacího pruhu doslova vecpal chlap v bílém autě. No, dobrá, bylo to natěsno, ale budiž, pomyslím si. Jedu dál, s chlapem před sebou. Možná tak po pár stech metrech na mě zabliká všemi čtyřmi.
Tomáš Zářecký: Těžký život literáta III.
Ztráta inspirace… Jedna z mých největších a nejděsivějších nočních můr. Nevědět o čem psát, nemít na srdci nic, co bych si přál sdělit čtenářům… Už jen při tom pomyšlení mě polije horký pot a honem se snažím přijít na něco, co by mě přesvědčilo o opaku, co by mi dodalo kýžené sebevědomí a já si mohl říct: „Kdepak, stále ještě nacházím v té své makovici spoustu nápadů, pořád vím, o čem psát!“
Egon Wiener: Vzkaz Ypsilonce | Schody | Hlemýždí bohatství
Nedávno jsem vzpomenul, žel, asi jako jediný, nedožitého jubilea jednoho z nedoceněných libereckých občanů – středoškolského profesora Václava Bahníka, překladatele, latináře a víc než učitele italštiny - nezapomenutelného pedagoga. Jednoho z těch, který napomohl na svět inscenaci „Michelangelo Buonarroti“ rovněž jubilujícího studia, slavné liberecké Ypsilonky, v jejímž čele stál i tehdy Jan Schmid, režisér představení o významném renesančním umělci a vynálezci.
Pavel Landa: K neznámému účelu
Na jednom z právnických blogů onehdy kdosi prohlásil, že duševní vlastnictví je nesmysl. Dotyčný patrně vůbec nikdy žádný takový nehmotný statek nevlastnil, dokonce zřejmě ani není naděje, že by vlastnil někdy v budoucnu. Přestože, jak vidno, existují takovéto kuriózní názory, se duševnímu vlastnictví v poklidu chvilku věnujme, tentokrát v podobě práva k vynálezům.
Egon Wiener: Horská chata na Smrku | Z Lemberka | Pivo a špek
Nedávno jsem byl na léčebném pobytu v lázních Libverda a tam jsem se dozvěděl o jednom osudu, o osudu horské chaty na Smrku. Rád bych vám převyprávěl příběh, který mě vrátil do let, kdy naši rodiče přicházeli na seve,r do pohraničí, aby tady, v Sudetech, obnovili českou řeč, aby český živel staletí v tomto kraji potlačovaný našel své místo.
Jana Pilátová: Milý deníčku (2)
Jak se to projevuje? Přítok informací stále nepolevuje. Příval přišedších osob také ne. A stále se řinou odkudsi dotazy a požadavky a... tu se zkrátka stane, že se mozkovna takzvaně kousne a přestává vstřebávat. Působí (i na mne) dojmem, že dosáhla nabobtnáním tvaru míče. Má velmi odolné stěny a nic se nedostane dovnitř ani ven.
Egon Wiener: Z kraje pod Troskami | Velmož, Jan II. z Donína | Poniklá
Opravdu si také myslíte, že nejtajuplnějším kraj v Česku je kraj „trosečníků“, kraj kolem Turnova – Trosky? Já si myslím, že tajemnější je hora Blaník, Černé jezero na Šumavě, černé i podle jména, všude tam, kde se střelka kompasu může zbláznit. Tam, kde cítíme energii, kde podle pověstí je něco, co nás straší, tam, kde je v hradních útrobách hladomorna o několika patrech, odkud dodnes vane chlad a hnilobný zápach zetlelých lidských těl...
Milan Markovič: Technika ma už neprekvapuje
Poviem pravdu, technické novinky ma už prestávajú vzrušovať. Kedysi boli totiž vzácnejšie. Keď prišiel farebný televízor, my, čo sme nemali na Tuzex, sme maturovali na ruskom Rubíne. Farby síce prezentoval na úrovni nevydarených veľkonočných vajec, ale bolo ich zas viac, lebo keď sa napríklad hokejista s modrou prilbou pohyboval (a to sa stávalo dosť často), modrá čiara ešte hodnú chvíľu monitorovala celú jeho trasu až kým ho nevystriedali.
Eduard Světlík: Umění číst / Výslech
Nemám na mysli ono umění, které z šestiletého analfabeta dělá gramotného školáka. Jde mi o to, že i gramotný člověk v dospělém věku se musí občas potýkat s požadavkem kdy, kde a co číst, aby z toho měl potěšení i užitek, že to není věc tak docela samozřejmá, ale též umění jistého druhu.
Miroslav Horníček: Jak se zachovati, vnikne-li do obřadní síně šakal
Podivná příhoda se stala v alpské vesničce neveliké velikostí, leč významné svým významem. V neděli 26. května 1881 vnikl při sňatku zdejších snoubenců z příčin dosud nezjištěných do místního kostelíčka šakal.