Literatura – Fejetony
Egon Wiener: A čarovat umí kdo? | Den nezávislosti v pořadí 235. | Putovní lahve
Sněm ptačí na Ještědu končil prazvláštním provoláním. Obec ptačí sněmovala s tím, že už je to neúnosné a dít se musí věci… Čiri, kiri, pták, kiririki krák. Dohodli se na tom všichni. Ti zdejší i ti, co proletěli světa kraj. Jako když rozevřeš vějíř, frr! a byli pryč. Rozletěli se do všech světových stran. Pod nimi ještě spalo město, řeka, celé Podještědí.
Vladimír Vondráček: Bajka o jedné milé zoologické zahradě
Byla – nebyla, no samozřejmě spíše nebyla, ale mohla být, jedna milá a překrásná zoologická zahrada. Na rozdíl od jiných zoologických zahrad, které vybudovali pro své potěšení a snad i studium lidé, v této zahradě žili a spravovali ji živočichové sami. Jednoho krásného dne, mírnix-dýrnix, z čista-jasna, kde se vzala tu se vzala. Na jednom malém ostrůvku uprostřed Pacifiku dala místní fauna hlavy dohromady a založila si ZOO.
Eva Vlachová: Krásná nálepka
Nedávno jsem si, jata touhou po vzdělávání se, pročítala nabídku různých seminářů a školení a jedna mne vážně zaujala. Jmenovala se Etiketa a protokol. Zdá se mi totiž, že etiketa se stala staromódní a vlastně i trochu úsměvnou záležitostí. Možná si ji ale spojujeme pouze s etiketou dvorskou, o jejímž pokrytectví nás už dávno velmi podrobně a čtivě informoval Alexander Dumas. Momentálně řešíme etiku.
Luděk Ťopka: Klíče
Ztratil jsem nedávno klíče. Od výtahu, dopisní schránky a zámku kola. A to svou vlastní vinou - zapomněl jsem je totiž ve výtahu. Jak to? Aha, pardon, neřekl jsem, že bydlím v jednom ze čtyř šestipatrových domů našeho družstevního bloku, kde je tato vymoženost nezbytná. Výtah sice klíč nepotřebuje, ale pro jízdu do sklepa je třeba, na ochranu proti zlodějům, vložit k tomu určený zvláštní klíček do ovladače kabiny.
Danuše Markovová: Nejen o kamenech žlučníkových
Kameny mě v životě provázejí neustále. Jsou mým nekonečným zdrojem inspirace. Téměř vášnivě pozoruji jejich podmanivě zemitou krásu zasazenou do neopakovatelných zákoutí v přírodě. Tvoří pestrou mozaiku mého života v tak různorodých proměnách, že se k nim chtě nechtě musím neustále vracet.
Dagmar Slivinská: Jděte s těma nůžkama někam...!
Nemám ráda kadeřníky, holiče a všechny ty, kteří se k mé hlavě kdykoliv přiblížili se zlomyslným úsměvem a divoce cvakajícími nůžkami! Asi se každý holič už rodí s touhou střihat! Jako třeba ten chlapeček, jehož maminka žehlila ve vedlejší místnosti a na její dotaz, cože dělá, pravil „ číhám“! Matka myslela, že si hraje na číhanou, a jaké bylo její překvapení, když vešla do pokoje, kde si chlapeček hrál. Chlapec držel v ruce nůžky a „ číhal“ záclony! Neuměl totiž ještě „ř“!
Jana Stuchlíková: … tě balil, ne?
Vracím se ze služební cesty, spokojeně si pobrukuji za volantem a naučeně sleduji cvrkot okolo sebe. Provoz je jen mírný a cesta ubíhá jako po másle. Jemně zbystřím, protože zprava se přede mne z připojovacího pruhu doslova vecpal chlap v bílém autě. No, dobrá, bylo to natěsno, ale budiž, pomyslím si. Jedu dál, s chlapem před sebou. Možná tak po pár stech metrech na mě zabliká všemi čtyřmi.
Tomáš Zářecký: Těžký život literáta III.
Ztráta inspirace… Jedna z mých největších a nejděsivějších nočních můr. Nevědět o čem psát, nemít na srdci nic, co bych si přál sdělit čtenářům… Už jen při tom pomyšlení mě polije horký pot a honem se snažím přijít na něco, co by mě přesvědčilo o opaku, co by mi dodalo kýžené sebevědomí a já si mohl říct: „Kdepak, stále ještě nacházím v té své makovici spoustu nápadů, pořád vím, o čem psát!“
Egon Wiener: Vzkaz Ypsilonce | Schody | Hlemýždí bohatství
Nedávno jsem vzpomenul, žel, asi jako jediný, nedožitého jubilea jednoho z nedoceněných libereckých občanů – středoškolského profesora Václava Bahníka, překladatele, latináře a víc než učitele italštiny - nezapomenutelného pedagoga. Jednoho z těch, který napomohl na svět inscenaci „Michelangelo Buonarroti“ rovněž jubilujícího studia, slavné liberecké Ypsilonky, v jejímž čele stál i tehdy Jan Schmid, režisér představení o významném renesančním umělci a vynálezci.
Pavel Landa: K neznámému účelu
Na jednom z právnických blogů onehdy kdosi prohlásil, že duševní vlastnictví je nesmysl. Dotyčný patrně vůbec nikdy žádný takový nehmotný statek nevlastnil, dokonce zřejmě ani není naděje, že by vlastnil někdy v budoucnu. Přestože, jak vidno, existují takovéto kuriózní názory, se duševnímu vlastnictví v poklidu chvilku věnujme, tentokrát v podobě práva k vynálezům.
Egon Wiener: Horská chata na Smrku | Z Lemberka | Pivo a špek
Nedávno jsem byl na léčebném pobytu v lázních Libverda a tam jsem se dozvěděl o jednom osudu, o osudu horské chaty na Smrku. Rád bych vám převyprávěl příběh, který mě vrátil do let, kdy naši rodiče přicházeli na seve,r do pohraničí, aby tady, v Sudetech, obnovili českou řeč, aby český živel staletí v tomto kraji potlačovaný našel své místo.
Jana Pilátová: Milý deníčku (2)
Jak se to projevuje? Přítok informací stále nepolevuje. Příval přišedších osob také ne. A stále se řinou odkudsi dotazy a požadavky a... tu se zkrátka stane, že se mozkovna takzvaně kousne a přestává vstřebávat. Působí (i na mne) dojmem, že dosáhla nabobtnáním tvaru míče. Má velmi odolné stěny a nic se nedostane dovnitř ani ven.
Egon Wiener: Z kraje pod Troskami | Velmož, Jan II. z Donína | Poniklá
Opravdu si také myslíte, že nejtajuplnějším kraj v Česku je kraj „trosečníků“, kraj kolem Turnova – Trosky? Já si myslím, že tajemnější je hora Blaník, Černé jezero na Šumavě, černé i podle jména, všude tam, kde se střelka kompasu může zbláznit. Tam, kde cítíme energii, kde podle pověstí je něco, co nás straší, tam, kde je v hradních útrobách hladomorna o několika patrech, odkud dodnes vane chlad a hnilobný zápach zetlelých lidských těl...
Eduard Světlík: Umění číst / Výslech
Nemám na mysli ono umění, které z šestiletého analfabeta dělá gramotného školáka. Jde mi o to, že i gramotný člověk v dospělém věku se musí občas potýkat s požadavkem kdy, kde a co číst, aby z toho měl potěšení i užitek, že to není věc tak docela samozřejmá, ale též umění jistého druhu.