Literatura – Fejetony
Adela Muchová: Rovných třicet
Považte, před pár dny jsem se setkala s přáteli mé patnáctileté sestry, a ti mi bez okolků začali vykat a chovat se ke mně s důstojnými rozpaky. Chtělo se mi říct "co blázníte?," ale pochopila jsem, že nemohu. Ač se na mne dívali z výšky (nějak mne sestra přerostla), ten patnáctiletý rozdíl tu byl.
Milan Markovič: Do prasknutia!
Vraj „nežijeme preto, aby sme jedli“. Skôr naopak by to malo byť, hlásajú múdre citáty. Poznám už takých, čo okrem iného vedia aj to, ako hovoriť a nepôsobiť ako hlupák a dokonca aj ako jesť a nezožať v okolí skôr súcit než uznanie. Koľkí však ešte dnes nerozumejú známemu gurmetovi Brillat-Savarinovi, keď už pred dvesto rokmi povedal, že zvieratá sa pasú, ale iba duchaplný človek vie jesť.
Jaroslav Vízner: Karel Hynek a sv. Valetýn
Ale...jak se opravdu slaví láska v máji? Docela pochybuji, zda nějaká opravdová tradice u nás existuje? Naše stydlivá, nebo neupřesněná tradice prvomájového svátku lásky, zajít na Petřín s kytičkou k pomníku Karla Hynka Máchy, vznikla taková, jaká je, jistě proto, že si mnozí přečetli či zaslechli z Máje jen kousíček, úvodní verše.
Eva Vlachová: Vytoužený čas
Myslím tím samozřejmě čas prázdnin, ty báječné dva měsíce, kdy děti nemusí ráno brzo vstávat, kdy je rodiče nemusí tahat z postele a učitelé si první hodinu výuky nemusí zoufat, že snad, probůh, půlka třídy ještě spí. Jistě, že to není právě jen v tom vstávání. Všichni jsme chodili do školy a možná právě proto jsme občas přesvědčeni, že škole a školství musíme zcela samozřejmě rozumět.
Tomáš Zářecký: Absurdní...
Obecně se razí teorie, že pro fejetony je nejlepší používat materiál z běžného života, něco, co se nám stalo, upoutalo naši pozornost a dokážeme o tom „lehkou rukou“ napsat a třeba i získat nějakého nebezpečí netušícího čtenáře, který našemu počinu věnuje ve slabé chvilce svou ctěnou pozornost. Proto se nedivte, že se chystám psát o něčem tak běžném, obyčejném, nezajímavém, nudném a otravném, jako je cesta trolejbusem.
Egon Wiener: Má setkání s Gustavem | Tuzex | Záhadný Mozart
Je léto a opět se objevují kruhy v obilí. Jako by nebylo, o čem jiném psát, ale záhady prostě přitahují. Ovšem, jak se neznámý obraz W. A: Mozarta ocitl v Liberci, to dosud nerozluštil nikdo. Ze starší literatury vím, že si na záhadě vylámali zuby jinší kapacity i dobře placení investigativní novináři. Kde nic, tu nic, záhada zůstává záhadou.
Milan Markovič: Túžime vôbec po slobode?
Nie je ťažké si všimnúť, že tam, kde je niečoho málo, tam sa o tom často hovorí. Preto nikdy neverím v extrémnu demokraciu tam, kde sa ňou politici vo svojich prejavoch jednostaj oháňajú. Demokraciu ospevujú, vyzdvihujú ju a predovšetkým o nej hovoria ako o niečom, s čím sa narodili a čo nielen hlásajú, ale hlavne každodenne obetavo presadzujú.
Ivan Kraus: Stará dobrá Anglie
"Dejte si se mnou trochu čaje," pravila paní Watsonová. Přijal jsem pozvání, ne proto, že bych měl na čaj chuť, ale spíše proto, že se mi moc nechtělo hned sdělit staré paní, co se stalo. Ačkoli jsme měli smlouvu na několik měsíců, zůstali jsme v malém přímořském městě Scarborough bez práce. Později jsme zjistili, že situaci zavinila hvězda programu, komik, který byl v Anglii velice populární a který se domníval, že jeden jeho výstup nebude mít úspěch, když v jeho programu vystoupíme i my.
Libuše Čiháková: Bílý jako čokoláda | Lišák
V době, kdy si sousedé pořídili několik fenček, začal se nám náš maltézáček toulat. Cítit to jejich okouzlující aroma a nepokoušet se za nimi utéci, to by snad bylo proti přírodě. A tak se začal podhrabávat pod plotem. Většinou jsme ho lapli včas, jenže párkrát se nám to nepovedlo. Jak jednou pes (a nejen pes) přičichne ke kouzlu čubky, stane se z něho roztoulaný sexuální dravec.
Eva Vlachová: Čisté ruce
Někdy na podzim jsem potkala zajímavou starou dámu. Opravdu dámu - klobouček, šálka barevně sladěná s kabátkem, nenápadné ale nápadité nalíčení a hlavně rukavičky. Myslela jsem si, že jen stylově dotvářejí její obraz, ale byl to omyl. Neodložila je, ani když se podepisovala. Zřejmě to pro ni byl dost obtížný úkon, bylo patrné, že už nemá ten pravý cit v prstech.
Ivan Kraus: Nejchytřejší národ na světě
Nejchytřejším národem na světě jsou samozřejmě Češi. Tento fakt je už dnes všeobecně znám a nelze proti němu nic namítat. Přitom zůstává jen otázkou, zda je dnes více chytrých Čechů doma, nebo v zahraničí. Mezi Čechy panuje v této otázce rozpor. V jedné věci se však všichni Češi shodnou: v názoru na druhé. Jenom Čech dokáže v neuvěřitelně krátké době rozeznat a posoudit chyby a nedostatky jiných národů.
Danuše Markovová: Čekací lhůty mohou pohladit
Čekat se dá kdekoli, kdykoli, na cokoli či kohokoli; čekat se dá v krátkém časovém horizontu, ale i v dlouhodobém časovém rozmezí; čekat se dá trpělivě i netrpělivě, láskyplně i nenávistně, s úsměvem i zachmuřeně. Čekat můžeme úplně všechno, ale také vůbec nic. Podle všeho se dá čekat také žádoucně nebo nežádoucně.
Stanislav Rudolf: Další Den blbec!
Znáte to: budík vás probudí a vy máte pocit, že vám začíná Den blbec. Všechno vás štve, rozčiluje, dráždí, chleba k snídani je tvrdý, čaj studený málo sladký, rádio, které si pustíte trapně ukecané a ke všemu metorologové hlásí biopředpověď 3…! Prostě něco jako ranní depka. Přesně takhle začínám dnešní den.
Hana Karolina Kobulejová: Próza všedního dne - Bez ploutví
Používám ho docela často. Kdykoliv usínám a něco se v bytě šustne, jedním nacvičeným pohybem lapnu tuhle obří baterku a rozsvítím. Nikdy jsem ještě nic neobjevila. Ale proč mám baterky hned dvě, když maličké svělélko té druhé zhltne ta potápěčská tak, že vlastně ani není vidět?