Miloslav Švandrlík: Kdyby přišla potopa / Pověst holiče Hakýrka
Právě včera večer, když jsem dojídal svou porci čevabčiči, mě napadlo, jak bych se asi zachoval, kdybych nějakým tajným znamením dostal předběžnou, avšak zaručenou zprávu o nové potopě světa. Nejprve se dostavil záchvat lidumilnosti. Řekl jsem si, že bych okamžitě zalarmoval celou naši veřejnost, upozornil ji na strašlivé nebezpečí, které jí hrozí, a dal bych tak možnost záchrany širokým masám bez rozdílu pohlaví nebo náboženského vyznání.
Sloupky Jiřího Menzela (14)
Žijeme na nemocné zeměkouli o kterou se pořád někdo pere. O nadvládu nad světem zápasily velmoci, po diktatuře touží pořád ještě zbytky proletářů všech zemí, tu a tam by jí chtěl mít kdejaký blázen. Zbrojařské společnosti by rády viděly, aby se jim nikdo nepletl do rozhodování o tom, kdy a kde má být nějaká válka.
Milan Markovič: Nebojme sa trápnych rozhovorov!
Rozhovor, taká bežná vec! – poviete si. Čo svet svetom stojí, sa ľudia zhovárali. Dokonca aj takí, čo rozprávať nevedia. Ba čo viac, istý druh rozhovoru vedú aj zvieratá a veru aj hmyz, prinajmenšom o včelách je to dostatočne známe. A keď som raz popri dunajskom ramene uháňal na bicykli pred mračnom komárov a modlil sa, aby mi práve v tej chvíli nespadla reťaz, ťažko by ma bol dakto presvedčil o tom, že sa na mne tá háveď nedohovorila.
Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (18)
Jednou, když už jsem chtěla zavřít boudu a vypadnout na oběd, objevila se ve dveřích Simona. Vůbec jsem se na ni neutrhla, jak bych to zcela určitě udělala v případě, že by pět minut před dvanáctou někdo cizí ještě opruzoval, ale naopak jsem ji velice srdečně přivítala. Za Simonou vpadli dovnitř i její dva chlapečkové. Daneček a Oldříšek byli pěkná čísla!
Ivo Fencl: Sněžná pohádka (1)
Jeden mládenec zval neustále svou dívku na výlet. Ona se dlouho zdráhala, až jednou svolila. Šli večerem, na čepice se jim snášel oceán jemných vloček a bílá krajina ostře křupala pod botami. Až se vzali ze vší té krásy za ruce. Ale najednou před nimi stojí někdo třetí. Nějaký cizinec. A jako z ledu. "Nemohl bych jít kousek cesty s vámi?" „A kdopak jsi?" zeptalo se to děvče ostražitě. "Jmenuju se Lorenc!" Šli a povídal o království bílých králíků, kteří sněží. Jednou se otřesou, sype se sníh prachový, otřesou se podruhé, prší krystalky ostřejší než štěrk, potřetí, a je tu peří, měkké pro podušky různých usínajících miminek.
Rudolf Křesťan: Pod tlakem tlačítek
Děti se rodí proto, aby se s nimi rodily i historky o dětech. Připojuji příklad ze současnosti. Při rodinné procházce po horách se náhle zvedl prudký vítr a mrňous se otázal svého táty: „Jak se ten vítr vypíná?“ Žijeme v době tlačítek, vypínačů, knoflíků, kláves a dalších stiskátek. Už od útlého věku nestačí, aby se děti učily tlačit pouze na nočníku.
Antonín Suk: Divočák
Nad Novým rybníkem ležela spousta sněhu. Každý, kdo po této peřině přešel, nechal za sebou ne stopu, ale brázdu, a to hezky hlubokou. Chuděry myšky to měly jednoduché. Budovaly si labyrint svých chodbiček pod vysokých sněhem. „Heč – kočičáci a sůvy - tady na nás nemáte!“ Snad jen ten krvežíznivec – kolčava. Ale těch zase není tolik.
Jan Jurek: Paradoxy partnerského soužití
Tos přehnal, Miláčku … tak se jmenuje další již dvacátý druhý soubor povídek různých autorů vydaných nakladatelstvím Listen v edici „česká povídka.“ Hned na úvod je třeba říct, že je to soubor literárně zdařilých příběhů o problémech, které plynou z partnerského soužití. Objektivně lze konstatovat, že jednotlivé povídky mají spád, napětí, zajímavou klíčovou zápletku s nečekaným rozuzlením.
Martina Fialková: Proč bychom se nepřiznali ...
Už před létem vyšla další útlá knížka autora nedávno zfilmované "vodácké bible". Televizní seriál nesl stejný název jako autorova prvotina Proč bychom se netopili. Autor mnoha dalších úspěšných titulů napsal svoji nejnovější knížku jako odpověď na lavinu otázek, kterou ho zasypali čtenáři-diváci po odvysílání seriálu o vodácké partě. Jak to bylo doopravdy?
Helena Dohnalová: Dámské koníčky
My ženy jsme už takové. Většina z nás, když se zamiluje, chce se svým vyvoleným sdílet vše. Jako by nám nestačilo, že máme aspoň na čas jeho srdce a společnou postel, pokud ne rovnou domácnost. Rády bychom se vloudily i do jeho mozku a snad proto se tak často ptáme: „Na co myslíš, miláčku?“ Buďme rády, když nám odpoví: „Na Gambrinus, lásko.“
Václav R. Židek: Sám ve víru zdymadel (5)
S Richardem Halliburtonem jsem se seznámil zhruba před sedmnácti lety. Samozřejmě prostřednictvím jeho knihy Za novými světy. Byl to on, kdo přišel s nápadem etapově proplavat určenou trasu, včetně šesti komor panamské přehrady. Zalovil jsem v knihovně a knihu vytáhl. „Ano, pane Halliburton, byl jste to vy, co mě před patnácti lety inspiroval, abych jako dítě plaval nonstop z Radotína po Berounce a Vltavě až na Císařský ostrov do Prahy.
Nedělní chvilky s poezií .... Jindřich Kopecký
Pětatřicetiletý (*27. října 1976) českokrumlovský bard se o sobě málokdy vyjadřuje jinak než prostřednictvím svých veršů. Inu, nechme ji tedy mluvit: „... Rád jsem ve městě, kde Vltavské vody rozčísly břehům šíji v neúnavném koloritu vracení... Jsem spořádaný občan ve spořádaném světě lidí, stád a předsudků. Ze všech stran velí k odvetě zástupy mých smutků... Básně jsou třásně našich životů zamotány do plotů. Představy o sobě liché. Jsou víc než jen tupým smíchem... Na svět přes můzu pohlížím, někdy má i černé brýle. Otevírám se tempem hlemýždím, to trvá dlouhé chvíle... – Promiň, gramatiko!“
Jan Jurek: Hledající osamělý poutník
J. M. Coetzee má dar v každém svém románu přijít s něčím novým, originálním a pro čtenáře zajímavým. V případě knihy Zrání, která završuje třídílnou „autobiografii“ a navazuje tak na romány Chlapectví a Mládí, se jedná o fiktivní rozhovor novináře s lidmi, kteří nějak znali hlavního protagonistu a autora knihy v jedné osobě - Johna Maxwella Coetzzeeho. Oslovené osoby novináři sdělují informace o v knize již zesnulém Johnovi, úspěšném spisovateli, nositeli Nobelovy ceny a řady jiných uznání.
Irena Herzánová: Putování svatého Krištofa
Můj dvorní zubní laborant, pan Karel Šťastný, je člověk věřící. Od mládí má talent k malování. Jeho kopie Slavíčka i Degase je pro laika od originálu k nerozeznání. Svoji zálibu však zúročuje jen v dobročinnosti. Při návštěvě přítele v jižních Čechách s porozuměním vyslechl obavy místního faráře o obrázek svatého Krištofa- místní chloubu.