Petr Kubíček: Ztráty a nálezy
Našel jsem zlatý prsten. Ležel docela neobvykle, zašlápnut do drobného štěrku na krajnici u silnice nedaleko klubovny golfového klubu v Bechyni. Můj pohled na něj padl víceméně šťastnou náhodou díky návyku pátrat v okolí golfových drah zrakem po zemi. Jsem už tak naučený. Hledám neustále své zbloudilé míčky nebo týčka na odpalování, markovátka a podobné drobnosti, které golfisté často používají, a tedy i občas ztrácejí.
Hana K. Kobulejová: Kéž lavičko, kéž bys promluvila...
Když jsem ho spatřil, okamžitě jsem se zvedl a nabídl mu své místo pro odpočinek. Děda kývl hlavou, opřel bicykl a já ho nechal užívat si tu krásu. Pokračoval jsem do vesnice navštívit maminku. Když jsem se za několik hodin vracel zpět a šel jsem kolem lavičky, byla najednou prázdná. Ale bicykl tam byl stále opřený.
Vladimír Vondráček: Bajka o dvou růžičkách
Oficiálně je bajka krátký literární útvar, jakýsi jinotaj, ve kterém zvířata jednají jako lidé, a jehož posláním by mělo být nějaké morální ponaučení. Ačkoliv autor vůbec nechce lézti do zelí ani velikánům, ani malikánům bajek a podobných miniatur, přesto si tímto drze dovoluje rozšířit množinu aktérů, působících v těchto poněkud bizarních bajkách.
Vladimír Kulíček: Jak sloužili jsme za Čepičky aneb Úspěch "Tabákového kapitána" (3)
Přišlo to najednou jako úder z nebes. Rozkaz, aby se všichni hudebníci i s nástroji dostavili k udanému datu a hodině k rotě C. Stalo se samozřejmě – kde jinde – v Kujebině, v první polovině padesátých let u leteckého spojovacího pluku. Bylo to neobvyklé. Obyčejně jsme si termíny zkoušek domlouvali sami podle potřeby, ať již pro obsazení dechové hudby, nebo v obsazení univerzálním pro veřejná vystoupení, bály, plesy nebo jen vesnické tancovačky.
Egon Wiener: Dřevěné stavby | Vůně z kuchyně | Šavle, šavličky
Jižní a východní strana libereckého kraje je jedna velká oblast plná umělecko-řemeslných prací, zhotovených našimi předky v lidovém pojetí minulých staletí. Stále, i když ne v takovém množství jako v letech předcházejících, se v obcích na jižní straně Ještědu, kolem Turnova, ale i v dnešním jabloneckém a semilském okrese i blíže k Jičínu setkáváme s něčím, co při pohledu pohladí naši duši. Co nás, v tom dnešním uspěchaném světe, nutí říci: Kruci, ti to uměli! Kde na to vzali? Přičemž nemáme na mysli ani tak peníze jako odvahu, že jim to nespadne, neshoří, že to bude k bydlení, k používání. No a ono to nespadlo! Vydrželo to stát celé věky.
Luděk Ťopka: MATES
Můj soused a přítel na chalupě v Chodovské Huti, myslivec a výtvarník Míra Třmínek vždycky samozřejmě měl a stále má psy. O jednom z nich teď chci vyprávět příběh, kterému by, nebýt tří svědků, asi těžko někdo uvěřil. Jmenuje se Mates, ten hrdina, a je to drsnosrstý jezevčík, dnes už devítiletý. V době, kdy se tato příhoda udála, však byl v nejlepších letech a síle.
Dagmar Slivinská: Malování není jako milování... Nebo je?
Jedna moje kamarádka chtěla být odjakživa kosmetičkou. Ale taky herečkou, zpěvačkou a vším tím, kde někdy hlavní, někdy vedlejší roli hrají šminky. Tedy barvičky, líčidla, pudry, krémy rtěnky a dál by mohl následovat výčet všeho, co nás ženy dělá někdy až překvapivě krásnými. Scházely jsme se u nás doma a likvidovaly matce
Egon Wiener: K putovní výstavě starých pohlednic z Libereckého kraje | Pocta a poděkování | Na dobrou noc
Je až k nevíře, jak jsou ti mí spoluobčané, dnes už dvojměstí Liberce a Jablonce, hrdí na své domovy. Na město, kde žijí, pracují i relaxují. Plně a bez zábran vyjadřují své názory na mé výstavě starých pohlednic z naší oblasti. Mají mne za svého arbitra, když se přou s manželkou, popřípadě s dětmi o tom, co vidí na pohlednicích starých sto let. Co v reálném životě zmizelo, co postaveno jest, co je špatné, co ošklivé a co je dosud krásné, radost pohledět. Pak tu stojím a mám je rozsoudit. Přiznat, že části měst ztratily svého genia loci, svůj prapůvodní styl, své úzké cestičky mezi domy, své lavičky, parčíky, zákoutí průchody, obchůdky, nároží, chodníčky…
Eva Ryba Drábková: Tajemství kouzel
Onoho dne seděla Eliška zamyšleně v podzimní zahradě. Paprsky zapadajícího slunce si klestily cestu mezi usychajícím listím rozložitého stromu, hrajícího všemi barvami, a příjemně ji hřály do zad. Seděla na kameni s lokty opřenými o kolena. Hlavu měla v dlaních a znuděně se dívala dolů k nohám. Tenisky, co měla na nohou, kdysi bílé s růžovými květy, teď byly šedivé a zaprášené. Polovinu květů poztrácela na všech těch dobrodružných výpravách za lučními koníky, motýly a beruškami na louce za domem. A špičky byly tak okopané a roztřepené, jako by se palce u nohou chtěly každou chvilku podívat ven.
Petra Haasová: Léto je super, když…..
Letos jsem opět svým hodinovým pobytem v trafice uvedla prodavačku do transu, takže jsem odcházela nejen s půlkilovou náloží krásně barevných časopisů, ale navíc s návodem, jak zničit nenáviděnou celulitidu pomocí mačkaných brambor smíchaných s hoblinami. Doma jsem se s tužkou v ruce uhnízdila na gauči uprostřed té záplavy informací a receptů a soustředěně jsem vypisovala všechny nezbytné kosmetické přípravky a modely, které mi toto léto určitě nesmí chybět, abych dobyla když ne svět, tak alespoň pláž Copacabanna.
Iveta Kollertová: Se sklopenou hlavou
Moje hrdost mi nedovolila, abych se vrátila zpátky tam, odkud mne vyhodili. Trpěla jsem jak zvíře, duševně jsem trpěla. Ponížení a nepochopení mne bolelo víc než ta zatracená jizva. Objeli jsme ještě dvě lékařky, které mne nevzaly jen proto, že jsem byla nad stav nebo mimo jejich působiště. Ženy mi dají jistě za pravdu, jak nepříjemná jsou jen slova: "Vyskočte si nahoru", natož doprošování o znovupřijetí tam, kde vás "vykopnou".
Sestry Kriglovy: Kurník
Jmenuji se Jana a je mi 18 let. Chtěla bych se s vámi podělit o příběh, u jehož zrodu stála moje babička, která, jakožto důchodkyně, nemá v zimě nic lepšího na práci, než sledovat, kde probíhá jaký konkurz, na který by mohla mě a mou sestru poslat. Obě však máme podezření, že hledá příležitost zviditelnit hlavně sebe, ale stále se jí nedaří najít casting pro její věkovou kategorii a postavu.
Iveta Kollertová: Bolest a ještě bolestivější ponížení
Náš bytný byl sice hodný a já mu nikdy nepřestala být vděčná, ale přece jen. Občas jsem měla pocit, že jsme jen levná pracovní síla. Jeho neočekávané vpády do našeho domečku mne začaly neuvěřitelně vadit. Nemohl spát, přišel a vysedával do noci u nás. Potřeboval poklidit, nemohla jsem odmítnout.
Tomáš Zářecký: Diskuze, kde se nediskutuje
Jako roj sršňů se na mě vrhli anonymní „diskutující“ a zasypali mě takovými přízvisky, nadávkami a výhružkami, že by vydali pomalu na kapesní slovník sprostých slov. Proč? Možná proto, že jsem se vyjádřil k tématu a ne k slepé demagogii, že jsem dokázal napsat několik vět a neignorovat přitom vše, co kdy obsáhla mluvnice českého jazyka.