Antonín Siuda: Pak to zvíře tiše umřelo
Paní od vedle chodí celá zkormoucená. Důvodem je, že zůstala sama. Umřel jí muž a záhy po něm starý člen rodiny, pejsek. To první úmrtí je naplněním determinanty života – chvíli jsme tu a pak už na věčné časy nejsme. Člověk musí žít velmi dlouho, aby dosti hluboce procítil krátkost svého bytí a smysl svého konce.
Jan Řehounek: Ve třídě byl rachot
Ve třídě byl rachot. Venca Šašek vzal Pepíčkovi Růžičkovi bačkoru a s Vaňousem si s ní házeli. Lítali při tom po lavicích, přičemž Šáša rozšlápnul Janďurce pero. Ta začala nepříčetně ječet. Do hry, která se postupně měnila ve vybíjenou, se vložil i Krejčík a Brďa. Šplh Veselý, který měl službu, začal na tabuli zapisovat jména kluků, kteří blbli. Za to slíznul od Krejčíka buchanec.
Egon Wiener: Vodou po kolena | Staré fotky, aneb co se v pohraničí fotilo
Co různých lidí znám, tolik chutí mají. Předestírám, že nejsem až tak moc obézní. Vemte si jenom vývařovnu u nádraží, nádražní restauraci, bufet na perónu. Každý by jedl, ale jen těžko poznáte předem, co by si kdo dal. Mysleme, jak se dnes říká, kreativně, a posuňme se dál. Restaurace „U Radnice, Radniční sklípek, Imperiál, Zlatý lev, Plzeňská restaurace, U Medvěda, a tak dál. Co host, to jiné přání. Polévka, předkrm, hlavní jídlo, něco k pití, dezert a platit. Každý si dá něco jiného, tisíce možností a variací. Každý měl hlad, a mám ho i já.
Jan Jurek: Sladce hořké dětství
Cyklista z Beverly Hills - tak zní titul knihy světoznámého autora W. Saroyana vydané v nakl. Eminent /přeložila Věra Klásková/. Na úvod se možná patří poznamenat, že málokterý autor vzbuzoval a snad stále vzbuzuje v řadách literárních kritiků a stejně tak v řadách čtenářů tolik rozporuplné reakce. Jedni ho bez nadsázky upřímně zbožňují a druzí mu mnohdy v lepším případě nemohou přijít na jméno, doslova i obrazně.
Egon Wiener: Což takhle dát si špenát | Krámek s textilem | Roman Karpaš
Nedávno jsem listoval ve výpravné knize, která oslavila můj rodný kraj lidmi, kteří jej pojmenovali svou přítomností, podílem na logu a na hrdosti, kterou máme z dobře udělané práce každého, kdo obohatil kraj něčím významným. Náš kraj kolem Jablonce, na pomezí státních hranic, pod Ještědem, podhůří Krkonoš, kraj nevyzpytatelných řek a potoků.
Mirek Koutský: Není putyka jako putyka
Minulou noc jsem spal až kupodivu dobře.Vstával jsem něco po jedenácté, avšak stále jsem se cítil děsně unavený. Náhle se dostavilo prudké bušení srdce.To trvalo asi 25 minut, v cca tří minutových intervalech. Zmocnila se mě panika, v minulosti jsem měl určitě srdeční potíže, ale nic takového jako teď. Nejprve jsem chtěl zajít na zdravotní středisko, které je téměř za rohem nebo dokonce zavolat pohotovost.
Egon Wiener: Zlato | Restaurace | Čím zaplatíš
Zlatem se platí už odnepaměti. Zlatem se platilo vojákům za vypálení vesnic i za prozrazení státního tajemství. Zlatem se platilo milenkám za mlčení, dosud se dává zlatý svatební prsten. Zlaté jsou zubní protézy. Zlatem se přikrášlují barokní sochy a rámy sakrálních obrazů. Zlatíčko je vaše malé dítě, zlato je vaše paní. Zlatá je Bulla sicilská, Zlatý bažant je název plechovky s pivem, zlato se používá v elektrotechnice, zlato se přidává v Gdaňsku do alkoholy a ten je moc dobrý.
Chudoba pod hrad!
Toť nedávno ma zastavil Ďuro, spolužiak zo susednej dediny a spýtal sa: „Čože sa to tu u vás deje, všetko je hore nohami, komunikácie prepchaté povozmi a na hrade plno mechanizmov.“ „Jój, Ďurko môj, odkedy si odišiel, tu sa ti udiali náramné zmeny. ...
Egon Wiener: Jeho Excelence Kůň | Obchod u nás na vsi
Ze hřbetu koně je vidět celičký svět. Kolik romantiky v sobě skrývá tahle věta! Posoudit by ji měl ten, kdo se v sedle narodil. Ten vám i poví, jaká je to dřina. U nás doma je život s koněm posuzován jako sport. Ano, kůň je víc než ušlechtilé zvíře. Je urostlý, má slušnou postavu, umí zabrat, je věrný, všestranný. Kůň. Z domova mám před očima ty tažné s chlupatýma nohama dole u kotníků, co vážným krokem chodili z Machnína do lesa na Bedřichovku. Ty koně, co ořou, vláčí, tahají za sebou „čerta“ a vyorávají brambory.
Blanka Kubešová: Deník Leošky K.
V podobě divadelní hry se bestseller Blanky Kubešové, Deník Leošky K., dostává k divákům poprvé. 10letá Leoška, školačka pětapadesátých let a hrdinka biografického vyprávění, se vyrovnává statečně a po svém s následky dětské obrny.
Zdeněk Pošíval: Té noci svítil úplněk (18)
První sníh napadal už na led. Řeka pozvolna zamrzala, loďka byla vytažena na břeh a uložena dnem vzhůru pod starý přístřešek vedle hromady sena. A mně začínala práce. Sněhový poprašek jsem uvítal. Usnadňoval mi odhalovat stopy kožešinové zvěře, na niž jsem líčil pasti, nejrůznější nástrahy a případně si i vyhlížel vhodný posed pro střelbu. Byl jsem pryč celé dny a leckdy i přespával v lese, neboť za norky bylo nutné ubírat se hodně daleko.
Jitka Dolejšová: Rodičovská škola
Být dítětem je složité: …Se učit; se učit; se učit. // Být rodičem je složité: ..Učit, učit, učit. // Rodič si myslí, že všechno ví nejlépe. Dítě ví, že si rodič myslí, že všechno ví nejlépe. Rodič si myslí, že dítě neví, že si rodič myslí, že všechno ví nejlépe. Toť originální škola rodičovská.
Petr Kubíček: Tunelář
Je zajímavé, jak občas pod tlakem doby změní některá slova ze dne na den význam. Před několika málo lety jsem byl hrdý na to, že si mohu říkat tunelář. Lidé si sice pod tím přízviskem představili otrhaného barabu, který v podzemí buší do skály, ale aspoň věděli, že své peníze nedostávám zadarmo. Natož pak nepoctivě.
Milan Markovič: Hľadajme spolu mimozemské civilizácie!
”Sú dve možnosti: Buď sme vo vesmíre sami alebo nie sme. Obidve rovnako naháňajú strach,“ povedal sir Arthur C. Clarke, známy autor sci-fi, ktorý sa na Srí Lanke dožil deväťdesiatky. Tento múdry človek, ktorý, mimochodom, prišiel s myšlienkou prenosu signálov geostacionárnymi družicami dávno pred štartom prvého satelitu, celý život veril, že vo vesmíre nie sme sami a že sa ešte dožije dôkazu. Žičil som mu to ako málokto, ale nepodarilo sa.