František Mendlík: Stopař panelový
Řídící Vladimír Brázda byl člověk osvětový. Vesnický kantor, oběť humanistické blbosti. Neměl technologického vzdělání, zato však znal každého brouka a povídal si s kytičkami. Třídní materiál nevalný. Jeho otec byl nejbohatší sedlák v sousední vesnici. Vladimír byl jedním ze dvou synů. Podle tradice jej rodiče nechali vystudovat a bratr Josef zdědil grunt. A tak se Vladimír stal kantorem a strýc Josef kulakem. To, že se nakonec Josef stal předsedou družstva, prokázalo jeho hospodářské kvality.
Eva Vlachová: Střípek pro štěstí
Mám ráda sobotní rána, zvlášť na jaře. Při cestě pro noviny a čerstvé pečivo se rozhlížím, hledám a nacházím stopy jara – kvítky zlatého deště, keře obalené polorozvitými světle zelenými lístky… Jak tak jdu a kochám se tou jarní atmosférou, najednou mi něco křupne pod botou. Podívám se a ejhle – šlápla jsem na jeden ze střípků rozbitého talíře.
Milan Čechura: Moudří starci
Moudrých starců zase tolik není. Je jich rozhodně míň než blbejch dědků. To je jasné a neoddiskutovatelné. Moudrého starce poznáte podle následujících znaků. Za prvé: Je starý. Ne že by se nemohoucně ploužil podél zdí a pajdal na obě nohy najednou. To v žádném případě. Moudrý stařec se pohybuje sice pomalu, ale plynule a hlavně rozvážně. Takže ta moudrost z něho přímo čiší. A taky vypadá nesmírně ušlechtile.
Sloupky Jiřího Menzela (10)
Jezdíval jsem často do Kerska k Hrabalům v jejich lesním útulku a bylo mi s nimi dobře. Jednoho krásného jarního dopoledne, plného teplého slunečního svitu jsem tam zastihl pana Hrabala samotného. Paní byla u sousedů na kanastě. Bylo krásně, oba jsme byli naladěni lyricky, schylovalo se k obědu, dostali jsme hlad a chyběla nám ženská bytost. Nabídl jsem se, že panu Hrabalovi mu jeho paní přinesu. Ne že pro ní doběhnu. Že jí přinesu.
Luděk Ťopka: Přepadení u švimtajchu
Převzal jsem v kanceláři obálky s penězi, přes rameno přehodil řemen staré malorážky a vyrazil bukovinou do vrchu směrem na Smrčiny. Cesta přes vrch Stropník byla strmá, slunce již hezky připalovalo, a tak jsem se pěkně zapotil. Když jsem konečně stanul na náhorní plošině, usedl jsem na balvan pod smrkem, starým vysokým solitérem na rozsáhlé pasece, abych se po tom výstupu trochu vydýchal.
Pavel Vrána: Vzpomínky s vůní moře (1) Z trampa námořníkem
Vzpomínky a vůně? Někdo si možná položí otázku, zda vzpomínky – fenomén naprosto nehmotného charakteru – mohou být něčím provoněny; vyvolá to v něm pochybnosti, pomyslí si něco o příliš bujné fantazii. Budiž. Já tvrdím, že vzpomínky vonět mohou. Nebo, alespoň ty moje, vůni v sobě nesou. Ono s mořem a vztahem k němu je to u muže podobné, jako s krásnou osudovou ženou. V obou případech toto soužití v každém chlapovi nějaké stopy zanechá.
Milena Holcová: I města mají vši
Moravská cestovatelka bourá všechny stereotypy, které máme spojeny s představou cestovatele: je to žena, dokonce blondýna (jak nezapomínám vždycky dodávat), turistické průvodce nečte, ba navíc si o zemi, do které míří ....
Příhody strýce Františka - Dvojníci (4/4)
František se z anglického zajetí vrátil. Bylo po válce a rozstřílené těšínské nádraží už bylo opraveno. Ve své staré šedivé uniformě bez výložek, s teletinou na zádech vystoupil z vlaku a vešel do budovy nádraží. Zkoumal černou tabuli s odjezdy vlaků, napsanými křídou na tabuli, která nejspíš stávala před pohostinstvím, a škrábal se na hlavě. Ale pak si přehodil teletinu přes rameno a vydal se k řece.
Stanislav Rudolf: Dejte vejce malovaný
Na velikonoční tradici se mi ze všeho nejvíc líbí, že koledníci, kteří k vám přijdou, zazpívají u dveří obvyklý prosebný song a sotva jejich píseň skončí, už se chovají jako Útvar rychlého nasazení a s výhružně vztyčenými pomlázkami pátrají ve vašem bytě nebo domečku po jakékoliv dívence či ženě, aby ji pak v zájmu jejího zdraví několikrát šetrně švihli přes zadeček. Akce skončí většinou až tehdy, když je oběti obdarují kraslicemi nebo něčím pro zahřátí.
Vladimír Kulíček: I v Pentagonu vědí, co dělal Pepa s Ančou v Kujebině
Narukoval jsem v roce 1951 k letectvu jako budoucí radiový specialista a tak jsme měli kromě tuhého výcviku denně nejméně dvě hodiny „morčat“! Za tři měsíce jsme mnozí chytali 100 znaků za minutu, později ještě více. Na jaře bylo třeba ověřit co umíme v terénu a tak do kraje vyjely radiovozy. Vždy tři radisté se střídali po hodině tak, že jeden vysílal, druhý mu psal a připravoval radiogramy, třetí odpočíval.
Jan Jurek: Road movie
„No a to je ono,“ odvětil pohotově mladík. Panu Novákovi byla výmluvná stručnost hocha sedícího vedle něj sympatická. Co mu tak říct, že se v jeho věku chtěl stát filmovým scénáristou a že se o to i řadu dalších let pokoušel? Lidi z branže mu dokonce říkali, že má talent a mohl by to někam dotáhnout. Ale nestalo se. Namísto toho otročí za úřednickým stolem a poslouchá kecy svých nadřízených. Měl snad tomu mladíkovi říct, že ještě nehodil tak docela flintu do žita a že by eventuálně uvítal možnost si s někým zasvěceným o filmu popovídat? Ale jaký by to mělo smysl?
Austrálie - můj osud (9)
Po svátcích nastaly dny plné práce, které jsme všichni trávili ve fabrice ACI. Tady jste se ovšem v novinách nedočetli, že „ v radostných dnech plných pracovního nadšení zaměstnanci ACI opět splnili plán“ ... Zaměstnanci ACI, kterým jsem se stal i já, plán splnili vždycky, neboť stáli u pásu, který je svou rychlostí nutil pracovat rychle a přesně a na nějaké nadšení nedal.
Christian Heinrich Spiess: Krásná Olivie aneb Strašidlo z bílé věže (7)
Když vojvoda zvěděl, že Mamert mrtev jest, velmi slavně do města přijel. Olivie byla v komonstvu jeho a vykázal pro ni na svém paláci nejpěknější obydlí. My jako lidé můžem snadně pomysliti, že Olivie, když bývala sama, začasté na svého manžela vzpomněla a pro něj dosti slz vylila; veřejně ale byla mysli veselé a všickni úředníci i jiní, již u vojvody v službě byli, ctili ji velmi jako by vojvodova byla, nebo skrze ní a přímluvou její u pána svém všecko obdržeti mohli. Vojvoda ji na čest držíval slavnosti a hlučné hostiny.
Eva Vlachová: Nekonečný příběh
Nedávno jsem volala do „své“ knihovny. Nějak jsem totiž nestihla vrátit čtivo a chtěla jsem prodloužit lhůtu. Knihovnice byla chladná jako arktický ledovec. Přineste, zaplaťte pokutu a pak se můžeme bavit dál. Chápu, jsou určitá pravidla, ale stejně mi to přišlo trochu líto. Do knihovny totiž chodím už několik desetiletí (i když ne právě do této), a stalo se mi poprvé, že bych půjčené knihy nevrátila včas.