Renata Šindelářová: Léthé nebude moc široká řeka
Petra Kukala, autora poezie i prózy, jsem vám již v Pozitivních novinách představila v rozhovoru „…a řekl básník: poezie je pro mě pořád tajemstvím“. Dnes bych vám ráda přiblížila dvě nové knížky tohoto všestranně nadaného literáta. V rozhovoru již zmiňovanou knihu Tajemství Panské zahrady a zcela novou sbírku básní Orel velmi.
Stanislav Moc: Jiřík
Jiřík měl mnohem větší štěstí. Jeho nová přítelkyně Julie v TAB (sázková společnost) pracovala, a tak se občas stalo, že mu zavolala a dala tip. Dělala to, když si u ní nějaký sázkový odborník vsadil větší sumu peněz. Bohužel, opravdoví sázkaři sázejí většinou na poslední chvíli a než Jiřík nebo já dojel do sázkové kanceláře TAB v naší čtvrti, tak koně už dávno doběhli a my utřeli hubu.
Miroslav Sígl: Jak to říkal Jan Masaryk?
Všechno má svoji historii a bylo by to proti mému myšlení, kdybych pouze ocitoval, co v současné době putuje po internetových stránkách na všech různých servrech. Společenská situace v naší zemi přivádí některé jedince, kteří sledují naši politickou scénu a všechny tzv. kauzy, k nejrůznějším činům. Jednou z těchto iniciativních a pozitivních aktivit jsou diskuse na téma, zdali se máme ještě z čeho radovat, zda existují ještě šťastní lidé, co je to vůbec štěstí, o kterém se už toho tolik napsalo?
Anastázia Mahovská: Pamatuji časy, když dávaly se klíče pod rohožku.
Vajíčko sa však bez múky pripaľovalo, a tak málo prepečené mäsko naskladala mama do pekáča na slaninku a všetko poprekladala krúžkami cibule. V pekáči sa potom rezne dopiekli domäkučka, až sa rozplývali na jazyku. Boli krehké ako torta, a preto sa ešte dozdobovali šľahačkou a susedia po tej vôni zo slaninky behali do krčmy ešte častejšie s džbánom pre pivo, ako tomu bývalo obvykle.
Otakar Štorch: Zde se střílí bez výstrahy!
Vedle mě seděl Josef, Sep a ještě jeden mukl. Přehodil jsem si nohu přes nohu a koukal na naolejovanou podlahu nemocnice. Nemocnice se nelišila od ostatních baráků ani materiálem, z kterého vznikají horské chaty, v případě války zajatecké tábory a v určitém míru někdy a někde tábory obehnané dvojitým ostnatým drátem, který bývá zpevněný každých padesát metrů šestimetrovou věží.
Eva Vlachová: Tak na zdraví!
Protože nejsou mezi námi pouze abstinenti či lidé, kteří si dají půllitr po dobrém obědě. A k tomu jsme jednou z pivařských velmocí. Na zlatavý mok chytáme jako na vějičku i spoustu zahraničních návštěvníků. A jim, obzvlášť v létě, samozřejmě zdatně sekundují domácí spotřebitelé. Jenže dát si teď v některých lokalitách v Praze „jedno“ z plechovky nebo hlt krabicového vína, je vskutku na pováženou.
Nevyslyšené lichotky
Lidem se dneska nezavděčíte, ani když jim lichotíte. Já, proč to nepřiznat, rád říkám svým spoluobčanům hezké a příjemné věci. Zarmoutit dovede kdekdo, ale potěšit, to je, holenku, umění. A i to, jak už jsem naznačil, bývá přijímáno všelijak.
Tomáš Zářecký: Želví báchorky
Před pár dny jsem zašel po delší době do zverimexu. Ne snad proto, že bych se cítil osamělý a toužil po nějakém zvířecím společníkovi, i když nabídka zde byla vskutku pestrá. Představa papouška, který by mi neustále připomínal mé chyby či nepřátelsky vyhlížejícího hada, s nímž bych mohl v případě nutnosti strašit sousedku a likvidovat myši na zahrádce, mě nelákala.
Marta Urbanová: Zdalipak tam budou gobelíny?
To budou holky koukat. Ještě žádná v tom divadle nebyla. Jen si o něm vyprávěly a fantazírovaly jako o bájném snu. Jako o něčem neskutečném, vzdáleném. Nedostižném. Ona sama od někoho slyšela, že se tam lidi musí něčeho zachytit, aby neomdleli krásou. Mluvili o zlatu, o rudém sametu, o všem co dýchá přepychem. Zdalipak tam budou gobelíny?
Michal Čagánek: Před sto lety
Přes kopec na Záhoří, do statku k Ivánům, kde se procházejí pávi s krásnými barevnými ocasy a v chlévě mají živou krávu. Holýma rukama tahala ji paní Ivánová za cecíčky a mléko crčelo, potůčkem zvonivě stříkalo do kbelíku. Kráva stála a bylo jí to jedno, ale po mně, po mně se ohlédla.
Monika Petrlová: Naše společnost a její problém blbé nálady
Táta, máma, já a ségra tvoříme de facto společnost. Když si stoupneme všichni hezky vedle sebe a chytíme se za ruce, pak jistojistě tvoříme přesně ten souhrn lidí, který podle Slovníku spisovné češtiny žije v jistých sociálních poměrech. Ano, máme mezi sebou různé poměry: já jsem kupříkladu dcera a sestra zároveň, máma je matka a manželka, táta zůstal od chvíle, co propustil prsatou sekretářku Soničku, naštěstí už jen v poměru otec a manžel.
Miroslav Sígl: Nová kniha Vladimíra Votýpky o šlechtě
Představuje nám z dlouhé a slavné tradice hraběcího rodu snad jediného člena, který byl v době komunistického vládnutí vykázán na těžké práce do šachty Nelson – ano, sem na Teplicko v severních Čechách, kde v lednu 1934 došlo k neblaze proslulému výbuchu uhelného prachu, při němž zahynulo 142 horníků, odkud pochází i slavný portrét Karla Hájka, mokráte ve světě oceněný.
Zkušenosti nad zlato
Řízením nevyzpytatelného osudu jsem se ocitla při hledání zaměstnání tam, kde by mě mí známí a přátelé nikdy nehledali. Honosný titul „asistentka ředitele úseku pojištění motorových vozidel“, zářící z mých nových vizitek, v mém blízkém okolí způsobil menší chaos. V kancelářích nového pracoviště se hemžili odborníci přes auta, kladli mi zasvěcené otázky a já jsem je nezasvěceně, zato se širokým vševědoucím úsměvem, odkazovala tam, kde se většinou nic nedozvěděli (no, alespoň vypili dobré kafe a pokonverzovali o počasí).
Ivan Fontana: Paradoxy a paralely (2)
Knižní trh je zaplaven brakem. Nedopusťme, aby se knihovny staly černou skládkou! | Kniha vznikla v krizi, poté, co selhala paměť. | Kritik, který si dal laťku vysoko, musí mít kancelář o patro výš než nakladatelská loby. | Aforismus je literární útvar kratší než bys řekl švec nebo Baťa. | Knižní trh je zaplaven brakem. Nedopusťme, aby se knihovny staly černou skládkou!