Danuše Markovová: Vědecká sběratelská analýza
.jpg)
Sběratelskou posedlost si v sobě neseme už od pradávna. Nejpravděpodobnějším impulsem prvotního sběratelského počinu byl obyčejný hlad. Od nepaměti se v nás ozývá v pravidelných intervalech, na rozdíl od hladu po vědění, který přichází historicky mnohem později, v intervalech nepravidelných. Obyčejné kručení v břiše totiž mělo natolik královské účinky, že naši praprapředkové sbírali vše, co stálo za kus žvance – kořínky počínaje a roztodivnými plody končeje.
Luděk Ťopka: Odměna za dobrý skutek
Tři měsíce po té události se slepýšem tlustým jako salám jsem s naší malou čtyřletou vnučkou zažil další příhodu. Byl srpen, ale s trochu nezvyklým počasím, teplým, ale dost deštivým, a tak začaly pěkně růst houby. Kačenka, náruživá houbařka, u nás byla tehdy na léto na chalupě v Chodové Plané, a tak jsme si spolu jednoho odpoledne vyšli „na houbinky“, jak našim výpravám říkala.
Období raka
Vím, že v životě každého člověka nastane období Raka, období, v němž se vrací po vrcholcích svých dnů. Opouštím nemocnici. Ulice se v pozdním odpoledni náhle ponořila do nezvyklého ticha, připomíná staré kamenné město ...
Ivan Kraus: Trénink mozku
Podle jisté teorie prospívá luštění křížovek tréninku mozku. Podle jiné je to zábavná činnost, kterou si lze krátit volný čas. Řekl bych, že obě teorie platí jen v tom případě, pokud se netýkají našeho známého a jeho manželky. Jednoho dne nám Singer telefonoval pozdě večer. „Potřeboval bych kolokazii na šest.“ „Teď je čtvrt na dvanáct,“ řekl jsem.
Jitka Dolejšová: Krajíc pohody ke snídani z www.cintamani.cz
„Když chceš být úspěšný, je to tak jednoduché. Musíš pouze vědět, co děláš, milovat to, co děláš a věřit v to, co děláš.“ – Will Rogers „Když mi bylo čtrnáct, můj otec byl tak hloupý, že se to se starouškem skoro nedalo vydržet. Ale když mi bylo jednadvacet, velice mě překvapilo, kolik se toho za sedm let naučil.“ – Mark Twain, americký spisovatel a humorista
Mário Perták: Madona s Jezulátkem
... a on, jakoby čekal, až dokončím svý ántré, až usadím tu svou nechtěně vojenskou prdel do nepohodlnýho sametovýho sedadla a udělám si to svý vojenský pohodlí, tak potom začal zpívat ty svý písničky, ty písničky s pouhou kytarou, kvůli kterým pak taky musel utéct z Československa, ty svý antimilitaristický a protiinvazní písničky, ze kterých mi utkvěl v paměti hlavně onen závěrečnej verš: Nasrat, jó nasrat!...
Zdeněk Pošíval: Té noci svítil úplněk (7)
Probudil mě až rozbřesk. Zubřice ještě spala, ale jistě ne dlouho, plameny totiž nestačily pohltit naposledy přiložené dřevo. Ležela na rohoži, stočená do klubka a zamotaná do tkané pokrývky. Dalmatiku měla složenu pod hlavou. Byla pod látkou patrně nahá, protože jí vykukovala obnažená noha až nad koleno, a já na ni civěl jako na nějaké zjevení a divil se, jak je jiná než mužská, navíc nezvykle dlouhá, měla hladkou a bílou pokožku, neboť na rozdíl od svých pihovatých vesničanek, se patrně nikdy nevystavovala slunci.
Danuše Markovová: Z Růženčiny zahrádky
Přísloví vyřčená babičkou Růženkou byla pronášena stejně důležitě a významně jako moudra tety Kateřiny z Jirotkova románu Saturnin. Kdysi jsem nerozuměla jejich přenesenému významu a ve své dětské obrazotvornosti si je vysvětlovala doslova a dopísmene. „Ta Máňa by si pro kus žvance nechala koleno uvrtat!“ rozlíceně líčila babička jakousi nemilou příhodu staré babičce, v té době už hluché jako poleno, o jedné naší lakotné tetě z přízně.
Břetislav Kotyza: Jakpak je tam u vás doma…?
E - mail, mail, mejlík, ale také familiárně Emil. Elektronická pošta, kterou jsme zařadili do běžného užívání. Bez přípravy, ze dne na den a jaksi samozřejmě. Doposud nevím, jak „To“ funguje, co je toho příčinou, ale vím, že „To“ je rychlé, prý bez hranic, ale také bez emoce: Ozvalo se pípnutí jiné vymoženosti - mobilního telefonu (přenosný kapesní zcizitelný útratný neodbytný návykový), a bylo mi smluveným obrázkem oznámeno „doručení zprávy pro uživatelskou adresu“.
Život dělá kotrmelce
Život dělá kotrmelce, to je jisté, a tak mě zavál do Austrálie. Naštěstí ještě v době, kdy jsem byl mladý, takže jsem unikl nejen normalizaci, ale i nedostatkům v zásobování, které mou zem kdysi sužovaly, a i dnes, kdy je situace o moc lepší ...
Ivanka Horová: Všechno nic
Víte, ráda bych svou tvorbou pomohla lidem, kteří v životě zrovna ztrácejí půdu pod nohama anebo se cítí mizerně. Je pro všechny obyčejné i neobyčejné lidi. Ale především by mi lichotilo, kdyby pracující člověk, v pět odpoledne přišel domů, přečetl by si mou báseň, zasmál se nebo by si poplakal a pomaličku by v něm začala klíčit myšlenka, že si nenechá libit nespravedlnost a zkusí si změnit den nebo život.
Luděk Kocourek: Cesty toulavý
Kupředu levá! Bylo heslo, které naši generaci provázelo od dětství. Rodiče v pět ráno spěchali na vlak do Břeclavi, aby budováním socialismu posílili světový mír a dospěli ke světlým zítřkům. A já s mladším bráchou Vaškem jsme se vydávali na své první „cesty toulavý“. Nikým a ničím omezované cesty do mateřské školky, beze spěchu a shonu.
Jan Jurek: Manželství
Mlčky leželi vedle sebe. Sobotní ráno. Zpoza oken k nim doléhal zpěv ptáků. Mirek si jako obvykle po vyčerpávajícím pracovním týdnu čistil hlavu od nánosů všedních dnů a Jana jako obvykle plánovala, co s právě načatým víkendem. Občas to Mirkovi vadí. Ta její potřeba neustále mít rozplánovaný následující den, její neustálá potřeba něco podnikat, když ne s ním tak s někým jiným.
Ruth Hrušková: Čekám, čekám člověčinu
Přes uličku seděl postarší, šedovlasý pán se sklopenýma očima. Po celou dobu držel za ruku asi třicetiletého, mentálně postiženého mladíka, snad syna. Během cesty si mladík několikrát položil hlavu na jeho rameno a ten pokaždé zareagoval stisknutím ruky a polibkem na jeho čelo. Mladíkova tvář se vždy na chvíli rozjasnila na rozdíl od druhého muže, jehož zvrásnělá tvář prozrazovala starost.