Dojetí
Posledním soustem jsem vytřel talíř a sáhl po ubrousku. Pak jsem si upravil uzel na kravatě, pozorně prohlédl sako a kalhoty a zapálil si cigaretu. Za okny pršelo, ale v kavárně bylo teplo a útulno. U rohového stolku sedělo několik studentů a občas se z jejich hloučku ozval dívčí smích. Číšník stál opřený o servírovací stolek a kradmo nahlížel do otevřené zásuvky, v níž měl rozečtený časopis, chvílemi však zvedl hlavu a pátravým pohledem přejel celou místnost.
Jarmila Moosová: Pošťákem bůhvíproč
Nevím, kdo je Eva. A neznám ani Adama./ Tu urousanou obálku/ jsem našla na chodníku jedné ztichlé ulice,/ když jsem časně ráno venčila svého subtilního jezevčíka Tygra./ Zpočátku jsem zvažovala, mám-li ji vůbec zvednout./ Dopisy jsou přece taková ryze soukromá záležitost./ Snad zvítězila pouhá zvědavost,/ snad nutkání někomu pomoci,/ nevím./ Obálku jsem vzala do ruky,/ obsah opatrně vyjmula a četla:/ Drahý Adame!
Stanislav Rudolf: Červená je tráva, fotbal....
Cože? Že tráva je zelená? A jak mně, barvoslepému, to dokážete?! Počkejte, nebudeme se spolu přít a začněme hezky od začátku! Když se vaší ženě narodí klučík, stejně jako kdysi dávno mé mamince, budete si oba přát, aby jednou chytil ty rybky, které vám kdysi z rukou vyklouzly. Můj tatínek, železničář, snil například o tom, že jeho syn bude jednou strojvedoucím vlaku.
Stanislav Moc: Máma a inženýr
Tohle všechno mám rád, ale hlavně tam jezdím proto, že mně každý rok máma vyhrožuje, že už to je moje poslední šance, kdy ji mohu ještě vidět… Letos jí bylo 86 a, i když mně vyhrožuje, tak na ten odchod za tátou vůbec nepospíchá, ba ani nevypadá.
Milan Markovič: Pozdravy
Pozdravujú sa ľudia od nepamäti. Niekedy úprimne a s radosťou, inokedy iba zo zdvorilosti, lebo sa to patrí. Pri osobnom stretnutí možno vypozorovať viacero prístupov k osobnému zvítaniu sa. Záleží na tom, či sa stretnú dvaja (či viacerí) celkom plánovane, alebo náhodne a po dlhšom čase, či sú to kamaráti na život a na smrť, alebo veriteľ s dlžníkom, podriadený so šéfom, milenci či dlhoroční manželia.
Jitka Dolejšová: Made in Německo
Hlavním důvodem jeho radosti však bylo to, že Růženka jezdila, jako jedna z mála obyvatel Československa, do západního Německa a vždycky domů něco přivezla. Copak hadříky a botky, nad tím mávl rukou, ať si holka užije. Ale kromě toho to byla třeba výtečná káva, lahodné sýry, úžasný gel na holení – něco, co se tady nesehnalo, leda přes Tuzex.
Stanislav Moc: Nová Panda
Nová Panda nás překvapila. Nejen výzdobou, která byla užasná, všude samé zlato, červené závěsy, draci viseli ze stropu a vzduchem se linula vůně kadidla podbarvená jakoby z dáli vřískavou čínskou hudbou. Na tanečním parketu se vlnila Číňanka v masce s napůl stopy dlouhými nehty a účesem vysoko vyčesaným.
Kouty mé hlavy
Na světě existují tisíce koutů. Některé s velkým K, například Kout na Šumavě nebo Kouty u Třebíče, ale všelijaké kouty má i každý z nás. Kouty, kam se uchyluje ve špatném stavu mysli anebo jen tak, odpočívat.
Ivan Kolařík: Neobvyklá rozjímání nad výkonem povolání
Zrovna tak se nikdo nepozastaví nad tím, že se z chlapce, který od mládí místo hraní kuliček dával přednost mnohem zábavnější hře s děvčaty na doktory a na maminku a na tatínka, vyklube lékař, který to velkou pílí nakonec dotáhne až na věhlasného gynekologa.
Milena Horáčková: Z čarodějné zahrádky - Drchnička rolní
Drchnička rozkvetla / potom se zalekla / že si to popletla / teď přijde do pekla… / Moc o ní říct nedovedu / prý má také trochu jedu / a dnes už se neužívá / značné nebezpečí skrývá / snad za časů babiček / vařil se z ní čajíček… / kdo si na to vzpomene? / (vaříval se z kořene) / píšou staré prameny / že léčila kameny / žlučové i ledvinové....
Jitka Dolejšová: Mrak se zlatým okrajem
Byla jednou jedna docela obyčejná rodina. Muž, žena a tři děti. Muž rád fotografoval a ještě raději chodil s dětmi do přírody. Děti ho učily pozorovat svět jejich očima. A muž se díval – a fotil. Na jaře vyfotil zimomřivé sněženky a první včelku na třešňovém květu. V létě zachytil muchomůrku s krajkovou sukní, tulící se ke ztrouchnivělému pařezu, a spěchajícího mravence s nákladem z jehličí.
Jitka Dolejšová: Setkání s kouzlem
Zákonitosti světa tomu chtějí, aby se tyto dva nesourodé páry setkaly právě pod mým oknem. Blondýna odměřeně pozdraví druhou ženu, ta pokývne hlavou, popřeje dobré jitro a usměje se. Honzík s Adamem se na sebe se zájmem podívají. A vtom se To stane. Naprosto jasně vidím modrou jiskru, která z té starší paní přeskočí na Honzíkovu maminku.
Jarmila Moosová: S knihou u kamen
Držím v rukou malý kousek nebe. Navlas stejně modrý, navlas stejně fascinující. Forma a obsah v dokonalé harmonii, podtrženy černým tahem grafitu, jako když se oblohou míhají ptačí křídla. Ano, takový dojem ve mně vzbuzuje ...
Egon Wiener: Otec Kondelík a ženich Vejvara – zrcadlo nastavené současnosti
Píši Vám, pane Hermanne. Nestihl jsem Vám sdělit, jako mnozí jiní v lednu roku 1899, jak moc, či málo se mi Vaše kniha líbí…. Autora knih U snědeného krámu, Bodrých Pražáků a jiných lze jen doporučit, neb víc jak po stu letech nevyčpěla z jeho knih dobrota a rozmanitost všehochutí ve spleti lehounkých příhod, které se v životě průměrného měšťana mohou vyskytnout. Na paměti dlužno mít, že nebýt dnešních televizních rozinkových seriálů, nebylo by s čím srovnávat. Já za blouda byl co dítě, když Kondelíka story měl jsem za sladký limonádový sirup, tak pro kojící matky, aby jejich mléko mělo ten správný říz.