Luděk Ťopka: Co vyprávěla stará ručnice
Visela na stěně našeho pokoje odjakživa. Jako malý jsem se jí i trochu bál. Tatínek jí říkal medvědo-bijka a já jsem si představoval, že bila medvědy, ta hrozně velká silná zvířata, která jsem viděl v příkopu konopišťského zámku. A také, proto, že byla tak hrozně těžká, když jsem se ji jednou, když ji tatínek čistil, pokoušel zvednout. „Umíš z ní střílet, tati?“ zeptal jsem se.
Jan Jurek: Kolo
Do nemocnice s ním jel otec (řídil) a matka (nadávala). On seděl vzadu ticho jako myška, pokořená myška, kterou co chvíli čeká trest. Představa, že by nemohl několik dnů neřku – li týdnů sednout na kolo, ho decimovala. Kolo byl v ty dny jeho život, něco, bez čeho si svůj volný čas ani nedokázal představit, něco s čím srostl tak dokonale, že i když spal, zdálo se mu, že sedí na kole a razí si to někam neznámo kam …
Milan Markovič: Diplomovaný či radšej zázračný?
Poznám nejedného diplomovaného lekára, ktorý nevie prísť na meno celej „alternatívnej medicíne“ a viem o nejednom zručnom masérovi, naprávačovi, liečiteľovi, čo v jednom kuse nadáva na „šarlatánov v bielych plášťoch“ a pritom sám nemá diplom ani zo zemiakovej brigády. Oba prístupy sú mi podozrivé. Je mi jasné, že keď sa človeku začne rúcať zdravie, nuž podľa hesla „topiaci sa aj stebla chytá“, vyskúša každú možnosť, len aby si pobyt na tomto často nevábnom svete ešte trochu predĺžil.
QUODLIBET (3)
Lucie se cítí blaženě s hlavou na jeho silné paži. Kdysi úplně stejně lehávala s Markem. Pokaždé u ní na koleji, když se jim podařilo poslat Magdu s Šárkou do kina. Jenom jednou jedinkrát ji pozval k sobě.To když měl školu celý týden, přespával na Hotelovém domě. Tenkrát s ním zažila první a poslední společné ráno. Bylo léto.
Iveta Kollertová: A život je krásný...
Přemýšlela jsem nad tím, jak vyjádřit ono obrovské množství pocitů, které mne poslední dobou ovládá. Nejde o to, jak se člověk staví na odiv, pátrám uvnitř, v té mé lidské dušičce, vyklízím negativa, sonduji slabiny a zjistila jsem, že patřím do jiného živočišného druhu. Netoužím po zlaté míse, plné drahokamů, nechci plastiku obličeje, šedivé vlasy mne nerozpláčí a ke všemu si opravdu každé ráno (nedívaje se na hodiny) zpívám.
Vladimír Vondráček: Nemožné ihned, zázraky do dvou měsíců
Je opravdu velmi zvláštní, že se ještě k 1. listopadu zachovala optimistická rčení, která se zmiňují o babím létě. A jedno z nich je i velmi poetické – Kolem Všech svatých slunce ještě uroní slzu babího léta! To by snad šlo přijmout, ovšem na pováženou je další rčení – Léto Všech svatých trvá tři hodiny, tři dny nebo také tři týdny!
Jana Stuchlíková: Úplně obyčejný les
Stromy, keře, kytky, tráva i opomíjené houští ožívají. Míza, probuzená teplem a stoupající v žilách stromů, nese život. Šťavnaté a svěže zelené lístky se derou ze zanikajících pupenů, jimiž jsou všechny stromy a keře doslova obsypány. Zbrusu nové jehličí vyráží, společnost smrků, modřínů, jedlí a borovic se odívá do nového kabátu a vůně nových, mladých výhonků prostupuje celým lesem.
Kamila Urbanová: Sametová revoluce a strýček Bedřich
"Haló, kdo volá, je vás špatně slyšet!“ povídá chvějícím se hlasem tatínek. "Ahoj Milku, tady Bedžich, jsem v nemocnici. Zmlátili nás chlapi v helmách s plexisklama, bili to do nás na Náuodní tžídě jako do dobytka. Jsem tu i s kamauádem. Mám nějak blbě zlomenou vuku a vymlátili mi dva pžední žuby. Tu ruku mi budou asi muset opeuovat. Tak dobuou noc a nemusíte se už o mě bát!“ strýček zavěsil.
Kamila Urbanová: Strýčkovi motýli
"Strýčku, kolik ženských jsi sbalil na ty své motýly?" "A víš, že ani jednu? Zatím to žádnou nezajímalo." "Ale neboj, strejdo, ještě určitě potkáš takovou, kterou to jistě zajímat bude," povídám a můj zrak mi sjel na toho nejvzácnějšího motýla z amazonského pralesa. Byl překrásný. Barvy, které zdobily jeho velká křídla, byly úchvatné.
Miroslav Sígl: Vyznání mamince - paní hostinské
Milostivá paní, jedno malé černé, prosím… A tím začala produkce jedné korpulentní dámy, když v krátké sukýnce, s velikým úsměvem, výstřihem a zdravou drzostí vkročila do šenkovny tuhaňské hospody U Sedláků. Moje máti byla hostinská od roku 1932, tedy v letech poznamenaných světovou krizí a značnou nezaměstnaností.
Stanislav Moc: Austrálie - můj osud (25)
Vzali jsme auto a sekery, pušku neměl nikdo, a vyjeli. Řídil jsem a brzy jsme objevili buffala a začali je honit. Oddělil jsem mladého býka od stáda a kluci na korbě se jej snažili praštit sekerou, ale tak blízko jsem se k němu nedokázal dostat, býk vždy uskočil. Tyhle jízdy byly nebezpečné, protože se většinou odehrávaly mezi stromy a vzalo to určitou zručnost se všemu vyhnout a auto nepřeklopit.
Jan Vodňanský: Bonbonus
Hledám ženu která umí bifteky / té dám přednost před něžnými doteky / Hledám ženu, která umí kulajdu / nedám pokoj, dokud si ji nenajdu / Hledám ženu která umí rizoto / když ji najdu zářím jako izotop // Jedna z mnoha Lolit / přichází mne volit / Lolito, ach Lolito / netvař se jak jelito / Vždyť to děláš pro lid //
Jaroslav Kovaříček: Mít dobrou náladu je snadné
Stalo se mi nedávno při vaření, že se mi smekl nůž a já se řízl do prstu. Ranku jsem ošetřil, nebylo to nic vážného, ale přesto mi ta drobná nehoda přivodila blbou náladu. Ale vezme to několik dnů a můj prst se zahojí. Tak už to v životě chodí, že se nám přiházejí různé nehody, s tím nutno počítat.
Milena Horáčková: Z čarodějné zahrádky - LOPUCH
Teď babským radám dopřej sluchu / a podívej se po lopuchu / hned ráno - když se rozední / pořádně si ho prohlédni pohledům svým dopřej času / uvědom si jeho krásu / drobné háčky barvu jasnou / při pohledu lidé žasnou / a kohopak teď udiví / že lopuch je i léčivý...