Egon Wiener: Povídám si s lidmi | Napoleon a pruský král | Pohlednice
Pořád slyším a čtu to samé: Jak se vám vaše město líbí, zda ano nebo ne. Co byste změnili? A pak se divím, co mi ti lidé povídají. Nikdo není dokonalý, ale lidé jsou opravdu divní. Rádi se předvádí a jako druh snad i trochu chřadnou. On každý na tenhle svět, jako dítě ateistů, přišel náhodou. A odkud? To bych rovněž mohl vyprávět. Už předem vím, co mi odpoví.
Stanislav Moc: Austrálie - můj osud (29)
V prádelně pracovaly domorodky a všechno to byly mladé a hezké holky kolem šestnácti osmnácti let. Bylo jich asi patnáct a na starosti je měl starý Polák a ten si mě oblíbil. Často jsme spolu hovořili směsicí polštiny, češtiny a angličtiny. Zaměstnávala ho misie v Yirrkala a jeho úkol byl naučit mladé černošky pracovat v moderní prádelně.
Michal Čagánek: Luky, šípy, samopaly
Sousedovi kluci. Martin a Jarek. Bez těch dvou by mé dětství nebylo úplné. Bez společných výprav do útrob opuštěného statku v naší ulici. Bez šplhání po stromech. Bez plastových vojáčků a cvrnkacích kuliček. Bez luků z prutů zlatého deště a kusu rybářského vlasce, bez pistolí kapslovek a špuntovek koupených na pouti. Indiánské čelenky z gumy do trenýrek s našitými pery holubů našeho dědy jsme doplnili pery papoušků, které choval táta obou kluků.
Břetislav Stejskal: Vozejk zdarma
Před dveřmi, které vědí, kdy se mají otevřít a kdy zavřít (kde jsou ty časy, že jsme se jim obdivovali v Praze na letišti), tedy před těmito dveřmi mladík vycházející s prázdným vozíkem. Já: „Za kolik mi ten vozík prodáte?“ „Za pět korun.“ Otevřel jsem peněženku. Tam pětikoruna není. Z drobných se pět korun nedá sestavit. Desetikorunová mince tam není.
Ivo Jahelka: Balada o domácích pracech paní Růži
Paní Růža stála nad hromadou prádla, / ráda, že to prádlo bez problémů zvládla. / Jeden kousek zůstal ušpiněnej silně – / manželovy gatě, který nosí v dílně. / Paní Růža vzdychla: „Zatracenej Karel, / zas se v práci otřel o asfaltu barel. / Tohle vyprat nejde, budu muset zjistit, / čím takovej sajrajt nechá se vyčistit.“
Danuše Markovová: Suvenýrové stopy
Pokud někdy zatoužíte čistě z egoistických pohnutek po sobě zanechávat stopy, tak vězte, že se jim velmi dobře daří v mořském písku. Otiskují se s nevšední lehkostí, aniž byste museli vyvíjet duševní či fyzický nátlak na svou osobu. Toto skvělé zjištění mě napadlo letos u moře při první průzkumné procházce po nádherné písčité pláži, do níž se má chodidla bořila v rytmu mořských vln. Téměř rozkošnicky jsem si věrné otisky šlépějí vychutnávala, neboť ideálně rovný povrch pro ně vytvářel ty nejlepší podmínky.
Iveta Kollertová: Jsem zase člověk
Ranní vzbuzení, odebrání krve a nastávající vizita. Páteční den se probíral jen pomalu, sluníčko se snažilo prorazit skrz žaluzie a bez úspěchu zmizelo za mrakem. Snídaně na vidličku se nekonala, sestřička mi naskládala tři misky vývaru a bylo po parádě. Upozorňuji šeptem okolí, že můj žaludek nepojme ani jednu misku, natož všechny tři.
Pravda víťazí?
Okrídlená veta, vďaka ktorej by človek mohol nadobudnúť dojem, že keď úprimnosťou obdarí toho druhého, dostane sa mu zároveň úprimnosti z jeho strany. A keď sa mu žiada svoju bolesť rozdeliť na dve časti, tak ako sa delí o radosť a šťastie ...
Egon Wiener: Dřeváky | Chmel-kam s ním | Mít kliku, kličku
Jsem z rodiny, kde se až tak moc nenosily. Vlastně neznám nikoho kolem mne, kdo by je kdy nosil. Vím, že se říká, že je na tom jako Baťa s dřevákama, ale co vím, tak Baťa dřeváky nevyráběl, spíše jim pomohl do kamen. Dřeváky společně s tulipány, to je motiv Nizozemí. Klapot dřeváků jsem u nás na ulici, co živ, neslyšel. Viděl jsem je na Hurvínkovi. Nebyly v žádné známé pozůstalosti, natož v kredenci s míšenským porcelánem. Snad, že se za ně lidé styděli. Ono když se o někom řekne, že je dřevák, myslí se o něm, že je prosťáček, hlupák.
František Mendlík: Znesvěcená modlitebna
Fanouš Pecháček zblbnul na stará kolena. Statný šedesátník dostal druhou mízu. Zamiloval se. Dopracoval se důchodového věku po dvou nezdařených manželstvích. Sběratel všeho, vášnivý čtenář, poučený samouk. Obě postupně za sebou jdoucí ženy neměly pražádné pochopení pro jeho neklidnou sběratelskou letoru. V prvním manželství se dal na letecké modelářství. Lepil letadýlka. Protože se v běžných obchodech dostaly koupit pouze stavebnice dopravních letadel z NDR, bylo třeba shánět tuzexové bony. Vytoužené stavebnice zahraničních firem bylo možno koupit pouze v Tuzexu.
Vlastimil Marek: Podzimní sonáta
Ten den jsem v Praze v rozhlase předtáčel tři své pořady, a tak jsem dopoledne jel na kole z vesnice, kde bydlíme, do Kolína. Jako obvykle podél potoka Polepka a ulicemi přízemních domků až k nádraží. Tam si kolo zamykám a jedu vlakem, v prvním patře osobáčku, tichá jízda, noviny, idyla. Někdy jezdím do Kolína jinudy: přes vesnici až na kopeček, a pak úzkou asfaltkou, jen tak na jedno auto, mezi dvěma lány.
Ivan Kraus: Já a velký třesk
Otázka, co dělal Bůh před stvořením světa, zajímala filosofy už od pradávna. Mne zaujal názor svatého Augustina ze čtvrtého století: prý před stvořením světa nebyl čas. Dobře, řekl jsem si, nebyl čas a nebylo tedy předtím. Jinak řečeno, nebylo předtím a nebylo potom. Z čehož plyne, že někdy nebylo zřejmě ani někdy.
Milan Markovič: Kam zmizol ten starý prístroj?
Občas sa pristihnem, že si za svet nemôžem spomenúť, ako sme telefonovali, keď ešte neboli mobily. Samozrejme, z pevných liniek – hoci ani tie neboli vždy zas až tak veľmi pevné. A potom to prišlo: najprv len slúchadielko na kábliku, ale s číselníkom stláčacím. Potom zmizol aj káblik a s telefónom sa dalo chodiť (telefonujúc!) voľne po byte, ba aj tesne pod oknom na ulici sme machrovali a veru, obdiv bol naokolo vari väčší, ako keby som priamo pred domom vystúpil z Ferrari testarossa.
Ivan Kolařík: Úvaha o taxikářích
Všeobecně řečeno nás však mají lidé rádi, protože jim poskytujeme spolehlivé služby, ke kterým patří někdy i zprostředkování ložnice. To nadšeně vítají zvláště pasažéři mladí, kteří se v ranních hodinách plni něhy a alkoholu vracejí z nočních klubů a nemohou vyznání lásky jeden k druhému vydržet, než je dovezeme domů.