František Mendlík: Něhoslav Podborský
Železniční důchodce Vendelín Ohnoutka nemá jenom průpravu z dopisovatelských kurzů. Má spisovatelství v genech. Literární činnost projevoval už pradědeček Valerián, který coby student sepsal sbírku básní Srdce v tunelu. Tu vydal vlastním nákladem a probendil tak věno prababičky Hermíny. Prodal jen pár knih prostřednictvím knihkupce pana Pospíšila. Kupoval si je sám v přestrojení. Něco rozdal a zbytek nákladu sežraly myši.
Když mně zavolal agent
Když mně zavolal agent z Macksville, že má pro mne dům v S.Pointu, neváhal jsem ani okamžik a nabídku k pronajmutí přijal. Mělo to tu výhodu, že pozemek, na kterém dům stál, byl v přímém sousedství mé subdivize ...
Michal Čagánek: Umět se zastavit
Michala Čagánka znají čtenáři především jako básníka, autora krátkých próz nebo textů k vlastním písním. Nyní se pustil o krok dál a napsal román. To by ovšem nebyl Michal, aby se i jeho novým příběhem neprolínala skrytá „poetika všedního dne“, nadčasové vnímání sebe sama a křehkost a zároveň neotřesitelná hloubka života. I takové je Zastaveno.
Jitka Dolejšová: J.M.Simmel - Všechno přiznávám, všechno…
Zlo, které dnes ovládá svět, se jmenuje nedůvěra. Nedůvěra rozhlodává naše vztahy, podrývá náš životní pocit, brzdí a omezuje naši aktivitu. Vidíte to ve velkém i v malém. U dětí i u mocných na této planetě. Copak jeden druhému důvěřuje? Může ještě jeden druhému důvěřovat? Ne! Všude panuje nedůvěra. Bylo by potřeba napsat o tom knihu. „Nedůvěra“. To by mohl být titul. Velmoci nedokážou, aby si důvěřovaly.
Nejpříjemnější dieta
Chlapa nesmíš nikdy litovat, říká často moje přítelkyně Dana, spolu s jinými radami. Dneska taky. Stojím na váze, hypnotizuji ciferník, nakonec do ní vztekle kopnu. "Kdyby mi alespoň neříkal kuličko." Slzy zlosti se mi koulejí po tváři. Na tohle Dana přímo čeká.
Rudolf Křesťan: Sypání ptáčkům
Sezení na lavičce a sypání ptáčkům je v představách řady lidí symbol nicnedělání. Tento rohlíkový catering pro opeřence bývá pokládán za vyřazení z aktivního života. Jako občasný vykonavatel uvedené drobkové činnosti prohlašuji s veškerou odpovědností: nevěřte bludům! Například krmení poskakujících vrabců je výkon až tělocvičný.
Vladimír Kulíček: HYPERTONIZOVANÝ PUMPRNYKL
Útočí na nás ze všech stran. Z billboardů, množství letáků, kterých má každý prakticky denně plné poštovní schránky, z novin a časopisů a samozřejmě především z rozhlasu a zvláště agresivně z televize. Právě tomu poslednímu způsobu je dobré věnovat trochu pozornosti. Jak se vlastně chovají televizní diváci při střetu s reklamou?
Iveta Kollertová: Má naděje neumírá
V těch zvláštních dnech mi přišel email. Obyčejný email, jakých každý z nás dostává tucty, jenže tento mne vyzýval, abych neváhala a zavolala na telefonní číslo do Brněnského onkologického institutu. Vytočila jsem číslo a ozval se pan doktor Sláma. Neměla jsem ani tušení, co mi může poradit, jestli je to vůbec k něčemu dobré.
Luděk Ťopka: Jezinka
Měl jsem kdysi dávno, ještě ve válečných letech, spolužáka Oldu Nikodýma, který podobně jako já, miloval přírodu, zvířata a les a byl rozhodnut pro kariéru lesáka. Mnohokrát jsme spolu prochodili celé oujezdské polesí, které se svými dvanácti sty hektary nebylo sice velké, ale pro nás, kluky z přilehlých vesnic, jediné.
Egon Wiener: Výjimečné podstávkové domy
Tak jsem uvažoval o tom, kam a do jaké školy marketingu chodili takoví obři obchodu a výroby, jako Baťa, Ford, Rotschildové, a desítky dalších veleúspěšných businessmenů, bez kterých by to prostě ve světě nefungovalo. Došel jsem k závěru, že tihle pánové do žádných škol obchodu, ba do vůbec žádných škol moc nechodili. Většinou se jim nedostávalo peněz na vzdělání, nebo školy typu "jak úspěšně prodávat, vyrábět a pracovat s lidmi" vůbec neexistovaly. Pak se ovšem naskýtá otázka, odkud věděli, jak na to…
Stanislav Moc: Ulévat bohům se musí!
Já, který mám už z třetí třídy základní školy „U Nádraží“ ve Vršovicích posudek od pí učitelky Zděnkovské, rok nato soudružky Hnězdovské, protože se změnil její status svobodné, jakož, bohužel i režimu, že jsem rozený rebel a nenapravitelný „ring leader“, jsem to měl s úřady vždy těžké.
Sloupky Jiřího Menzela (22)
Poslední dobou pořád se mi vybavuje v hlavě jméno a postava legendárního filmaře Maca Friče. A s odstupem doby si ho čím dál tím více vážím. Není to jen tím, že se v televizi často objevují jeho nikdy příliš oceňované, ale přesto nesmrtelné filmy, jako je „Pytlákova schovanka“, „Roztomilý člověk“, „Kristián“ a podobně.
Iveta Kollertová: Koldům je zvláštní dům
Ani jsem neslyšela otevírání dveří. Maminka stojí vedle mé postele a dívá se na mne. Usmívá se. Dívám se na vrásky kolem jejích očí. Šedivé vlasy jí odstávají a ona je uhlazuje roztřesenou rukou. Jde k oknu. „Škoda, že tu není balkón, viď?“ „Stejně bych na něj nemohla, mami,“ odpovídám a sleduji každý její pohyb. Jak je mi blízká, jak drahá. Cítím příval obrovské nepopsatelné lásky.
Libuše Čiháková: Jak se vlk nažral ....
Už jsem se tenkrát na to manželovo žabaření nemohla dívat. To bylo samé: "Prosím vás, nemáte, prosím vás, nedalo by se u vás koupit...," no prostě samé prosím, prosím, ale výsledek jaksi nikde. "Tak sakra," bouchla jsem pěstí do stolu. "Chceš si to auto vůbec koupit, nebo čekáš až ti spadne z nebe?" "Koupit auto chci," řekl tiše a celý se přikrčil. "Ale pět tisíc navíc nedám!"