Jitka Dolejšová: Pozitivní zpráva o podzimu
Je podzimní odpoledne. Jsme venku, zachumlaní v teplých bundách a hledáme tu pomyslnou hranici mezi podzimem a zimou. Neboť, jak psali v novinách, „paní Zima už přebírá žezlo od Podzimu a chystá se vládnout“. Tak dobře. Zde podávám zprávu o našem pátrání:Trávě už je zima a oblékla si šaty z jinovatky.
Antonín Suk: Muškaření
V tažnějších proudcích pod Němčicemi, v místech kde se Sedlický potok tulil ke stráni vyzrálé kmenoviny Říhového lesa a ponenáhlu přecházel do stávku Zelenkového mlýna, se čas od času zablýsklo živé stříbra a rubíny nad leskem peřejí. Přitom se pravidelný běh vlnek zrozených z kmenů ležících v korytě potoka nějak zmateně porozběhl. Tam kde se to stalo, se často udělalo na hladině kolečko.
Ivan Kraus: Televizní zajíc
Pokud si někdo myslí, že psát televizní programy pro děti je snadné, pak se velice mýlí. O tom, co se dětem líbí a co je pro ně vhodné, totiž nerozhodují děti, ale redaktoři. I když mnozí redaktoři byli kdysi aké dětmi (někteří se zřejmě narodili rovnou v redakci) a měli v ústech dudlík místo cigarety a v ruce nejprve chrastítko, které později zaměnili za telefon, na své dětství zřejmě už zapomněli. Svědčí o tom skutečnost, že si neustále ověřují vhodnost programů v odborných příručkách.
Zdeněk Pošíval: Vůně čerstvých pilin, chleba a medu (8)
Konečně začínalo být v Radňově tepleji. Dědeček říkával, že jaro si s příchodem na Vysočinu dává pokaždé načas, ale mě na tom hlavně zajímalo, že si konečně můžu natáhnout kraťasy bez punčocháčů. Přitom se už vůkol všechno zelenalo, rozvinuly se kalichy květin, ze spánku se probudily hejna much a otravných ovádů a já se těšil na slavnost »májky«, poněvadž to byla jediná sláva, kterou tu Němci a úřady povolili.
Egon Wiener: Kočky | Svět pod paneláky
Nemám rád chlupatá zvířata a taky hady, ještěrky, žáby a mloky. Mnozí páchnou, jsou slizcí a nechtějí si hrát. Nekomunikují. Má přítelkyně jednoho z těch živočichů vlastní. Kocoura. Kočka, kocour, myš nebo fretka, to je jedno, snad jenom, že tenhle kocour vůbec nesmrdí. Čím mě však uráží, je to, že mě přehlíží. Já pro něho jednoduše neexistuji. Když mě vidí, mizí. Kam? Nevím. Proč? Nevím.
Blanka Kubešová: Dárek pod stromeček - Spisy Františka Langera
Je to už čtyři roky, co přišel nadační fond Fr.Langera°° a jeho duchovní otec PhDr.Vladimír Justl se záslužným projektem, jak přiblížit širší veřejnosti dílo tohoto časem polozapomenutého spisovatele a dramatika.
Stella Májová: Něco něžného o něčem, co není
Ve vedlejším, už prostornějším domě měli hned po ránu dva moc hezké zákazníky. Bílou kočičku a černého pejska. Když přistoupili k pultu, vzájemně se představili a potřásli si packama. Papoušek Kecal se netrpělivé zeptal čím může posloužit. Kočička chtěla nějaké bílé, jemné papučky, aby, až někoho pohladí, aby to bylo něžné a sexy. A hned to na pejskovi vyzkoušela.
Karel Bůna: Vzpomínky, čili defragmentace
Čím to asi je, že se v pozdním věku všichni v myšlenkách vracíme k dějům dávno minulým, že se nám nečekaně a většinou i nechtěně před očima objevují vzpomínky na něco naprosto nedůležitého, co náš následující život vůbec neovlivnilo? Je náš mozek „harddisk“, stejný jako ty počítačové, jen z jiného materiálu, místy zatížený resty životních zážitků či drobných událostí? Potřebuje rovněž občasnou defragmentaci? A když tak neučiníme sami zpytováním svědomí nebo zpovídáním se někomu, čistí se tento náš „harddisk“ samovolně?
František Mendlík: Odměna za krádež v restauraci Šerák
Výpravčí Vašek Rambousek pamatuje osvětlení návěstidel a výhybkových těles petrolejem. Na stavědlech a traťových hradlech čistil komínky a doléval petrolej.Člověk snadno přivyká civilizaci. Pobyt na chatě bez vymožeností civilizace může být pro romantické duše zážitkem. Většina populace však raději vstřebává drsnou krásu přírody prostřednictvím televizní obrazovky.
Jan Jurek: Tichý člověk
Bylo to tiché klidné místo, chtělo by se říci téměř zapomenutý kout světa. Každý tam znal každého a věděl o něm tolik, jako by to byl člen rodiny. Až na jednu výjimku. Muž, který se tam jednoho krásného dne objevil, byl pro tamní starousedlíky velkou neznámou. Koupil si starý malý dům, položený v přívětivém a hřejivém prostředí pod kopcem plným vinic a v závětří už tak málo zabydleného místa. O tom člověku kolovaly nejrůznější řeči, ale jen malá část z nich se zakládala na pravdě.
Vladimír Kulíček: Nebezpeční faraoni v Čechách
V padesátých letech se rozmohli zejména v panelové zástavbě drobní mravenci, kterým podle odborného označení říkali faraoni. Lezli v bytovém jádru, ve spižírnách v potravinách, občas i v bytech ve velkém množství. Hodně se o nich psalo, hlavně, jak tyto nevítané hosty odstranit. Také můj kolega Pepíček si stěžoval, jak mnoho faraonů má v bytě. A tak se najednou na jeho stole ozval telefon.
Ivan Kraus: Prolog
Přišlo to tak překvapivě a neočekávaně, že někteří tomu ani nemohli uvěřit a jiní se báli, protože se lekali všeho nového. Vítr prý zadul zrovna v okamžiku, když si několik lidí připnulo vrtulky a příruční křídla. Někdo je měl na zádech, někdo se držel deštníku poháněného motorkem, který na poslední chvíli odmontoval ze sekačky na trávu, nebo vytáhl z kůlny. Jeden občan použil kola a šlapal, až se vznesl.
Luděk Ťopka: Úhoř
Stál na břehu nepohnutě a v úžasu na to zíral soustředěně již několik minut. Jeho pozornost a nervy byly tak vypjaté, že necítil ani své strnulé svaly a nevnímal okolí. Ta věc se objevila zcela náhle. Vlastně si ji všiml teprve když odraz měsíčního svitu na hladině řeky zmizel a to ho přimělo zdvihnout oči od kousku bílého polystyrenu, který mu ve tmě sloužil jako čihadlo.
Danuše Markovová: Z Růženčiny zahrádky
Špalek z letité vrby od nepaměti vévodil podlouhlému dvorečku, ústícímu ke skromnému příbytku mých praprarodičů, kteří si domek pořídili v nelehkých poválečných dobách – asi ve dvacátých letech minulého století. Skládal se pouze ze dvou větších sednic a chodby. Obě místnosti se skvěly nádhernými kachlovými kamny, o nichž mi maminka dodnes zasněně vypráví, tak jak si je sama pamatuje z dětství. Později, zásluhou modernizujících, avšak necitlivých změn, kamna spolu s dalšími cennostmi zmizela kamsi do neznáma. Zadní sednici toho času obývalo sedm lidí, zatímco ta přední sloužila současně jako kuchyně i provizorní ševcovská dílna.