Jan Řehounek: Než malej Ventil dostal rozum (4)
Seděli jsme na zdi ohrady a klátili nohama. Na balkónech bylo mrtvo, jenom inženýr Baborský schovaný za Rudým právem pokuřoval čibuka a paní Kaufmannová naklepávala na zábradlí peřiny. Z přízemního okna se za sítí proti mouchám ozvalo: "Ferďásku, skoč mi nakoupit!" Jdeme s Ferdou.
Stránkování
Každý člověk má některé dobré stránky a některé horší. Na rozdíl od stránek knižních však nejsou ty lidské číslovány. Je v nich obtížná orientace. Nevíme, kolik stránek ten který člověk má. Dokonce ani přibližně. Tedy zda jich má hodně, nebo málo. U knihy to lze poznat okamžitě - podle obsahu. Případně už podle objemu.
Egon Wiener: První lyžník Království českého | Mnich v kutně | Dub
12. prosince roku 1912 zemřel šlechtic, jehož nahradit není kým. To psala většina dobových novin. Jan Nepomuk František hrabě Harrach, jeden z nejvýznamnějších představitelů české šlechty, mecenáš, poslanec Zemského sněmu a Říšské rady. Člověk, který napomohl i kraji v Podkrkonoší k nebývalému rozmachu a prosperitě. Jeden z mála, který se Čechem nejen cítil, češství proklamoval, ale choval se jako Čech na veřejnosti i v soukromí.
Bleskově
Dosáhne-li vědec mimořádných výsledků, bývá to obvykle až ve vyšším věku. Teprve pak si ho (možná) všimnou média a obdaří ho (opět možná) trochou slávy. Když badatelovo jméno vejde v obecnější známost, může se stát, že tu a tam začne být (ještě jednou možná) zván i na sledované společenské večírky.
Jak jsme se v kultuře rozšoupli
Běžel začátek padesátých let, když jsem „ordinoval“ na vojně v Kujebině u útvaru, patřícímu našemu letectvu. Šlo tehdy především o to, aby voják byl bojeschopný a mohl tak ochránit socialistický řád před rejdy prožluklých imperialistů.
Egon Wiener: Vojenské manévry na severu Čech
„Hrát si na vojáky, na to vás kluky užije!“, tak nějak znělo vesnicí z úst mé, nebo sousedovic maminky. Hrát si na vojáky. Nevím, zda si současné děti hrají na vojáky, policajty, zloděje, nemám tušení, jak se chlapci vyrovnávají s tím, že dnes nemusí na vojnu. Tradice mnoha století se ale nedá shodit ze stolu administrativním rozhodnutím. Minulé století bylo stoletím dvou světových válek, občanských válečných konfliktů, planých mobilizací, okupací, her i reálných vojenských střetů.
Jarmila Moosová: Ta naše mládež...!
Co svět světem stojí, slýcháme: „Ach, ta dnešní mládež! Kam ten svět s ní spěje? To my jsme byli jinačí…“ Troufám si tvrdit, že nebyli, nakolik jsem se již dostala do kategorie oněch „nostalgických posudkářů“. Navíc jsem jenom v poslední době zaznamenala pár úsměvných situací, které mě přesvědčily o naprostém opaku. Na trase Břeclav – Pardubice je v kupéčkách poměrně těsno. Lidé přicházejí a odcházejí, při příchodu někteří z nich promluví, to aby se zeptali, je-li místo k sezení.
Emília Molčániová: Futbalová jedenástka | Páchateľ a obeť | Panický strach
Pondelok „Kde si bola tak dlho? Už je pol deviatej.“ „Ale, miláčik, všimol si si, ako dnes na tréningu stredopoliar Vincko kríval? Bola som s ním na pohotovosti, dostal obstreky a keby si vedel, ako sa mu uľavilo. A potom sme si ešte trochu posedeli v cukrárni.“ Utorok „Kam máš namierené, Malvínka?“ „Záložník Jožko Firnajs potrebuje poradiť pri kúpe obleku, veď vieš, že sa o týždeň žení. Rada s ním pôjdem nakupovať, je taký milý, nedokážem mu to odmietnuť.“ „Len aby ste iba nakupovali!“
Dobře mi tak!
Napsala jsem knížku a dobře mi tak. Tento fakt mě budil ze snu celý měsíc. Nejdříve to byl hec, pak čin. Řekla sem si, však co, dneska píše každý, tak proč ne já? Unikla mi jedna maličkost, sice psát může téměř každý, ale vydávat pouze ten, kdo na to má.
Antonín Suk: Sázka
Když jsem nastoupil do Vickovic, vedla v našem souboji dlouho prasata. Bylo jich zde dost, ale já byl natolik nezkušený, že jsem na ně nestačil. Tak jsem se učil litry a litry potu, nespočetnými kilometry našlapanými ve sněhu a nocemi bez postele. Jak se ukázalo jen trošku sněhu, doběhl jsem po jejich stopách z Bludova do Třebětína několikrát za odpoledne. A to ne po cestách!
Tomáš Zářecký: Těžký život literáta I.
Snad každý, kdo se někdy pokoušel stvořit něco víc než jen povinný sloh do školy, cosi podobného zažil. Tvůrčí činnost je nevyzpytatelná. Inspirace si vás najde kdykoli a kdekoli, zejména když to nejmíň čekáte a nemáte jak své myšlenky zaznamenat. Naopak ve chvílích, kdy máte konečně čas jen a jen na vytoužené psaní ...
Jitka Dolejšová: Z novinových inzerátů (2)
Prodám psa, žere všechno. Pozn.: má rád děti. Vyměním vteřinové lepidlo za třívteřinové. Zn.: Nestíhám lepit. Na tržnici jsem zakoupil za přijatelnou cenu větrovku značky Adidas. Protože má na rukávech čtyři proužky, něco se mi na ní nezdá. A jelikož nejsem rád středem pozornosti, rád ji někomu věnuji. Ihned půjčím nervy na tři následující dny. Jen klidnému a pohodovému člověku, který je bude opatrovat jako v bavlnce a vrátí je v naprostém pořádku.
Ruth Hrušková: Paní Holle / Kouzelný dědeček
Ručička času se pomalu ale jistě blížila k jaru. Dny v kalendáři se přehouply do druhé poloviny února, a protože je to krátký měsíc, co nevidět se ujme vlády březen. Jedno lidové přísloví praví: „Březen, za kamna vlezem“. Dnes bychom těžko lezli za ústřední topení, ale taková kamna dovedou pěkně zahřát, mají svou romantiku, voní dřívím a nostalgickou vzpomínkou na časy minulé.
Iveta Kollertová: Už z hor zní zvon
„Dej sem na pivo nebo ti nedojedu pro prášky.“ To byla jeho jediná odpověď na otázku, jestli mi vyzvedne léky na bolesti. Nejednou jsem musela volat mou příbuznou, dceru mého bratrance, která jediná měla auto a mohla všechny mé záležitosti objet. Štefinka, jak jsem jí s láskou říkala, se stala dalším světýlkem v mé nemoci.