Ruth Hrušková: Blízká setkání jiného druhu
Byl jeden z teplejších lednových dnů, kdy teploměr ukazoval 20°C nad nulou. Obloha jak vymetená, paprsky slunce přimhuřovaly lidem oči a rychle proměňovaly sníh ve vodu. Z okapů městských domů a prodejen stékaly tenounké pramínky, které se po silnici a chodnících vlnily jako háďata, a těm, kterým zima nahlodala díry do bot, pocítili nepříjemný chlad.
Jana Stuchlíková: Kouzlo
Napadla mě taková čistě teoretická otázka. Chtěla bych znát kouzlo, které dokáže cokoli, nač si jen vzpomenu? Odpověď přišla vzápětí. NE. Ne, protože pro svůj pocit radosti bych potřebovala stále větší a větší důvod, až by tento dosáhl absolutních rozměrů a já už bych si radost nedokázala prožít.
František Mendlík: Bohatýrský smích
Předmět „Železniční doprava“ na železniční průmyslovce ve Valticích byl doménou profesora Augustina. Tento pán měl vzezření anglického lorda a jako by z oka vypadl Neville Chamberleinovi, známému to zástupci Velké Británie v Mnichově v neblahém roce 1938. Suchý anglický humor mu ovšem chyběl. Vytáhlý a asketický pán s knírkem byl legrace prost. Snad k tomu přispěla prodělaná žaludeční choroba.
Tomáš Zářecký: Ve čtenářském deníku klid
Mezi ty věci, které patří mezi příjemnější nálezy, spadá bezesporu čtenářský deník. Při listování mnohaletými zápisky mě ovane náhlý závan nostalgie. Zavzpomínám na časy dávno minulé a zhrozím se, jak jsem mohl někdy tak neuvěřitelně škrábat a psát natolik přihlouplé komentáře, že mě polije horký pot studu pokaždé, když obrátím list.
Jitka Krpensky: Poznámka / Ben
Pomalu se loudal domů. Zdálo se mu, že ta poznámka v notýsku přitahuje jeho ruksak k chodníku. Domů se mu nechtělo, mamka bude smutná a bráška se mu bude smát. Táty se tolik nebál, ten má pro poznámky „pochopení“, ale musí dělat, jako že se taky zlobí. Byla to dlouhá cesta. Ale přece jen došel ke dveřím. Když zazvonil, otevřela mu jeho hezká a usměvavá maminka.
Pavel Pávek: Čert a poustevník
Úpěnlivý řev pacholat probudil poustevníka, který mrknutím oka zhodnotil situací a usoudil, že se jeho budoucnost začíná jevit v poněkud chmurném světle. Pohled na pekelníka požírajícího jeho zásoby nebyl právě povzbudivý, představa opravdového sycení se lesními kořínky také do budoucna nevěstila nic dobrého.
Luděk Ťopka: Pohádky z mechu, jehličí a trav
Ne, nehodlám tu vyprávět pohádky, ale potěšit sebe i vás a znovu vyvolat ty krásné houbařské zážitky, na které já mohu, bohužel, už jen nostalgicky vzpomínat. Myslím, že každý houbař, ať skalní či jen příležitostný, jistě rád přizná, že mnohdy, když našel nějaký výstavní kousek, vydechl s úžasem: „No to je ale pohádka!“ a zavzpomíná na pohádkovou pohodou při svých výpravách do našich pohádkově krásných lesů.
Eva Vlachová: Prázdninové lásky
Přijde to jako blesk z čistého nebe. Najednou ta holka od sousedů, kterou jste vídali letmo přes plot, jak si hraje s panenkami, samá ruka, samá noha, s copánky jako myší ocásky a s mezerou mezi předními zuby, nějak vyrostla a zkrásněla. Panenky zůstaly opuštěny kdesi v zahradním domku a na dece v sousední zahradě leží půvabná slečna s vlasy barvy medu, nohy má opálené do hněda a mezírka mezi zuby je najednou tak nějak roztomilá…
Ivan Kraus: Pravdivé pozadí napoleonských válek
Po mnoha letech strávených ve Francii a pečlivém prostudování množství materiálů se mi podařilo konečně dokončit tuto práci, kterou bych rád trochu přispěl k osvětlení historických událostí. Nezabýval jsem se však tématem tradičním způsobem jen proto, abych nosil dříví do lesa, či jak říká s oblibou můj přítel historik a archeolog – zanášel papírem knihovnu.
Hana Geigrová: Nehodící se škrtněte
Zdálo se mi, že jsem už dlouho neviděla svého přítele. Zná mě už dlouho, skoro lépe než já znám sama sebe. Nikdy mě neodsuzuje, nekritizuje, nedělá mi mindráky a neříká, co mám nebo nemám dělat. Nemáme hádky, dohady a neklid. Je tedy v zásadě ideální. Sedíme u stolu a máme knedlo-vepřo-zelo. Prý to už dlouho neměl. Venku leje jako z konve.
Ivan Kolařík: Ticho léčí
Zdálo by se, že trauma spojené se štěkáním psa je vůbec to nejhorší, co může narušit ticho a klid a vyvést vás z rovnováhy. Jak se však člověk může mýlit! I ten nejurputnější štěkot je procházkou po růžové zahradě v porovnání s tím, jakou trvalou újmu na zdraví vám mohou způsobit svým řevem vaše milovaná, všemi obdivovaná vnoučátka.
Ivan Kolařík: Moje štace v Americe (2.)
Ježíšku, kdyby tak žena Máňa viděla, kam mě ti policajti večer zatáhli! Uvítala nás polotemná, zahulená místnost, ze které se linuly jazzové synkopy, při kterých se na sloupcích svíjely lehce oděné křehotinky. Jakmile jsme vešli, thajská majitelka podniku zatleskala, krasavice zanechaly tance a přisedly si k nám. Útlá umělkyně neklamně čínských rysů si sedla vedle mě, šibalsky se usmála a kamarádsky mně pohladila kalhoty v rozkroku.
František Mendlík: Agentura Kucan
Vychovatel František Šimek, zvaný Kucan, byl vychovatelem na internátu průmyslovky ve Valticích. Tento malý a vychrtlý človíček chodil v uniformě. Pocházel ze slovenských Kútů a od toho byla ta přezdívka. Ostatní vychovatelé chodili v civilu. Fero s hrdostí nosil na ramenou hodnost technik. Bylo to bílé téčko na modrém nárameníku. Podle sovětského vzoru byli hodnostmi označeni všichni železničáři. Téčko bylo odvozeno od vojenského staršiny. Na vojně ovšem nebyla tato hodnost tuplována. Nebyl starší staršina. To na dráze byli jiní kabrňáci.
Michal Čagánek: Hledači pokladů
To všechno a ti všichni jsou neustále tady a osvětlují temná zákoutí mých dnů. Když v mysli stisknu tlačítko vzpomínek a srdce se otevře pocitům, tak vím, že je můj poklad přítomný. Poklad, který neničí rez ani kaz, poklad, který je v bezpečí před všemi lapky a zloději, poklad, jehož hodnota roste s člověkem, jeho pokorou a vděčností. Skutečný poklad domova.