Kristýna Loužecká: Fiktivní rozhovor s Adinou Mandlovou
Když mě přepadla myšlenka „proč se mi tak moc líbí 40. léta minulého století“, hned se přede mnou vynořila velice jednoduchá odpověď: kvůli filmům a hercům z té doby. K nejoblíbenějším herečkám určitě patří i Adina Mandlová a z toho vlastně vznikl tento článek. Už od mala jsem se s rodiči dívala na filmy z minulého století. Máme jich doma celou sbírku. Každý den se na ně díváme a už je známe skoro nazpaměť. Začínám si připadat jako Ondřej Havelka, jenom je tu rozdíl skoro šedesáti let. Chtěla bych se o této době dozvědět něco víc. Myslím, že tato záliba ve filmech natočených před válkou a za války je u tak mladé generace, co jsem já, velmi ojedinělá, alespoň mi to říká švagrová.
Milena Buriánková: Bylo mu šestnáct / Člověčiny
Bylo mu šestnáct a učil se nástrojařem. Psal se rok šedesátý osmý, rok, který mohl být i pro něho zajímavý z hlediska historie národa. Osud ale rozhodl jinak. Ve starých lázních při hodině tělocviku skočil do vody a sám už nevyplaval. Tři zlomené obratle provázel zmatek, strach a vtíravý pocit beznaděje.
Ondřej Suchý: A večer bude biograf (12)
Po newyorské ulici jde pružným krokem mladý muž, jako by se pohyboval v rytmu písně, která se mu honí hlavou. Je sobotní podvečer, za chvíli mu končí pracovní doba v obchodě s barvami a laky, kde je druhým prodavačem. Má pocit, že mu patří celý svět. Na chvilku se zastaví v jednom krámku, aby si zamluvil módní košili, a pak se vrací do obchodu. Marně tam — ostatně jako vždy — požádá jeho majitele o zálohu na pondělní výplatu a pak utíká domů. Hádka s rodiči, kteří si stěžují na drahotu i na to, že jejich syn chodí pozdě domů, je na denním pořádku. Tony, neboť tak se onen synek jmenuje, má však v hlavě už jen a jen dnešní večer.
Jiří Vlasák: Odhalení busty Felixe Holzmanna
V Litoměřicích byla 23.5.2008 odhalena busta Felixe Holzmanna na domě, kde prožil mládí. Kytici na jeho hrob položil Ondřej Suchý. Na slavného rodáka vzpomínal starosta Litoměřic Mgr. Ladislav Chlupáč, autor busty akademický sochař Libor Pisklák a autor nedávno vyšlé knížky "Aluminiový klíček Felixe Holzmanna" Ondřej Suchý.
Petrus Trottestam: Všechno nejlepší, Carle von Linné!
Carl von Linné byl průkopníkem a přírodovědeckým univerzálním géniem. Mnohé z jeho myšlenek a objevů inspirovalo přední badatele až dodnes. Ve svém klasifikačním systému "Systema naturae" rozdělil přírodu do třech kategorií: rostliny, zvířata a kameny.
Miroslav Sígl: Čtyřicet knížek písmáka z České Rybné
„Dobrý boj jsem bojoval, třináct kriminálů vystřídal…“ – to je název jedné ze čtyřiceti knížek, které až dosud do svých 86 letech vydal Bohumil Černík, obecní kronikář z České Rybné, a které mu vytiskla vždy v pěkné typografické úpravě Moravskotřebovská tiskárna. Jsou čtivé, psané pěknou češtinou, spíše jde o vyprávění, jaké by bylo možné a povznášející poslouchat v rozhlase nebo z CD disku.
Michal Dlouhý: PETAR
Své prohřešky však krátce na to odčinil dopadením nebezpečného lupiče Jaroslava Machotky, který působil převážně na strakonicku. O Machotkovi bylo známo, že chodí ozbrojen a že nebude váhat použít zbraň proti četníkům. Při jedné z obchůzek šli strážmistři František Hoření a Jiří Suchý s Petarem píseckými lesy směrem k Táboru. V jedné chvíli Petar zpozorněl a táhl svého vůdce k nedalekému houští.
Pavel Vrba - Jan Krůta: Pražský imaginátor
Každé setkání s Pavlem je pro mě jedno velké Sedni si a mlč. Pavel je chrlič imaginace a živá voda nepotřísněného jazyka z něj padá na naše hlavy, na naše potřísněné duše, na jeho potřísněné boty, protože Pavel je hlava, která se vznáší vysoko nad tělem, náchylným tak dlouho k neřestem, až posléze k té nejhloupější - ke stáří.
Ivo Fencl: Pozitivní skeptik Jonathan Swift
Stejně jako Robinsona četl Gulliverovy cesty (1726) asi každý. Přinejmenším v dětství - a přinejmenším neúplnou verzi. Ne každý si ovšem, pravda, zapamatoval zdejší "odvážná" zjištění o vesmíru. Možná to nevadí. Ona zas tak odvážná nejsou. Slovo jsem umístil do uvozovek asi právem a Swiftova (1667-1745) tvrzení totiž k žalu všech záhadologů nebyla nikterak vizionářská.
Jakub Srovnal: Zkusme se vrátit zpět aneb Než se ta písnička ztratí (4)
Ašak po Hašlerem zarecitovaných „Cikánových houslích“ najednou roztál. Mladík se Kvapilovi zalíbil a odnesl si od něj pro chystanou hru hned tři role: Jana Roháče z Dubé, Hartneida z Lichtenbergu a podruha Vítka od Červených zvonů. Než došel na jeviště, uměl už text první role. Představil se inspicientovi Václavu Zintlovi a ten si zapsal jeho jméno.
Danuše Markovová: Souběh tří náhod pozitivních
Náhody jednoznačně pozitivní mě posunuly o hodný kus vpřed. Daly mi směr a náplň. Staly se přímo šamanským úderem, který mi změnil celkový pohled na svět. Možná že šlo pouze o posedlost, a náhody se mi jen připletly do cesty, ale stále jsem přesvědčena více věřit ve vyšší řád, který nás k čemusi předurčil. Zdá se, že v mém případě jsem se rozhoupávala déle.
Vladimír Leksa: Paracelsus a Jesenius – lekári z rozhrania svetov – alebo – Od pravedy k postvede
Syn prvák už vie písať a čítať. Je na to hrdý. Listuje vo svojej prvej písanke a smeje sa na neotesaných septembrových vlnovkách. To bolo dávno – vtedy som ešte nevedel písať!, volá. Aj ja prinášam svoju prvú písanku – mám ju odloženú spolu so šlabikárom – takú istú – kostrbaté čiary v nej mi pripadajú rovnako smiešne. Bolo to rovnako dávno – vtedy som ešte nevedel písať. Kto sa raz naučí čítať a písať, prechádza rozhraním; láme sa ako svetlo – čo bolo predtým, stáva sa naraz hrozitánsky pradávnym.
Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (17)
Do jídelny jsme museli chodit v bílých košilích s pionýrskými rudými šátky kolem krku. Jedna naše vedoucí ve svazácké košili se mne ptala, proč nepoužívám příbor. Nazvala mne primitivem a negramotem. Jiný svazák to napsal mému tátovi a ten chtěl přijet do Tater a rozbít té svazačce hubu. Ona si na mne zasedla, ačkoli nás, kteří jsme jedli lžící, bylo víc.
Ondřej Suchý: Z jídelníčku klaunů a komiků (42) Ljuba Hermanová
„No, řekněte, jak bych mohla opomenout umění kulinářské, když knihkupci a nakladatelé přes celou tu obrovskou záplavu nejrůznějších kuchařek a knih o jídle i nadále prahnou po tom, aby se k vaření, pečení, smažení (a posléze ke stolování) znovu a znovu vyjadřovali známí lidé různých profesí. Jsi-li zpěvák či herec, tím líp!“ zdůvodňovala kdysi Ljuba Hermanová, proč v knížce jejích vzpomínek nesmí chybět také kapitola o umění kulinářském. Několik jejích receptů nebude chybět ani zde. Zdůvodnění mám prosté – o jídle jsem si s Ljubou poprvé povídal už v roce 1968, kdy jsem ji zpovídal coby „mladý novinář“ pro zvláštní tiskovinu – Pionýrské noviny!