Martin Foretník - Jarmila Moosová: Who is Martin Foretník?
„… co vlastně znamenají slepenky? To jsou všichni ti, kteří slepili na čas svůj život s mým. A taky toto slovo vyjadřuje moji slepou zamilovanost k nim. Věřím, že se v některém z mých zamyšlení najdete. Že vám připomenou vlastní pocity ...
Ivan Rössler: Ve zpovědnici Karla Svolinského
K některým lidem jsem přicházel s ostychem, měl jsem pocit, že vyrušuji, že se nehodí mrhat vzácným časem vzácného člověka. Tento pocit jsem měl, když jsem dostal nabídku, abych udělal rozhovor s Karlem Svolinským. Karel Svolinský mě přijal v místnosti, které dal jméno zpovědnice, protože v ní se většinou odbývaly rozhovory s novináři.
Ivo Fencl: Richard Halliburton a Amelie Earhartová
Aniž to bylo náležitě připomenuto, uplynulo letos 110 let od narození dobrodruha a cestovatele Richarda Halliburtona. Jeho život a osud jako by byl v mnoha směrech zrcadlovým obrazem osudu Amelie Earhartové, proč si tudíž nepřipomenou muže i ženu (oba silně specifické) společně!
Jitka Vykopalová: Očití svědkové ve Švédsku vypráví
Vnořil jsem se do vrstev nedávné historie československo-švédských vztahů během studené války. Bylo fascinující mluvit s mnoha „Čechoslováky“, kteří si našli nový domov zde ve Švédsku. Existuje mnoho Švédů s osobní zkušeností z „komunistického“ Československa: diplomaté, kteří pašovali do Československa zakázané dokumenty a kteří pomáhali frustrovaným Čechům a Slovákům utéci z totalitní pasti, žurnalisté a jednotliví lidé, kteří tam i v tuto dobu cestovali, hnáni zvědavostí.
Chcete být sochařem? Zkuste tužku...
Malá-velká inspirace pro vás: Chcete se stát sochařem? Možná vás překvapí, že k tomu nepotřebujete hlínu ani kámen, ale postačí docela obyčejná tužka, ostrý nástroj a spousta trpělivosti. Že to jde se můžete přesvědčit na následujících fotografiích. Výhodou je, že nemusíte na nic čekat, protože tužku doma určitě máte. Jak to bude s vaší trpělivostí je ovšem úplně jiná otázka...
Josef Fousek: Špička nosu / Dopis národu
Vzpomínku na New York budu nosit v duši do konce života. 11. září 2001 – To je datum, kdy hrůza zničila tisíce životů. Vidím děti v Queensu. Stály u velikého papírového srdce a mlčely. Na fotografii s černou šerpou byl jejich táta - newyorský hasič. Večer se rozkmitaly plamínky svící. Hvězdy se modlily za tisíce nevinných.
Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (34)
A nyní bych si dovolil velmi nostalgicky vzpomenout na pár (doslova) zajímavých kolegů z fakulty. Jeden střípek bude krátký, druhý delší. Na přednášky s námi v prvním ročníku chodila slepá matematička Kárka, která nám pak bohužel brzy zmizela „z očí“. Nevím, zda studia dokončila, myslím, že ano a každopádně jsem se později od jejích kamarádek dozvěděl, že se z ní stala učitelka.
Ivan Rössler: EX LIBRIS Cyrila Boudy
Jsou lidé, s nimiž se stýkáte téměř denně, a když se po letech zamyslíte a pokusíte se cokoliv o těchto lidech napsat, zjistíte, že není na nich nic zajímavého k zachycení. Jinými slovy: neuložili jste do své paměti jedinou věc, která by stála za zmínku. Naproti tomu jsou lidé, s nimiž jste se setkali jednou či dvakrát za život a oni vás za tak krátkou dobu dokázali obohatit natolik, že ze setkání s nimi žijete řadu let.
Milan Turek: Vyprávění Jana Šebelky
Liberecký spisovatel, novinář JAN ŠEBELKA se narodil v roce 1951 v Děčíně. Vystudoval FAMU Praha, obor dramaturgie a scénáristika. Pracoval jako závozník, dělník, vychovatel, vedoucí internátu a v letech 1993 až 2000 byl novinář. V roce 2001 vydal s astroložkou Alenou Kárníkovou knihu Kdy s lunou do postele. Ve stejném roce vyšel první díl jeho liberecké tragikomedie Případ spravedlivého vraha.
Josef Fousek: FARAONI I.
Pana K…. jsem neměl nikdy rád. Stále se usmíval, všechno znal, každému radil a navíc byl učitel. Dával si malé pivo a vydržel při něm diskutovat o katastrofální morálce národa dvě hodiny. Seděl jsem mezi hosty u stolku před pivnicí. Snažil jsem se neposlouchat pana K…., ale stále ke mně jeho hlas přilétal.
Vlasta Korbová - Helena Procházková: Povídání u sklenice studeného čaje (6)
Umějte naslouchat. Povzbuzujte druhé, aby hovořili o sobě. Mnohdy si ani neuvědomujeme, jak špatnými jsme posluchači. Nasloucháme jen povrchně, většinou se domníváme, že už víme, co dotyčný chce říci a uděláme si zcela mylný názor. Tady je na místě, vrátit se k jednomu z předchozích pravidel, která jsme zmínili v minulém posezení.
Ivana Šimánková - Zdeněk Pošíval: Dálková sdílení
Jednadvacáté století změnilo radikálně způsob komunikace. Pokud v nepříliš vzdálené době neměl člověk možnost přímého a potřebného osobního kontaktu, musel se spoléhat na zdlouhavou korespondenci prostřednictvím poštovní služby a kurýrů, nebo na neosobní dálnopisy, faxy či na nepříliš spolehlivé spojení telefonními dráty a kabely. Dnešní spojení lze operativně zajistit téměř okamžitě mobilním telefonem.
Anna Neborová - Ivo Fencl: Oskar byl mé vlastní psisko...
Ovlivněna však je spíš jemně ženským neorealismem a blízka malíři amerického velkoměsta Edwardu Hopperovi (který se inspiroval filmy) a německému malíři Neo Rauchovi. Už koncem tisíciletí se proslavila cyklem Tiché útoky, jenž krásně dokládá její fotografické vidění (zparodovala kult umělé krásy modelek) a který možná i připomíná, že výtvarnice je dcerou fotografa Leoše Nebora.
Miroslav Sígl – Karel Helmich: Dobrou chuť (12)
Co všechno má léčivou moc? Samozřejmě bavíme se stále o kuchyni, což bývalo oblíbené téma přítele Karla Helmicha, ač vzděláním právník, profesí grafický a výtvarný novinář, ve volném čase náruživý aviatik, ale stačilo jen tak letmo ztratit nenápadně slovo o gastronomických požitcích, byl Karel na vrcholu blaha.