Ivana Šimánková: Náhodné setkání?
A pak začne mluvit. Tichým, klidným hlasem. O tom, co ho baví víc než film. O tom, že už chce hlavně pomáhat, o tom, jak současné výzkumy ukazují, že voda vytváří malilinkaté krystaly, které se liší podle místa jejího nálezu, že dokáže při jejich tvorbě reagovat na slovo, dokonce i jen na myšlenku, nejkrásnější obrazce vytváří při slovech vděčnost a láska a že naše tělo je tvořeno mnoha procenty z vody, která i v nás takto reaguje a že tedy stav organizmu je hodně ovlivněn naším myšlením.
Jiří Tichota – Jan Krůta: Pan Spirituál
Jak Jiřík k muzice přišel? Docela nepohádkově a kostrbatou cestou. Tatínek pocházel z rodiny s muzikantskou tradicí a jeho pradědeček se jmenoval Antonín Liehmann a údajně prosadil, že táta Dvořák nechal syna Toníka dělat muziku, a ne jak původně předpokládal - řezníka. Můj prapradědeček byl ve Zlonicích kantorem a poznal, že Antonín Dvořák je velmi talentovaný houslista a skladatel.
Ondřej Suchý: Příběh muže v domácnosti
Přišla domů jako obvykle až za tmy. Manžel právě utíral v kuchyni nádobí. Chvíli bylo ticho, jak už to tak před bouřkou bývá. Zůstala stát ve dveřích a jedním pohledem zkontrolovala, zda je všude uklizeno. Teprve nyní se od dřezu ozval poněkud nejistý, přesto však vyčítavý hlas: „Promiň, Drahuš, víš, že ti ponechávám volnost, ale co je moc, to je moc!
Ondřej Suchý: Láďa Gerendáš bojuje - Zachraňte karlovarské letní kino!
O kdysi krásném letním kině v Karlových Varech jsem psal v Pozitivních novinách v roce 2007 v článku Lesk i stesk na Karlovarském festivalu. Tenkrát jsem na filmovém festivalu požádal svého kamaráda, Karlovaráka, hudebníka a herce Ladislava Gerendáše, jestli by se nešel se mnou podívat na kino, k němuž jsem měl a mám zvláštní vztah…
Jiří Vlastník: Jak se fotí synagogy
Uprostřed Prahy, tam kde jsou dnes krásné, široké třídy s vysokými a veselými činžáky, rozkládalo se ještě před nemnoha lety židovské město. Křivý, ponurý kout, z něhož žádný průvan nemohl vystrnadit zápach ztuchliny a vlhkých zdí a kde v létě z otevřených dveří proudil jedovatý vzduch. Špína s bídou zápasily tu o závod a z očí dětí blýskala tupá, hrozná zkaženost.
Jiří Suchý: Tři slabiky
Málokdo by hádal, že v jednom člověku může vedle sebe existovat tak velká touha a tak veliká neschopnost hrát divadlo. Ano, tyhle dvě vlastnosti se snoubily v mé křehké bytosti a působily starost mnohým režisérům nejrůznějších ochotnických spolků, v nichž jsem hledal uplatnění. Způsoby, jakými se mě spolky zbavovaly, byly různé, a jejich popis by vydal na samostatnou studii.
Vladimír Vondráček: Paradoxy češtiny (27)
Po trochu rozpustilém minulém slovníčku opusťme tuto podezřelou kosmopolitní platformu a vraťme se k naší milé češtině. To, že má těžkou gramatiku jak při časování tak i skloňování, je notoricky známé, ale na závěr možná čtenáře naposled překvapíme. Bylo totiž zjištěno, že naše mateřština nemá pádů sedm, jak se běžně učí ve škole, ale bouřlivá doba jednadvacátého století k nim přidala dalších třináct pádů!
Miroslav Marek: České šachové rekordy a jiné černo-bílé zajímavosti
Rekord v simultánce vytvořil v roce 1984 mezinárodní šachový velmistr ing. Vlastimil Hort v Kolíně nad Rýnem, když za 32 hodin a 30 minut sehrál 663 partií, vždy na 120 šachovnicích najednou. Nachodil přitom na 50 km, nikoliv však normální chůzí, ale úkroky. Po každém kole měl nárok na 5 minut odpočinku.
Ondřej Suchý: HOVORY S JIŘÍM MENZELEM (1)
Mám rád režiséra Jiřího Menzela. I jako herce, i jako člověka. Jsem jeho velký obdivovatel. A všiml jsem si, že nejspíš i on má rád mě, protože kdykoliv jsem jej požádal o rozhovor anebo o společné veřejné vystoupení (ponejvíce u nás, v Nostalgické myši v Šemanovicích u Kokořína) nikdy mě neodmítl, pokaždé byl nesmírně ochotný a vstřícný.
Ondřej Suchý: Faktor a Kopecký a schody do nebe
Koncem června roku 1997 mi přišel dopis:"Vážený pane Suchý, vzhledem k tomu, že Váš rozhlasový pořad pro "padesátníky" poslouchám téměř pravidelně, zaslechl jsem i Vaši výzvu padesátníkům, aby se ozval, kdo něco ví, co je s Jindřichem Faktorem. - Tak tedy nic moc, ale žiju..."
Pavlína Antošová: Posedlý vypravěč z Mississippi
6. července 1962 zemřel klasik americké jižanské literatury, William Faulkner. Bezprostředně podlehl infarktu. K jeho úmrtí v necelých pětašedesáti letech však nutně přispěla i dlouhodobá závislost na alkoholu. Ve Spojených státech William Faulkner byl a je uznáván jako jeden z nejlepších spisovatelů, ne-li nejlepší spisovatel vůbec. První díla uveřejnil – spolu s dalšími velkými autory své věkové skupiny – ve dvacátých letech minulého století.
Ondřej Suchý: Chantal Poullain - naše milá Šantalka
Přijela na Kokořínsko v době, kdy zkoušela v Národním divadle roli kněžny v Jiráskově Lucerně. Všechny nás okouzlila. A co všechno jsme se dozvěděli! Tady jsou některé zajímavosti z jejího života - třeba jste to dosud nikde nečetli… KDY SLYŠELA POPRVÉ O ČESKOSLOVENSKU: „Jako dítě jsem milovala kreslené filmy a ty, které se mně líbily nejvíc, byly právě z Československa.“
Ondřej Suchý: Zuzana Princová, princezna z Paravanu
Před lety přišel do rozhlasu z Dánska e-mail v němž se jistá Zuzana Vasa /Vášová/ z Kodaně zajímala o pořad, který se jmenuje Padesátník a ve kterém – jak prý se dozvěděla od svých blízkých z Prahy – zazněla písnička v níž se zpívá že: „ Já mám doma bratra a ten je vám zatra – cený kluk…“ Ta písnička zněla kdysi v představení divadla Paravan a zpívala ji tam právě ona pisatelka. Tehdy se ještě jmenovala Zuzana Princová.
Pavel Vrána: Putování v dešti, aneb Psím počasím do Santiaga (2) Den první
Na místě jsem tedy byl, ale žádná výhra to ještě nebyla. Nevěděl jsem, kam mám jít. Netušil jsem, jak se tam budu chovat, až to místo najdu a ani, kdo se mne tam ujme. Jenom jsem doufal, že se tam někde pro mne najde nějaký koutek, kde si budu moci konečně po třech dnech zout boty, že tam někde bude sprcha, ve které se zahřeju a zbavím potu a prachu, a hlavně nějaká postel, na které si budu moci konečně v klidu a pohodlí odpočinout. Kdo mi k tomu všemu ale dopomůže, nad tím jsem raději nepřemýšlel. Jedno jsem věděl jistě. Naděje, že se s mou znalostí těch několika anglických slov ve Francii s někým domluvím, je mizivá. A přece se to stalo.