Ivo Fencl: Josef Zálabský aneb Jak jsem kreslil a jak maloval
Vizuální představivost jsem cítil nejen jako možnost prezentovat své vnitřní obrazy prostřednictvím kresby či malby, ale taky jako absolutní relaxaci. Mé dětství bylo však jasně ovlivněno knihami klasiků dobrodružné literatury a filmy,natočenými podle jejich slavných románů. Nebo některých z nich. Byli to Karel May, Alexandre Dumas nebo Jaroslav Foglar, jehož černobílý seriál Záhada hlavolamu mi připadal absolutně dokonalý…
Jiří Suchý: Život není obnošená vesta (17)
Když mi byly čtyři roky, nechtěl jsem být ničím jiným, než francouzským legionářem, tak mi učarovala bleděmodrá barva jejich uniforem a ty barety. Později jsem chtěl být pilotem na dvojplošníku a pak chemikem a potom čímkoliv u kresleného filmu. Moje poslední touha byla stát se komikem. Jako byl George Formby, Lupino Lane, Laurel a Hardy nebo Voskovec a Werich.
Až já půjdu do nebe
Když Hašlera zatklo gestapo, šla Hilda do Petschkova paláce a vymohla si, že mu přinese do vězení balíček. Podařilo se a ona pak jako oko v hlavě opatrovala od Karla Hašlera děkovný dopis. Už se pak nikdy neviděli Hašlera zavraždili gestapáci v koncentračním táboře Mauthausen a Hildu zase v padesátých letech zavřeli komunisté...
Blanka Kubešová: Novoroční zamyšlení
Koncem roku uvedla ČT 2 seriál na námět profesora PhDr.Tomáše Halíka, Prolínání světů. Dal by se charakterizovat jako pokus o dialog mezi jednotlivými kulturami. Jako pokus probudit v nás a v přílušnících jednotlivých náboženství ...
Vladimír Kulíček: Vánoce, vánoce odcházejí…
Tak, už to máme za sebou. Co? No, přece ty Vánoce! Ta parafráze v nadpisu mě napadla, když slyším v autobusu: „Eště, že už máme ty pitomý vánoce za sebou …,“ jinde: „Nejlepší, když ty vánoce sou pryč …,“ známí: „Já si vždycky tak voddychnu, když je po vánocích …,“ přítel píše: „Čím dál víc jsem nejraději, když jsou ty konzumní vánoce za námi!“
Jiří Vlastník: Stando, hraj!
V kasařské romanci Pěnička a Paraplíčko, kterou nedávno uvedlo v premiéře Metropolitní divadlo Praha volá pražská galerka na potulného harmonikáře – Oskare, hraj! A ten hraje tak, že diváci nešetří aplausem na volné scéně.
Ondřej Suchý: Haló, haló, milí radioposluchači!
Vzpomněl jsem si na to na poslední chvíli, což se mi v mém věku stává čím dál častěji, ale vzpomněl jsem si - což je stále ještě dobré, ne? Napadlo mě informovat prostřednictvím Pozitivních novin ty z vás, kteří občas poslouchají v Českém rozhlase 2-Praha některý z mých nedělních pořadů (Padesátník a Nostalgické muzeum zábavy - vždy od 15.05 hodin), co jsem spáchal do vysílání příštích dnů a týdnů.
Jan Soukup: Tichá likvidace
Po dnes již zažehnaném útoku na Divadelní ústav, chtějí reformátoři české kultury „zefektivnit“ Památník národního písemnictví. Abych neunavoval zbytečnými výklady a neopisoval nic neříkající a opatrné odpovědi řady úředníků, přejdu k jádru pudla: Sedm miliónů rukopisů, knih, korespondence, výtvarných předmětů, nábytku a navíc lukrativních nemovitostí má být rozpuštěno mezi Národní muzeum, Národní knihovnu a pravděpodobně Národní galerii.
Václav R. Židek: Kolja ... To neznáte mého psa!
Na začátku všeho vznikl projekt „Psí osud“, jenž si kladl za cíl pomáhat ztraceným a odloženým zvířatům v útulcích. Otcem této myšlenky a později hlavním autorem knihy „Kolja…to neznáte mého psa!“ je Václav Židek, žijící trvale v Kolíně nad Rýnem. Nabídku ke spolupráci přijala čechošvýcarská spisovatelka Blanka Kubešová, která chápala možnost aktivně se podílet na této publikaci jako příležitost splatit část dluhu nás lidí ostatním živým bytostem na Zemi.
Miroslav Vejlupek: Malíř českého jihu
Žije v domě, který sám postavil a který obklopil zahradou, jež sama je výtvarným dílem. Interiéru se dostává příkladné péče paní domu. Interiér je krášlen obrazy, obrazy, kam se podíváš obrazy – ty malíř ve svém životě tu nasbíral, tu vytvořil. Protivín. Domov malíře českého jihu Josefa Miloty. Nemožno se nezeptat: Jaký je člověk, který dokáže postihnout jednou zádumčivost, jednou snovost a příště zas introvertní nepřístupnost krajiny, která odnepaměti provokuje umělce takzvaně lidové i kumštýře, jež zdobí řemeslná profesionalita?
Jiří Suchý: Návod k použití Semaforu (3/3)
Mám v knihovně několik vědeckých studií na téma humor a dlužno říct, neznám nic méně zábavného. Jsou to studie potřebné, třídí a pojmenovávají a vlastně nejsou pro mne o nic nudnější, než je třeba učebnice aritmetiky, která ostatně taky není napsána proto, aby se při ní čtenář válel smíchy. Ale studie, o kterých tu píšu, působí, právě díky souvislosti s tak zábavnou věcí, jako je humor, nudněji než cokoliv jiného.
Ondřej Suchý: Když byl František Nepil skautíkem
Rád si listuji ve starých časopisech. Je tam mnohem víc příjemnějšího na čtení, než dnes – spousta zpráv a článků k příjemnému údivu, někdy k pousmání, někdy i k poučení. Tuhle jsem sáhl po jednom ročníku JUNÁKA, týdeníku junácké mládeže, ročník 29, tedy rok 1947. A když jsem zalistoval v čísle 43, nevěřil jsem svým očím: On tu byl celostránkový článek od Františka Nepila!
Josef Fousek: Eman a Kornelie, boží lidé (27)
Pán s odznakem DOUŠEK TRAVEL se o nás staral. Přesto mě ztvrdnul žaludek, na těle jsem měl husí kůži, a mrazilo mě v zátylku. Na letadla, který startovaly, jsem se raděj ani nepodíval. Bál jsem se, že omdlim. Když jsme procházeli prohlížecí bránou, něco zapípalo a u Kornelie našli škrabku na brambory v kapse.
Václav Neckář - Jitka Vykopalová: Od srdce k srdci
Tento článek by se také klidně mohl jmenovat ”Shodou náhod”… Týden před hudebním večerem Václava Neckáře, v sobotu 11.11. u nás ve Stockholmu, byl pro mě nějaký čarovný, plný všelijakých menších či větších náhod a událostí. Znáte to: Vzpomněla jsem si na jednu kamarádku – a náhodou jsem ji odpoledne potkala. Říkala jsem si, že už jsem se dlouho neozvala do jednoho českého stacionáře – a náhodou mi následující den přišel odtud krásný e-mail. Náhodou...