Jitka Dolejšová: Hudební poezie v obrazech Vincenta Van Gogha
Dnes mi přišel krásný e-mail. Jde o písničku, která doprovází obrazy Vincenta Van Gogha. Posílám Vám to jen tak pro pohodu a radost. Mějte se hezky. Jitka Dolejšová (celá věc je v zpracována v programu PowerPoint ....
Jiří Suchý: Od pravěku k založení Semaforu (IV. a V.)
Když jsem si vymyslel tenhle titulek, měl jsem skutečně v úmyslu dopracovat se v těchto úvahách pěkně postupně od pravěku až k současnosti, která je pro mou osobu neodmyslitelně poznamenána divadlem Semafor. Představoval jsem si to jako práci systematickou, ne na přeskáčku. A tak jestliže dneska náhle zabrousím do žhavého současna, děje se tak proti mé vůli a z daleko prostších důvodů, než si možná představujete.
Jitka Vykopalová: Neobyčejný František Makeš
Docela obyčejné jméno. Ano. Ale zcela neobyčejného muže. Jméno akademického malíře, vědce, vynálezce, restaurátora, konzervátora, chemika, spisovatele, učitele, přednášejícího..., tento výčet by byl dlouhý. Ale zcela především je to jméno člověka vysokých morálních kvalit a charakterových vlastností.
Ondřej Suchý: Smutný příběh Jany Werichové
V nejmenovaném týdeníku vyšel 7. prosince 2006 můj pohled na nedlouhý život a dílo Jany Werichové, herečky a překladatelky. Vyšel pod jiným titulkem, doplněn pasážemi, které dodatečně dopsal někdo jiný, patrně ve snaze udělat můj článek „senzačnější“.
Jiří Suchý: Život není obnošená vesta (13)
No a pak přišla Sekta. První propadák na prknech Semaforu. Premiéra se konala 11. března 1965 a sice v půl jedenácté večer. A já tu dnes, po třiceti letech, na ni napíšu kritiku: Co se to děje? Semafor je divadlo, které jsme se naučili důvěrně znát. Známe jeho písničky, jeho humor, jeho poetiku, jeho protagonisty - to všechno nenajdeme v představení, které nese název Sekta. Všechno je tu jinak.
Jitka Dolejšová: Pošli to dál
Všechno v životě učitele sociálních studií Eugene Simoneta (KEVIN SPACEY) má svůj přesný řád. Každá košile, každá tužka, každá osoba má své přesně vymezené místo. A jak říká stará moudrost, pokud chcete zachovat hladinu jezera svého života neporušenou, potom se pod ní nesmíte nikdy potopit. Dosud se nenašla osoba, která by něco podobného po panu učiteli Simonetovi žádala.
Miroslav Sígl: Adventní rozjímání, vzpomínky a jubilea
Předvánoční čas mi nachystal několik událostí, které spolu navzájem souvisejí a vyvolávají v člověku pocity radosti, očekávání, příjemné, ale též smutkem zakalené vzpomínky, jak už to tak v životě bývá. Šel jsem v předstihu blahopřát k životnímu jubileu své dávné televizní kolegyni Olze Čuříkové (*30. 12. 1932), abych mohl o ní včas napsat pár řádek, protože v době jejího působení byla známá jako „vlaštovka“ - pravidelný pořad pro starší děti, který ji proslavil, se tak jmenoval.
Rudolf Křesťan: Mikuláš Renčín
Narodil se přesně na Mikuláše a od té doby nám naděluje. V roce 2011 bylo naděleno i jemu – pražským Hradem. Jak známo, obdržel predikát „nositel medaile Za zásluhy o stát v oblasti kultury a umění“. O jeho zásluhách a umění nemůže být pochyb, i když svého času neuměl nakreslit kravské nohy. Jak se mi před lety přiznal, na jednom ze svých obrázků proto umístil spodní partie uvedeného zvířete do vysoké trávy.
Pavel Pávek: Sýr nad zlato
Kuchtík seděl v restauraci, čekal na objednaný smažený sýr a vzpomínal na časy, kdy se jím sytil ve chvílích výplaty v nedohlednu. Za cifru na dnešním jídelním lístku si tenkrát mohl dát dva bifteky, ale pouze mohl, když měl sotva na smažák. Číšník dodal pokrm, ale kuchtík, neb je již gurmánem, nebyl právě nadšen.
Blanka Kubešová: Zima v Praze (1/2)
Jsme tu první den, ještě jsme si nezvykli a špína Vinohrad nám doslova vyráží dech. Špína nejen v okolních a zastrčených ulicích, ale i na hlavních třídách, Francouzské, Korunní a Vinohradské. Přetékající popelnice, neodvezené odpadky a haldy krabic a lísek od zeleniny před obchody, k takovým se nikdo nerozpakuje přihodit pár dalších.
Pavel Pávek: V. P. Borovička byl nepředstavitelný optimista
Autor více než čtyřiceti titulů literatury faktu Václav Pavel Borovička zemřel téměř před rokem ve věku 83 let. Dlouho žil a pracoval v Mukařově, kam odešel z Prahy. Dům v krásné zahradě koupil proto, aby měl dostatečné zázemí pro spoustu dokumentů a materiálů, které potřeboval ke své práci.
Jitka Dolejšová: Jen si tak trochu žvejknout…
Žvýkačka, malý kousek rozžvýkané různobarevné hmoty – kdo by ji neznal? Dnes ji koupíte prakticky všude, ale v dobách minulých se o ni lidé doslova prali. A když už ji získali, na noc si ji odkládali, aby ji ještě i druhý den mohli použít. Jeden čas bylo dokonce módní nosit žvýkačku za uchem a všude platilo: Kdo měl žvýkačku, byl prostě Někdo!
Jak žijí společně?
„Já žiju se zvířátkama furt,“ řekne školáček drobný jako sýkorka a velkoryse rozmáchne rukou kolem. „Máme psa a králíky a jeden kluk má doma hada a kočky a všechno.“ Tak všechno tady, v Lysolajích, které jsou ještě udýchaná Praha ...
Ivo Fencl: Dům hrůzy Rychlých šípů
Omlouvám se čtenářům, kteří to nepovažují za vtipné, ale titul měl asociovat názvy zašlých a starých, povětšinou béčkových hororů anglosaské provenience. Také Rychlé šípy jsou totiž místy horor a každý, kdo je četl opravdu v raném dětství, už přikývl. Když se nicméně zamyslíme, z čeho obvykle plyne hrůza, anebo ta největší hrůza, jsou to povětšinou obyčejní lidé a jejich obyčejné i neobyčejné tváře.