Jan Drocár: Miroslav Ondříček - kameraman (1)
Chtěl bych vyprávět dva příběhy, které se - když se jim pomůže – zajímavě prolínají. První je příběh života člověka, kterého si velmi vážím a myslím, že je jednou z nejvýraznějších českých osobností, reprezentujících nás skvěle i v zahraničí.
Miroslav Sígl: Pamětní medaile a mince v roce 2008
Začalo to už před letošním svátkem sv. Václava, kdy byla u nás vydána stříbrná pamětní medaile, jejímž námětem je svatý Václav na koni a autorem český umělec akademický sochař Vladimír Oppl. Ryteckou práci odvedl vynikajícím způsobem Lubomír Lietava a ražbu uskutečnila Česká mincovna v Jablonci nad Nisou. Medaile je vyrobena ze stříbra ryzosti 925/1000.
Vladimír Vondráček: Naši mazlíčci a ti druzí (4)
Jestliže se k příhodám s pejsky a kočičkami dostávám až nyní, má to docela jednoduchý důvod. O soužití těchto milých tvorů s námi toho bylo napsáno tolik, že se téměř stydím do těchto témat vstupovat. Ani nevím, proč jsem si přesto troufl přidat něco k příhodám štěněte Dášenky, kocourka Modroočka či pejska Kolji a dalších čtvernožců, ale prostě k tomu došlo.
Vladimír Stibor - Břetislav Kotyza: O básníku měsíčních vzducholodí
Není to nic výjimečného, že každá doba si „píše“ své dějiny. A jak ráda mnohé ze své minulosti vynechává, až se občas člověk nestačí divit. Literatura by se neměla rozpadat na tvůrce z pravice, levice či nábožensky orientované spisovatele. Literatura je buď dobrá, a ta snad přežije na nějakých „ostrůvcích mezi proudy“, nebo není, byť to zní jakkoliv tvrdě a nesmlouvavě.
Josef Fousek: Sčítání kanálů / Rudá záře nad Kladnem aneb potíže s mrtvolou
Zemřel jsem na následky nezřízeného života, genetických závislostí a únavou z marného boje proti vlastní a všeobecné tuposti. Jako zesnulý jsem netušil, kolik starostí a potíží přinese můj skon pozůstalým. V době mého úmrtí probíhala v nemocnici generální stávka. Ležel jsem v šuplíku patologie a nikdo o mé tělo neměl zájem.
Jitka Dolejšová: Skandinávie: O velikém putování k polárnímu kruhu …a ještě dál (4)
Jedeme Středošvédskou nížinou směrem ke Stockholmu. Hele, tady je první značka: Pozor, losi. Zastavujeme na několika romantických odpočinkových místech u jezer. Obdivujeme obrovskou plochu jezera Vättern, připadá nám jako moře. Však má také rozlohu 1912 km2, dosahuje hloubky až 128 m. Je tu prý ráj pro rybáře.
Miroslav Sígl: S Radkou Koláčnou o Indii ani ne tak vzdálené… bytím i životem jinaké
Ve zlatém chrámu v Amritsaru jsem zažila vynášení posvátné knihy, hudebníci sedí přitom na mramorové dlažbě. Na mramorem obkládané zemi okolo chrámu lidé v noci pospávají. V posvátné vodě v blízkosti chrámu jsou vidět koupající se muži. Ženy se koupat nesmějí, pouze skryté v kabině pro ženy a v sárí. Cizinci se posvátné vody nesmí dotýkat.
Egon Wiener: Karty | Dřevo
Karty, zase jenom karty. V naší rodině se karty hrály hodně. Jako malý kluk jsem kolem hráčů karet chodil s nábožnou úctou. Před válkou, někdy ve třicátých letech, tatínkův táta, můj dědeček, hrával karty U prince Edvarda naproti dnešní zdravotnické škole. Hrál celé dny. Byla krize a to, co vyhrál, bylo pro rodinu se čtyřmi dětmi často jediným finančním příjmem. Děda hrál karty celou první republiku, aby uživil rodinu. Naučil se je za první světové války v zákopech Karpat, na štábu pluku. Válku skončil jako nadporučík a karbaník. První republika mu přiznala stejnou vojenskou hodnost jako rakouské císařství.
Josef Čermák: Světlo v stínech
Každá z přednášek si zaslouží samostatné ocenění, ale doufám, že si je všecky přečteme. Druhý den konference byl zakončen v Baťově muzeu obuvi. A byla to velká událost. Večer zahájila brilantně a s neuvěřitelnou energií paní Sonja Bata hrstí kouzelných vzpomínek. Poté bylo vyjádřeno uznání a předán dar Centra pěti osobám za zásluhy o Centrum.
Aleš Háva: Jsem těhotný
Jsem, těhotný. Jak mám jinak popsat verdikt 3 zasmušilých pracovnic zdravotního ústavu, které na dnech pro zdraví uspořádaných u našeho zaměstnavatele diagnostikovaly v mém případě nejvyšší stupeň obezity? Nejsem sice žádná modelka, ale míry 110-106-110 snad nejsou pro muže mého věku až tak frustrující...
Vladimír Vondráček: Střípky, paměti aneb od embrya po sklerózu (68)
Ještě než připomenu další střípky z dalších zahraničních cest, tak se musím trochu omluvit všem, kteří se nenarodili na tak šťastné planetě, jako já. Všichni víme, že v době totality to bylo s cestami do zahraničí „nalevačku“, ale má rodina díky mému „bankovnímu“ bratrovi a zejména díky jeho ředitelovi, dostala hned několikrát pověstný devizový příslib a výjezdní doložku k pasu kupodivu také. A tak jsme byli s manželkou poprvé v Jugoslávii letadlem už v roce 1966 a po druhé pak Škodovkou i s dětmi v roce 1972. Tehdy to samozřejmě byl jeden společný stát.
Jitka Dolejšová: Norsko 2010 - Za všechno může Troll (7)
Po namáhavém dni a přehršli zážitků máme volnější den. I počasí zvolilo odpočinkovou variantu – je zataženo, občas mrholí nebo prší. Z horských výhledů by nic nebylo. Jedeme do městečka Lom, navštěvujeme místní informační středisko, prohlížíme si malý skanzen – Lom Bygdemuzeum se školou, domky, hospodářskými staveními a zajímavou výstavou.
Slušný člověk
Mé psaní provokuje obava, že není daleko doba, kdy přestaneme spolu a mezi sebou komunikovat, kdy přestaneme vnímat jak krásu přírody, tak třeba bolest druhého, kdy ztratíme schopnost vidět a cítit, schopnost dokázat se soustředit ...
Jiří Novota - Jarmila Moosová: Síla okamžiku
Opravdu, velký a krásný dar jsme si jako lidstvo dali, když ti první z nás vynašli možnost zachytit obraz rýhami pazourků po skalách. A co teprve dnes, pomocí nejmodernějších technologií? Člověkem, který o tom ví opravdu mnohé, je kameraman výpravy ...