Dáša Cortésová: Jaký byl Zdeněk Borovec (2)
Můj táta říkával, že u písničky jsou slova moc důležitá. Měla by emotivně podpořit melodii, aby vznikla ta správná atmosféra. A hlavně celá skladba by nám měla něco říkat a dávat. Písně o ničem neměl rád. Špatně se učily a člověka to nebavilo. K tomu všemu má být text, jak se říká, zpívatelný.
Jitka Dolejšová: „Zlatá šedesátá“ bez pozlátka
Vzpomínky a realita. Jak se mnohdy liší… Šedesátá léta 20. století mohou mít ve vzpomínkách zlatý nátěr, ve skutečnosti jím však prokvétala rez každodenní reality. Na jedné straně uvolnění společenské a kulturní atmosféry, na straně druhé ekonomické problémy a komunistické pojetí moci. Jaký byl v té době běžný život obyvatel, jak trávili volný čas, jak nakupovali?
Marie Chatardová – Jitka Vykopalová: Moje poslání ve Švédsku
Od 16. listopadu jsem nastoupila do funkce ředitelky Diplomatického protokolu Ministerstva zahraničních věcí, což je oblast, která mě vždy velmi zajímala. Důkazem toho je, že jsem již zhruba před rokem přislíbila, že po návratu do Prahy budu externě vyučovat diplomatický protokol na UK a to jsem ještě vůbec netušila, že později dostanu nabídku právě na místo ředitelky DP.
Ondřej Suchý: Lord Achille Gregor
Kdysi jsem patřil k lidem, které neměl rád. Zavinila to hořkost pocházející z mylné domněnky, že jsem měl mít vliv na ukončení jeho funkce redaktora zábavné přílohy sobotního Svobodného slova zvané Kvítko, do níž jsem na konci sedmdesátých let nastoupil. Kvítko kdysi dávno vymyslel a redigoval Josef Lada a v šedesátých letech ho obnovil právě Achille Gregor.
Ondřej Suchý: Když hrál orchestr Jaroslava Echtnera
V padesátých letech to byl kapelník jednoho z nejpopulárnějších pražských tanečních orchestrů. Bylo mně třináct, když jsem uslyšel na vlastní uši a uviděl na vlastní oči dva velké orchestry – Jiřího Procházky v Parku kultury a oddechu Julia Fučíka, a pak ten Echtnerův. Nezapomenutelný zážitek z účasti na jednom z „Čajů“ v pražské Lucerně, kde orchestr Jaroslava Echtnera hrál, mi znásobilo ještě jedno velké překvapení - na pódiu se totiž objevil můj bratr, kterého konferenciér ohlásil jako autora a interpreta tehdy velkého šlágru (na desky ovšem nazpívaného Josefem Zímou) Blues pro tebe.
Vlastimil Marek: Předmluva k českému vydání
Časy, móda a mobily se mění, ale právě tak pružně by se měly měnit, přizpůsobovat i naše názory. Jenže sebestředná pýcha člověka doby technologické, soustředěného spíše na kvantitu než na kvalitu a soustřeďujícího naprostou většinu svých činností směrem ven, rychleji a hřmotněji, až do vesmíru, proměnila názory v dogmata a vesmír v lidském mozku a vědomí v něco zbytečného a zdržujícího.
Antonín Hančl: EJHLE CIRKUSY A VARIETÉ! (6)
První cirkus dnešního typu vytvořil v roce 1768 v Londýně poblíž Westminsterského mostu Angličan Filip Astley. Tento bývalý seržant jízdy využil působení odstředivé síly, pomáhající jezdci stát na hřbetech koně, a díky tomu se kulatá aréna stala základem cirkusu. Postavil též první cirkusový stan s celtovou střechou.
Jaroslav Čvančara - Zdeněk Pošíval: Dvě řádky stop
Dnešní název je jednou z repertoáru písní countryové skupiny TAXMENI, protože mi pasuje k převažujícím tématům rozprávění s dnešním hostem. Poznal jsem ho jako šéfa zmíněného hudebně vokální tělesa ještě v době, kdy se muselo nuceně přejmenovat na Krajánky: soudruhům bývalo proti srsti pojmenování názvem, jenž zněl cizokrajně. Po roce 1989 jsme chvíli spolupracovali, skupina se zúčastnila veliké jihočeské akce, nazvané WESTERN PARADE VOLYNĚ 1993.
SMUTNÁ ZPRÁVA: Zemřel jeden z posledních veteránů československé bombardovací perutě RAF plukovník Jan Wiener
Ve středu 24 11 2010 zemřel jeden z posledních veteránů československé bombardovací perutě RAF plukovník Jan Wiener. Veterán vzdušných bitev druhé světové války podlehl dlouhé nemoci ve věku 90 let v pražské Ústřední vojenské nemocnici. Informoval o tom Jiří Pehe z pražské University of New York a potvrdilo to ministerstvo obrany.
Vladimír Vondráček: Životní cesta (3/3)
Volná místa v letadle na cestě zpět nám samozřejmě perfektně ohlídali naši přátelé a odlétali jsme večer, přesně v den sedmasedmdesátých narozenin naší babičky. Tentokrát nám cestou zemská rotace „ukradla“ téměř osm hodin, a tak i když jsme startovali ve 22 hod. tichomořského času, v Londýně jsme přistáli ve 14 hodin greenwichského času.
Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (41)
I když práce šlechtí, jak nám i našim dětem vštěpovali do hlavy králíci z klobouku, nevím, jak přiblížit naše meteorologické pracoviště, abych příliš nenudil. Musím pečlivě vybírat jen ty nejzajímavější střípky. Třeba že v našem komořanském zámečku byl někdy za Marie Terezie dokonce uzavřen jakýsi separátní mír po nějaké bitvě, což kdesi „vyšťoural“ náš velký komořanský polyglot V. Bělohlávek.
Květa Fialová - Václav R. Židek: Projdu tímto světem jen jednou…
Motto, které jsem si dovolil uvést na začátku, bylo součástí novoročního přání paní Květy Fialové a jejího muže Pavla Háši. Zaujalo mě tím, že bylo jakoby napsané pro paní Květu. Vyjadřovalo všechno, co v sobě tato vzácná žena má a za co sklízí u veřejnosti všech generací úctyhodný obdiv.
Veronika Pincová: Průhonický park je na seznamu UNESCO
Počátky průhonického panství sahají do 12. století, takže kontinuální vývoj prochází devíti stoletími. Za toto období se na panství vystřídalo asi 40 soukromých šlechtických vlastníků, z nichž někteří zanechali výraznou stopu. Arnošt hrabě Silva Tarouca (1860-1936) byl posledním soukromým vlastníkem panství. Osud mu dopřál možnost nejdelšího působení v Průhonicích, celkem 51 let, které věnoval svému celoživotnímu dílu, tvorbě Průhonického parku.
… a všechny stíny klidně míjí
Asi bych měla hovořit spíše o tom, že druhé vydání Vltavěnky přivítalo už při křestu hodně příznivců knih Blanky Kubešové, které mapují prostor lidských osudů s dnes už neobyčejným vztahem k mateřskému jazyku.