Milan Turek: Krásy přírody představí zahradnická výstava v Löbau
V letošním roce se jedno z měst Euroregionu Nisa představí v Německu jako místo dnes již oblíbených zahradnických výstav v Sasku. Od roku 1996 se svým zaměřením pro ekologii a architekturu krajiny, rozmanitostí a současně plošným ztvárněním staly zahradnické výstavy oblíbenými nejen pro saské obyvatele. Výstavy navštěvují obyvatelé sousedních států Polska a obzvláště s oblibou milovníci zahrádek z České republiky.
Miroslav Ondříček: FANDÍM SLAVII A MĚNIT NEBUDU!
Chci-li hovořit o svém vztahu k fotbalu, musím začít u dědečka. Byl velkým fandou Slavie a pochopitelně Viktorie Žižkov. To nějak tak patřilo u nás na Žižkové k sobě. Trávil jsem s ním na fotbale nedělní dopoledne a odpoledne, on se díval a já si maloval do škváry nějaké hlouposti. Dopoledne se hrávaly zápasy na Viktorce a odpoledne na Slavii.
Vladimír Vondráček: Ibiza (1)
Dovoluji si tímto předložit váženému čtenářstvu dvoudílný cestopis o naší letošní dovolené na Ibize. Nejprve tedy něco málo o přírodě či historických památkách tohoto malého, ale krásného středomořského ostrova. Ibiza patří ke španělskému souostroví Baleáry, její rozloha je jen nepatrně větší než katastrální území Prahy a je od nás vzdálená vzdušnou cestou asi 1 700 km.
Pavel Landa: Zpívání beze slov
Není to nic převratně nového. Ale představit alespoň dva soubory provozující tento druh zpěvu jistě stojí za to, už jako příspěvek k dobré náladě. K první ukázce píše Wikipedie: „Ray Conniff, vlastním jménem Joseph Raymond Conniff, raný pseudonym Jay Raye (6. listopadu 1916, Attleboro, Massachusetts, USA – 12. října 2002) byl americký trombonista, zpěvák, skladatel, kapelník a hudební aranžér, který proslul v 60. letech 20. století díky své světoznámé pěvecké skupině Ray Conniff Singers. Jde o jednoho z nejvýznamnějších tvůrců působících v oblasti sborového zpěvu v jazzové a populární hudbě 50. a 60. let 20. století.“
Peter Závacký: Čínska kartún pohľadnica
Keď som pred vyše desiatimi rokmi robil rozhovor s popredným slovenským karikaturistom Andrejom Mišanekom (slávil 55. narodeniny), na moju otázku – aká je dnešná svetová karikatúra – predpovedal veľkú čínsku expanziu (okrem Iránu, Turecka a Poľska) vo svete kartún. Jeho vízia sa naplnila. Dnes je už majstrovstvo „hŕstky“ čínskych karikaturistov vo humoru neprehliadnuteľné.
Alexandra Juráčková - Zdeněk Pošíval: Vím dopředu, jaký to bude, a doufám, že se to nestane
Jak ses dostala k manažerství a ergo kladívko navíc ke Karlu Krylovi? Nikdy ses o tom nezmínila. | Já jsem se nejdřív dostala ke Karlovi a tím pádem k manažerství. Byl kamarád mých rodičů, a když přijel v listopadu 1989 na pohřeb matky, bydlel u nás doma. Pro mě to byla neuvěřitelná doba, a i když je dneska v tónu tvářit se, že se vlastně nic převratného nestalo, já na tu dobu nikdy nezapomenu. Byla pro mě jedním z nejúžasnějších zážitků života.
Marta Urbanová: AMERIKA – ZION NATIONAL PARK
Amerika je země nekonečných možností a všelijakých absurdit. Zadarmo je zde jen soucit; nedávno byl i aspirin, kdyby vás z té výhry být zde rozbolela hlava. To byla slova Petra, našeho průvodce, hned na uvítanou. Někde v Utahu mezi Bryce Canyonem a parkem Zion jsme na Mt Carmel zastavili u benzínky. Vešla jsem dovnitř.
Stanislav Háber: Bondy skúma Buddhove zákony
Dymil ako starý indiánsky náčelník. Jednu cigaretu za druhou. Pokyvoval pritom svojou bielou bradou a miestami sa "uchechtával" na tom, čo hovoril. Zbyněk Fišer alebo ako ho skôr poznali na tomto svete Egon Bondy na veľkonočný pondelok 9. apríla zavrel svoje oči. Teraz opäť v praxi skúma vlastné predchádzajúce zistenia. Ako je to s Buddhovými najsvätejšími pravdami, o ktorých vedel on taký presvedčený marxista zápalisto nielen rozprávať, ale najmä písať.
Olga Janíčková: 350 let trvání gymnazia v královském městě Slaný
V září roku 1947 jsem začala navštěvovat primu slánského gymnazia, ale již v nešťastném roce 1948 "dědek Nejedlejch" přišel na to, že všichni jsme si rovni a poslal nás zpět do tehdy měšťanských škol - první čtyři třídy gymnazia, prima, sekunda, tercie a kvarta byly zrušeny. Uplynuly tři roky a přihlásila jsem se do bývalé páté třídy, do kvinty.
Jaroslav Volf: Už chtějí ten článek, pane Čapku... (2)
Dejme tomu, vychází u nás tiskovina, která by všude ve světě byla bez okolků považována za petrolejnictví. Takové věci vycházejí všude; ale je naší domácí zvláštností, že tento oplzlý tisk vychází v tiskárně, která má správní radu, v jejímž čele sedí politik, bývalý ministerský předseda a vůdce strany. Je prostě úžasné (abych užil oblíbeného rčení dotyčného politika), že tento mladý muž a jeho okolí si neuvědomují společenskou nemožnost, které se dopouštějí.
Daisy Zdislava Waldstein - Martina Pfeffer: Za každého mají hovořit hlavně činy
Každý den potkáváme na ulici, v parku, při nákupech různé typy lidí, o kterých vlastně nic nevíme. Můžeme je soudit podle vzhledu, chování či mluvy. Ale ne každý den máme možnost setkat se s osobností, která v nás zanechá krásný hřejivý pocit
Smutek nad vilou Klauna
Seděl jsem na tiskovce v Sovových mlýnech, impozantním muzeu moderního umění, a bylo mi nedobře. Tématem konference byl osud Werichovy vily, přesněji řečeno beseda nad podivnostmi celého konkurzu i závěrečného rozhodnutí. Novináři ze všech možných medií si přišli ulovit svou kauzu, padala vzrušená slova, politické přestřelky....
Jitka Dolejšová: Rakousko - Fotoaparát vypráví .... (1)
Jsem digitální fotoaparát značky Canon PowerShot A610, ale moje paní mi důvěrně říká foťák. Největší radost mám, když jí můžu být užitečný. Když fotím a fotím a fotím... S mojí paní a její rodinou už jsme toho dost zažili, loni jsme například podnikli velké putování po Skandinávii a já mohl fotit i půlnoční slunce na Nordkappu a soby a ledovce a nádherné červenobílé domečky, ale o tom vám na stránkách Pozitivních novin moje paní už vyprávěla.
Od dívčího deníčku k divadelní premiéře Deníku Leošky K. (1)
Divadlo U Valšů v budově Život 90 v ulici K. Světlé jsem neznala a první návštěva platila jemu. Hrála se Benefice Ljuby Skořepové, Stará bába tančí, a měla už asi 40. reprízu. A štěstí mě neopouštělo, hru totiž režíroval Akram Staněk, který se s obrovským zanícením ujal i Deníku. Ujal – to v této fázi znamenalo, že hru několikrát pročetl a udělal si první představu. Po předchozím hledání a přešlapování to byl docela pokrok.