Jitka Krpensky: Vyprané nervy / Krámek na náměstí
Dělali si plány, svěřovali si své tajné sny i obavy. Jako by tady bylo nějaké kouzlo, které uvolnilo všechny zábrany a ostych, a povzbuzovalo je k dalšímu společnému “mudrování“. Ale slovy se člověk nenasytí, a tak muselo dojít i k velkému zážitku, jakým byl nákup ve „Smíšeném zboží“, malý venkovský krámek, plný zajímavých vůní, a ještě zajímavějších lidí, kteří je sice zkraje okukovali trochu nedůvěřivě, ale na potřetí je vítali už jako staré známé.
Stanislav Moc: Nenávidím květiny
Eugene byl starý, žil sám, neměl rodinu a dostal mozkovou mrtvici. Dost se z toho vylízal silou vůle, ale na půl těla byl ochrnutý, tahal za sebou nohu a velice špatně mluvil. Když ho dostala na starost má žena, bydlel na svém pozemku v překrásném prostředí Yarramandi pod Modrými Horami. Ten pozemek, jak jsem zjistil později, byla vlastně farma o sto padesáti akrech s kilometrem říčního břehu.
Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (17)
A tak jsme se vydali na cestu za bohatstvím! Zatímco můj muž byl Viktorovým plánem nadšen, já k němu měla výhrady. Především jsem se nechtěla smířit s tím, že my dva, profesí technici, budeme náhodným zákazníkům nabízet párek v rohlíku. Co si o nás pomyslí naši známí? Jak se budou asi na mého muže dívat jeho podřízení teď, když má být jmenován šéfem konstrukčního oddělení Multiplexu??!
Ivan Rössler: Nevtíravý zpěvák Pavel Bobek
Kdybych měl hledat synonymum, které by nejpřesněji definovalo Pavla Bobka jako člověka, pak bych asi zvolil přídavné jméno „nevtíravý“. A kdybych zase chtěl zpětně hledat argumenty, jimiž bych svoji emotivní definici podpořil, pak bych asi tvrdil, že nevtíravost Pavla Bobka se projevuje nejen v jeho celkové osobnosti, ale v každé jeho části zvlášť.
Jan Řehounek: Zkalené dobré ráno
Lidi, kteří nedovedou hezky pozdravit, nemám rád. No řekněte – k čemu to je, když někdo při raním setkání nesrozumitelně zavrčí nebo utrousí: „brýtro“, případně „brýráno“. A přitom takové jadrně, zřetelně a nahlas vyslovené „dobré ráno“ nebo „dobré jitro“ je nejen oslavou krásy českého jazyka, ale i nádherným impulsem do celého dne.
Josef Čermák: Poděkování za rok, který byl
A přece snad skoro každý z nás má za co děkovat: za nečekaný úsměv, za krajíc chleba, jaký jsme od dětství nejedli, za dopis plný něžných slov, za zasněžené ticho v bezvětrném zimním dni, za příslib jara v prvním stvolu trávy, za ranní rosu na květu, za vysoké letní nebe, za hýřivou paletu barev na stráních po prvním mrazíku, za zasněná jezera a bílé štíty hor....
Emília Molčániová: Omyl | Medovníky | Lietadlo
Vystúpila som z autobusu a zrýchlila krok. Zahĺbená do myšlienok som sa nevdojak usmiala. Spomenula som si na fantastický, vášňou naplnený večer, čo sme včera prežili s mojim Peťkom. Nebolo by od veci, keby sme si dnes dali repete. Naše medové týždne mali skutočne búrlivý milostný priebeh. Vtom mi však prišlo na um, že spomínal niečo o aute a spojke, hm, takže si dáme pauzu, lebo sa bude venovať tento krát inej, našej Felícii. Moje predtuchy sa naplnili hneď, ako som otvorila bráničku. Spod oceľového tátoša môjmu drahému trčali iba nohy, no… a ešte niečo nachádzajúce sa trochu vyššie.
Milan Turek: Facky i písemné tresty
Lavice v první třídě byly snad ještě z dob Franz Josefa, tabule zmodernizovaná se vytahovala a stahovala, takže bylo možné popsat dvě tabule a z obou číst najednou. Vlevo od tabule visel kříž, vzadu na zdi jsme měli obraz Vyšehradu s Vltavou a smíchovským železničním mostem, ne Hradčany (náhodou?). Školník zatápěl v zimě v kamnech. Každý den jsme se před vyučováním modlili. Přišel pan učitel Mikuš, nosil ještě přes kalhoty zástěru, možná, aby nevystupovalo tolik jeho břicho. Byl hodný a učil nás číst a psát.
Vladimír Vondráček: Ty naše hospůdky české … (1)
… ty jsou tak hezké ach hezké! Musím se omluvit velkému českému písničkáři Hašlerovi, že jsem si dovolit parafrázovat jeho snad nejznámější píseň. Česká hospoda je opravdu takový fenomén, že se jen sotva dá popsat. Cokoliv teď bude následovat, může být jen nesměloučký pokus vylíčit, co pro nás Čechy, Moravany a Slezany české hospůdky znamenaly, znamenají a doufejme, že stále budou znamenat!.
Hanka Křivánková: Jak jsme stěhovali postel
Když jsem překonala osmnáctý věk života a našla si letitou známost, vzdal děda konečně své neúnavné poučování o všem možném a nemožném, co se smí a co pro změnu nesmí a co je možné připustit jenom občas a když už, tak za jakých tedy okolností a jenom se sem tam vyptával, jak se daří mému milému. Hrozně jsem si cenila toho, že se děda i přes svůj pokročilý věk (tehdy mu bylo osmdesát dva roků) zajímá o to, jak se daří jeho vnučce, která si na něj najde žel bohu jenom zlomeček času mezi láskou, studiem, přáteli, kreslením, hádáním se s mámou a vůbec děláním různého bordelu.
Iveta Kollertová: Nechte zvony a zvonky znít!
Představte si, že jste poutník, osamocený poutník, bydlící kdesi v horách, na míle od lidí. Žvýká svůj denní příděl chleba, pozoruje oblohu a dny jsou stále stejné, měnící se jen ročním obdobím. Je zoufale sám, ale nepřipouští si samotu, zvolil si svůj úděl a překvapení nečeká. Ale přichází den, kdy se mu zasteskne po lidech. Pozoruje pár káňat, vyvádějících své mladé z hnízda a ovládne ho zvláštní touha.
Egon Wiener: Obrázky na zdi u babičky
Předem je nutno říci, že jde o obrázky u babičky z Čech, u mé české babičky. Kolik lidí, tolik babiček, v jistý čas i dvakrát tolik. Já si babičky užil, a přesto mě pálí v očích, že toho nebylo víc. Babička byla od Příbrami, po jménu Češka, ale kdopak ví? Co tudy jen prošlo vojska, dráteníků, kdejakých sluhů, vozků i pánů, co si voskovali kníry… Babička nebyla vždycky babičkou. Měla svoje babičky a každá z nich zase svoje růžové tvářičky. V kuchyni nad sporákem měla vařečku, pokličky, kvedlíky a hrnečky. Na druhé straně sednice, mezi okny, stály na okenním parapetu květináče a po zdech byly rozvěšeny obrazy.
Pavel Victorin: Clark Gable (1)
„Král Hollywoodu“ Clark Gable (1901–1960) nastavil úroveň, podle které se posuzují další filmoví herci. Za osmdesát let od uvedení jeho prvního celovečerního filmu ještě nebyl na stříbrném plátně žádným následovníkem v popularitě překonán. Clark Gable se narodil 1. února 1901 v hornickém městě Cadizu ve státě Ohio doma, jak bývalo obvyklé. Gableovi bydleli v nájemním bytě v prvním patře dřevěného dvojdomku. Jeho otec William byl prospektor – hledač ropy na „vlastní pěst“.
Milan Markovič: Trochu viac odmien do života!
Svet by mal byť vyvážený. Vo všetkom. Preto je aj čierna aj biela, aj more aj púšť, sú medzi nami veľkí aj malí, dobrí aj zlí a preto treba aj odmeny a tresty. Lenže mne sa tak vidí, že odmeny voľajako zaostávajú. Môže hocikto z nás azda povedať, že bol v živote aspoň toľko ráz odmenený koľkokrát zlízol nejaký trest? Sotva. Prejdete na červenú, postúpate po tráve, prekročíte povolenú rýchlosť, vojdete s voňavou zmrzlinou do smradľavej predajne tabaku – trest, trest, trest.