Jan Hora: Sběratel dobrodružství (6) Útěk z pekla
Když bylo Maximu Noelovi jedenadvacet let, vypukla v Paříži revoluce komunardů. Maxime, jako nastávající učitel, chtěl učit děti ve škole, smetl ho však vír nelítostné revoluce. Byl raněn, zajat vládními vojsky a odsouzen k trestu smrti. Těsně před exekucí mu byl trest změněn na doživotní nucené práce na ostrovech Nové Kaledonie v Korálovém moři. Dne 3. května 1871 vyplula z francouzského přístavu loď Virginie s několika sty odsouzených komunardů na dlouhou cestu k tichomořským ostrovům. Maxime byl stejně jako ostatní vězni připoután celou plavbu k trámu v podpalubí.
Blanka Kubešová: Otevřený dopis TV NOVA o Ivetě Kollertové
Já vím, že pacientka je člověkem vyrovnaným se svým osudem, je zvyklá čekat na to, jak moc a zda vůbec úřady zareagují, a když ne, musí se to prostě vydržet. V pořadu řekla, že je šťastná a já jí věřím, že se skutečně dokáže radovat z kapky deště, z kůry stromů, z oblak za svým oknem... Svoji práci odvedla. Vyslala podobně postiženým zprávu, jak na tu mršku rakovinu jít, jak lze i takto zákeřnou nemoc překonat či ovládnout tak, aby neovládala ona vás. Ale bylo tohle dost a dokáží to všichni? Nebylo úkolem pořadu se zajímat o víc?
Helena Dohnalová: Není párek, jako párek…
Myslím, že všechna dnešní párková nedorozumění způsobil párek v rohlíku. Prosím vás, opravdu si myslíte, že v rohlíku máte párek? Omyl, jen půl párku. Pokud by se do rohlíku dával celý párek, výsledný výrobek by trochu připomínal cep, protože i do největšího rohlíku nacpete jen půl párku. Ale napsat na ceduli „Půl párku v rohlíku“ by asi nebyl nejlepší marketingový tah.
Miroslav Sígl: Sedmnáctiletý Jakub Rož podnikatelem
Byly školní prázdniny, ale právě v té dvouměsíční přestávce bylo možné stihnout mnoho významných předsevzetí. Zpočátku jsem také nemohl pochopit význam služby, nazvané na internetu Školní sešit.cz, ale pronikl jsem do toho právě v létě, kdy jiní odpočívali u vody nebo v lesích. Prokousal jsem se složitostí i jednoduchostí projektu s jakým přišel sedmnáctiletý student soukromé střední školy výpočetní techniky Jakub Rož.
Stanislav Moc: Vykradač bytů
Byli jsme na návštěvě, a přesto jsme byli sami. Naši hostitelé nám totiž svůj byt jenom propůjčili. Zřídka kdy, ale občas přece, musím do Sydney. Zařídit to či ono a také se utvrdit, že jsem udělal dobře, když jsem z tohoto velkoměsta vypadl. Většinou bydlíme u syna v západní Sydney, ale tentokrát nám svůj byt nabídli přátelé, kteří pravidelně navštěvují náš kousek ráje a s kterými jsme se skamarádili a ti mají domek ve východní Sydney.
Ivo Fencl: Před sto lety zemřel skvělý autor Sandokana a Černého korzára
Zatímco Jaroslav Foglar, který přišel na svět čtyři roky před Emiliovou smrtí, vzpomínal, nakolik ho uhranula Salgariho Královna zlatých polí (1905, česky 1906) vydaná česky rok před jeho narozením, Umberto Eco nám v pozoruhodném románu Tajemný plamen královny Loany (2004, Argo 2005, viz i obrázek) přiblížil hned čtyři secesní obálky původních Salgariho výtvorů a nostalgicky vzpomíná právě na Černého korzára, ale i Malajské piráty (1896) a Dva tygry (1904), a jak je louskal. „O Salgarim se v Itálii dodnes a pořád mluví,“ konstatuje autor Jména růže, „a přemoudřelí kritici mu věnují užvaněné články přetékající nostalgií. Taky mí vnoučci si prozpěvovali Sandokán, Sandokán a viděli Sandokana v televizi. I já bych uměl o Salgarim napsat heslo do malé encyklopedie…
Ondřej Suchý: A večer bude biograf (14)
Patří dodnes k jednomu z nejoblíbenějších žánrů hraného filmu. Náměty čerpá z Divokého západu, z období kolonizace nebo z obrany již civilizovaných území, a nalezneme jej už v samotné kolébce americké kinematografie. Klasický western je pro Američany historickým filmem, protože vyvěrá z ryze americké skutečnosti, i když často velmi pozměňované.
Josef Fousek: Doba kultů / Setkání s kacířem
Nedávám vinu kultům a jejich zbožňování. Lidé odjakživa uctívají živé „bohy“, klaní se jim, nožkou šoupou, aby alespoň střípek pochvaly a úsměvu zachytili. Kult člověka, to je moc, která opíjí ctitele, pochlebníky, horlivce i fanatiky. Přivádí je do stavu rozzářených očí, – frenetických potlesků, jásotu a stavů okamžitého štěstí.
Jiří Suchý: Život není obnošená vesta (2)
Teď by se nejspíš slušelo, abych se zmínil i o tom, co se dělo kolem Semaforu mimo scénu. Je už to víc než pětatřicet let a znáte to, některé, mnohdy nedůležité detaily si pamatujete naprosto přesně a při tom dokážete zapomenout na to, že jste vyhořeli. My jsme nevyhořeli, ale zato byl u nás při návalu sražen jedním divákem ze zdi hasicí přístroj a znehodnotil oděvy dalším deseti. To si pamatuju.
Stanislav Moc: Mráz přichází i v srpnu - Milý Kominíče, milá komičko
Milý Kominíče, milá komičko, já jen abyste viděli, že ten češtin neovládám už nejlíp a ženský tvar od kominíka mi dělá značné potíže. Čímž netvrdím, že ten mužský tvar je správně. Přesto mi ženské tvary dávají více zabrat, což je asi přirozením, pardon, přirozené! Při rození dopisů to máme těžké všichni, neb nikdo dopisy nepíše rád, rádi je jenom všichni čteme.
Jaroslav Volf: Pocta H. Ch. Andersenovi
„Roku 1805 - v městě Odense - v ubohém pokojíku žili mladí novomanželé, zamilovaní do sebe až za kraj světa. On byl jen dvaadvacetileté švícko, však povahou vskutku básníkem byl - ona byla jen o málo starší, neznala ani život ani svět a jediným jejím majetkem bylo ryzí srdce. Manžel teprve nedávno stal se z tovaryše mistrem a vlastníma rukama zhotovil si jak vybavení pro dílničku tak i svatební jejich lože.
Ondřej Suchý: Ze začátku Semaforu (4)
Z osmi sešitků, prvních programů divadla Semafor z let 1960 až 1963, vybírám pro tentokrát jen samé kuriozitky a drobné texty. Pamětníci – pobavte se! SEMAFOR NA LYŽÍCH Výsledky závodu: První dojel do cíle Jiří Šlitr ...
Slavomír Pejčoch-Ravik: Znovuobjevení VASY
Byl srpen a psal se rok padesátý šestý, když vplul do části stokholmského přístavu zvané Strömmen mladý muž na nepatrném člunu. Už podle výzbroje – háku, který byl zavěšen na laně – bylo jasné, že nejde o žádného ze stokholmských rybářů. Přesto byl tento muž na jednom z největších lovů historie. Po několika hodinách práce se hák pod hladinou zasekl do nějakého tělesa.
Helena Jarešová: Poděkování
Jednou mi moje dcera řekla: „Mami, nerozčiluj se a piš!“ Dlouho jsem nevěděla, komu a co bych měla psát. Teprve až když jsem objevila Pozitivní noviny, napadlo mě, že nastal ten správný čas podělit se o své myšlenky s lidmi, kteří jsou naladěni na stejnou strunu, jako já. Věřte mi, že tohle je opravdu můj první dopis v životě, který píšu někomu neznámému.