Chrobák žravý - americký
Narodila som sa v malej dedinke, ktorú pomenovali podľa jazera, ktoré museli pašeráci zo susedných dedín obchádzať, keď chodili tovar vymieňať do Poľska. Preto, keď jazero vypustili, osadníci dali novej vieske meno Ochodnica. Dedinku chovajú horské kopce v náručí, horské pramienky jej život vlievajú do riečky Ochodničanky a tá sa vlieva do rieky Kysuce.
Egon Wiener: Houby pořád rostou | Na vesnici u Nisy
Když takovéhle zprávy čtu, rozčílím se. Opravdu musel praotec Čech zastavit tam, kde nerostou? Jinde rostou a smutné je, že rostou odtud víc, jak dva tisíce kilometrů na východ, v lesích okolo Kovrova, města v Rusku, východně od Moskvy. A je jich tolik, že je průmyslově zpracovávají v manufakturách, kterým říkají gribovary.
Dana Puchnarová: Síť života „Geomantie a proměna“
Přesně sedm let poté, co jsme si uvědomili proces proměny Země, se odehrály tři katastrofy, jimiž byly současně otřeseny Země, příroda a lidstvo. Na plážích Nového Zélandu spáchaly sebevraždu velryby, Texas byl pokryt silnou sněhovou pokrývkou a pobřeží Indického oceánu byla zpustošena tsunami.
Pavel Vrána: O kráse, důležitosti a záludnosti večerních procházek
Přisněžilo. Mráz sice ustoupil, teplota se i v noci pohybuje těsně kolem nuly, ale krajina kolem je přikrytá dvaceti centimetry lehounkého, čistého prašanu. Vánočně nazdobené stromky a keře v zahradách domků v údolí kolem řeky, s různobarevnými světýlky blikajícími pod průsvitnou sněhovou duchnou, propůjčují večeru při tom tichém, lehounkém sněžení až pohádkovou atmosféru. Naše každodenní večerní procházka vesnicí byla dnes, díky tomu, obzvláště pěkným zážitkem.
Jan Hora: Sběratel dobrodružství (8) Konec krále kanibalů
Mladý švédský námořník Kalle Svenson se nechal v roce 1806 najmout na loď Post au Prince plující kolem mysu Horn k západnímu pobřeží Jižní Ameriky. Škuner provozoval během plavby jakési skryté pirátství tajně podporované zemí domovského přístavu. V praxi to vypadalo tak, že Anglie vyslala Port au Prince přepadávat lodě jiných států, zabavovat jejich zboží a škodit tak konkurenci. Kalle Svenson se zúčastnil přepadů několika španělských lodí u chilského pobřeží. Když bylo podpalubí přeplněné uloupeným zbožím, rozhodl se kapitán přeplout Tichý oceán a v australském přístavu Port Jackson všechno výhodně prodat.
Emília Molčániová: Protekcia | Koža | Kibic
Až donedávna som bola tým najspokojnejším človekom pod slnkom. Každé popoludnie som naklusala do svojho zamestnania, aby som vyčistila, vydezinfikovala a upratala priestory lekárskej fakulty od zbytkov nečistôt po mokasínach a lakovkách profesorov, lodičkách sekretárok i docentiek a tenisiek študujúcej mládeže. Áno, dobre hádate, som upratovačkou v jednej z najprestížnejších vysokých škôl. Až donedávna mi srdce podskakovalo radosťou, keď som brala do ruky kýbeľ s handrou, či prachovkou a likvidovala jedného bacila za druhým. Z práce som odchádzala s pocitom dobre vykonanej práce. Až raz…
Olga Janíčková: Věšák
I stalo se po letech, že jistá paní, přišedší do země moravské, do města Zlína, zařizovala si na svazích, obrácených k jihu, svůj byteček. V tom stadiu, kdy věci ještě nenašly své místo a leckde zely prázdné kouty, navštívil tu paní onen Antonín, estét rodem. Vida neútulnost ještě syrových zdí, zatoužil uplatnit své vlohy.
Ivan Kolařík: Babičino z mrtvých vstání
Babička žila v nuzných prostorách jedné místnůstky za rohem od nuselských schodů. Jen tak tak že se v tom jejím pokojíčku, který si oblíbila houba a plíseň, obrátila. Kromě postele s velikánskou duchnou byl kamrlík ještě opatřen skříní, sporákem na uhlí, umývadlem a prostým dřevěným stolem. Koupelna neexistovala.
Václav R. Židek: Sám ve víru zdymadel (1)
Děj se co děj, nikdy v budoucnosti nezažiji tak krásné dobrodružství, jaké se mi tu nabízí. Kdybych si podrobil Everest nebo doletěl na Měsíc, nezískal bych nic a byl bych nespokojen, poněvadž ani na vrcholku Himálají, ani na povrchu jiné planety, bych nikdy neunikl nelítostným výčitkám, že jsem neproplaval Panamským průplavem.
Ladislav Gerendáš: Silvestr
Bylo však v mém životě i několik Silvestrů nezapomenutelných. Dokonce tak, že se mi toho dne znovu vynořují, ačkoliv je čas pomalu nakopává až někam do hájů zelených. Zvláště jeden z nich, ten tedy byl… Stalo se to…dávno, dávno již tomu. Letos na Silvestra - 34 let. Tenkrát jsem se po několika muzikantských Silvestrech už zase těšil na poklidnou privátní oslavu.
Ivo Fencl: Sněžná pohádka (5)
Kteroukoli chodbičku tatínek vybral pro další postup, vždycky se ukázala po pár zákrutech slepá. S lákavými bočními tunýlky to vycházelo zrovna tak. Jako by náhle všechny stezky ústily jen do propastné nicoty starého zákona a ani bílí "strážníci" jim neporadili. Mlčeli. Usmívali se. Čekali. A paúsměvy těch bílých paňáců z ledu a bez srdcí byly na každé další křižovatce. Úplně stejné. Desítky a možná stovky Lorenců se na maminku s tatínkem usmívaly strnule trčícími uhlíky koksu a stěny bludiště zářily do tmy hlaďounkým ledem. Jako skluzavky kluzké klouzačky pod botami zlolajně podkluzovaly a rychle, ba ďábelsky rychle přituhovalo.
Ivo Fencl: Sněžná pohádka (4)
Na všechny sněžné křižovatky pak děti postavily sněhuláky, kteří jako by z uhlíkového oka vypadli tomu prvnímu, původnímu a legendárnímu Lorencovi, a sněhulákům daly pak děti nosy vyrobené z omytých mrkví a eskymácká příjmení a pověřily je řízením lední dopravy a Lorenc byl jmenován vrchním inspektorem pro chumelení. Ani na rodiče úplně nezapomněly. Nakreslily jim podrobné plánky cestiček po vzoru toho prvního, který vytvořila Katka.
Blanka Kubešová: Štědrý den
Rozednívá se. Co dělají v mojí posteli ty hole? Dejte je pryč! Zadýchala jsem se, ale hlásek ze mne nevyšel. Zkusila jsem to znovu, zase nic. Nadzvedla jsem se v loktech, stálo to spoustu sil a nepodařilo se mi to tak, jak jsem si představovala, jen jsem trochu odstrčila ty dvě hole. Odpověděly mi chladem a nepřátelsvím. Jak mohou být dřevěné hole tak těžké?
Ivo Fencl: Sněžná pohádka (3)
Stejné vločky dopadaly i všude okolo a široko daleko na kraj a nepřestalo to po celou dlouhou noc a ani ne ráno a když maminka vytáhla roletu, vrstva sněhu dosahovala poloviny okenních tabulek a strašnou hmotou se chtěla promáčknout do vyhřátého nitra chaloupky, a když tatínek otevřel, uviděli bílo zdola až nahoru, jen jednolitou, bleďounce modrou stěnu z cukrové vaty... "A zase práce!" broukl táta. "Jupííííí!" vykřikly děti. "Můžeme pomáhat?"