Milan Markovič: Naozaj sme ako ony?

So zvieratami žijeme na tomto svete už poriadne dlho a určite ich tu pár bolo aj skôr ako my. Určite, lebo podľa Darwina... Ale nie o tom som chcel. Sme my ľudia často namyslenejší ako sa sluší a patrí. Aspoň čo sa vzťahu k našim zvieracím spolupútnikom týka. Vyvyšujeme sa nad nich, ponižujúce prirovnania pre nich vymýšľame a pritom sa odpradávna od nich učíme.

Jan Hora: Sběratel dobrodružství (2) Ztraceni v džungli

Francouzský turista Loic Pollois měl dobrodružnou povahu. Před lety doprovázel svého známého na přírodovědné výpravě do pralesa ve Francouzské Guyaně. Sbírali hmyz do entomologických sbírek. Drželi se v blízkosti města Saulu a žádnou divokou příhodu nezažili. Loic během krátkých výletů do džungle získal přesvědčení, že má dost zkušeností na delší cestu divočinou.

Návštěva chrámu

Současný člověk je zaplétán do jemných, rafinovaně spřádaných sítí, uměle vytvářených pseudopotřeb a přání. Nelze žít bez tamtoho a už vůbec ne bez tohoto. Tamto nás činí komunikativnějšími, ono zas mobilnějšími.

Iveta Kollertová: Potkala jsem sama sebe

Jeho radost zdvojnásobila tu mou a já si teprve uvědomila, že ho vlastně poprvé uvidím na pískovišti, na klouzačce, na houpačkách. Nemusím ani popisovat, co se ve mně dělo. Těch pocitů bylo tolik, srdíčko mi bouchalo jak o život, oči zářily a já rukama neuměle popoháněla kolečka vozíku směrem z pokoje.

Stanislav Moc: Austrálie můj osud (30)

Rozhlédl jsem se po restauraci. Nová servírka stála za pultem, ale zády ke mně a mučila expresso mašinu na kávu. Slyšel jsem, jak to syčí a bublá, když dělala pěnu na cappuccino. Měla dlouhé, tmavé vlasy do půli zad a přes hlavu nějakou stuhu, která vlasy podvazovala. Nita k ní přistoupila, něco jí řekla a převzala dělání kávy.

Ing. Vladimír Osoba: Jak jsem honil sýkorku

Byl parný letní den. Parno a dusno neustalo ani v noci, a tak jsme otevřeli na noc dveře na balkon a šli si normálně lehnout, když před půlnocí nás začaly probouzet hromy a blesky a najednou i prudké údery do oken od deště. Žena vyskočila z postele (no, je přece taky mladší a nebolí jí tolik záda) a běžela zavřít dveře na balkon, kde už se začala tvořit od prudkého západního deště loužička. Jakmile ale pohnula dveřmi, vůbec si nevšimla, že někde u dveří se před tou sibérií (průtrž nebo příval s prudkým větrem) schovala sýkorka a ta vylekaná vletěla do ložnice, nejdříve do zrcadla, následně do zdi, pak opět do zrcadla, kde si myslela, že je pokračování pokoje.

Blanka Kubešová: VLTAVĚNKA

Vltava se pod ním třpytila jako had, jako obrovské čtverce bílých a modrých zástěr a kapesníků, které zjara dávají ženy vybělit na sluníčko. Doktor Loudal, redaktor v nejlepších letech, si sedl do trávy a zapnul diktafon. Zamýšlel si nadiktovat do záznamníku atmosféru okamžiku. Ze zkušenosti věděl, že v redakci to pak už nikdy není ono, ale kapesnímu příbuznému diktafonu zas jednou chyběly baterie.

Stanislav Rudolf: Až co máma řekne!

Tak tuhle odpověď, milí čtenáři, stejně jako já, jistě znáte. Slýchávali jsme ji a také používali v dětství. Mám pocit, že v tom věku byla ještě omluvitelná naší nesamostatností. Bohužel ji slyším velice často od svých značně dospělých kamarádů a přátel i nyní, třebaže pod pojmem máma, mají na mysli svou milovanou manželku.

Iveta Kollertová: Splněný sen

Po návštěvě obvodní lékařky jsem se ujala role operátorky mobilních služeb. Zavolala jsem do nemocnice s tím, že sehnat onoho doktora bude skutkem rychlým, bezproblémovým. Stejné myšlenky ale neměli v nemocnici, obvolala jsem chirurgii, ortopedii, zburcovala sestry zmíněných oddělení, vyslechla lékaře, kteří zde mají službu, avšak výsledek nulový.

Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (3)

V prvních týdnech na nové škole jsem byla, stejně jako ostatní, dost vyděšená. Všechno bylo najednou jiné: profesoři, spolužáci, odborné předměty, jiný způsob vyučování i zkoušení. Některých kantorů jsme se vyloženě báli. Podivínský profesor Kotek nás děsil vlastně až k maturitě. Byl to už starší muž mohutné postavy, lysého čela a nápadně černých vousů.

QUODLIBET (4)

Potřebovala by poradit. Kulantně řečeno šéfredaktor Střepa není její krevní skupina. Před ocásky před a za jmény panáčkuje jako cvičený zajíc. Kdyby tu práci tak nepotřebovala, nedělá ji. Lucie si nesmírně váží moudrosti a zdravého rozumu.

Egon Wiener: Kdo všechno si sedne na lavičku | Veřejné stravování v Liberci

Je to lavička dřevěná, ale není hloupá ani zabedněná. Má dobrou paměť, ale i konstrukci. Je jak ze železobetonu a ten něco vydrží. Chodí kolem ní vymahači, vyděrači, vyděděnci společnosti. Mamky s kočárky, sem tam i odvážní mladí důchodci, studenti, co utekli ze školy… Lavička stojí a to je mi divný stav. Jak stojí? Prostě je. Nikdo ji nešetří, nemyje, přes noc na ní spí bezdomovci, i ti, co je policajti hledají. Říkám spí. Možná tak od půl třetí v noci. Do té doby na ní kypí život dvojic, trojic.

Jitka Dolejšová: Rodinné dialogy III.

Život přináší spoustu drobných veselých korálků v rodinném balení – různé „přežblepty“, „hlášky“, vtipné odpovědi potomků atd, které se pak v rodině tradují. Jistě je znáte i z Vašich domovů. Chcete se o ně podělit i s ostatními čtenáři?

Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (2)

Naše rodina žila dosti skrovně. Táta pracoval jako elektrikář v místním Multiplexu, maminka prodávala v zelenině. Bydleli jsme v činžovním domě za rybníkem zvaným Hrušovák. Byt v prvním patře byl malý, jen 2+1. za jedničkou se skrývala úzká kuchyňka s jedním oknem, pod kterým rodiče umístili dosti nepohodlnou válendu.

strana 1 / 137

Další strana »