Luděk Ťopka: Kampak, pane potkane?
Poděkuji za pozvání, opřu se opodál o zábradlí a tiše pozoruji, jak po prvním výstřelu padne první supermyšák. Nebyla to ale smrtelná rána, a tak střelec rychle znovu nabíjí a třepající se kus dorazí. Ostatní rychle mizejí pod mostem nebo v děrách. Netrvá to ale ani minutu, když zpod mostu pomalu vyjde velký šedý potkan a z nory napravo druhý, s úplně černou hlavou.
Iveta Kollertová: Maminka
Bože, kde to jsme, jak mám najít svědky něčeho, co probíhalo pěkně za zavřenými dveřmi? Sousedé mi přišli vynadat, že je tahám po soudech a přitom oni byli jediní, kteří věděli, jak Jarda jedná a že je víc v hospodě jak doma. Nedivím se týraným ženám, že váhají se soudy a raději se nechají doma mlátit a trpí. Nikdo jim totiž nevěří, nemají důkazy. Ti, co to vidí, dávají ruce pryč.
Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (33)
Jak jsem se domluvila s Viktorem, v pondělí jsem skutečně nastoupila do funkce vedoucí stavebního úseku firmy TIGR. Velmi brzy se ukázalo, jak neprozřetelně jsem se rozhodla. Pravda, podařilo se mi zabít čas prací, kterou jsem nejen měla ráda,a navíc jí rozuměla, takže mě nikdo z chlapů, kterým jsem šéfovala, už nenachytal na švestkách jako nějakou začátečnici, ale zaměstnání mi způsobilo nové, navíc nezanedbatelné komplikace.
Miroslav Sígl: Co je s Cenou Karla Hájka? A co o něm víme?
Nejprve již 21. prosince 2006 navrhoval předseda Klubu fotoreportérů Miroslav Hucek založit jakousi cenu pro naše fotožurnalisty. V Mediažurnálu z dubna 2007 se hovoří o tom, že tento klub navrhuje, aby Syndikát novinářů ČR zřídil Cenu Karla Hájka, vynikajícího reportéra minulosti. Nevím, jak celá záležitost pokročila, ale přesto bych rád o Karlu Hájkovi napsal.
Helena Dohnalová: Milenka a nebo stará
Označení milenec (milenka) přesně vystihuje situaci, kdy dochází mezi přáteli i k ležení. Bohužel na tohle označení v našich podmínkách je málokdo hrdý, protože milenec (milenka), bývá často osoba utajovaná. Na rozdíl přítelkyně, se kterou můžete i chodit či sedět, s milenkou či milencem se často jen leží, byť v různých prostředích a polohách. Navíc ležení probíhá konspirativně na utajených místech, aby nebylo v nejméně vhodnou chvíli přerušeno oficiálním partnerem nebo partnerkou.
Jan Jurek: Utajený výlet
Máme školní archiv. A soudě podle něj, jste byl docela slušný gauner! (Slušný gauner… ten protimluv na jeho adresu mu přišel komický.) Budete se muset poohlédnout někde jinde, dodal ředitel a dal mu víc než jasně na srozuměnou, že si nepřeje, aby ho dále někdo jako on okrádal o čas. Nezbývalo než ze slušnosti tomu panákovi s praktikami tajných fízlů podat ruku a bez dalšího slova (třeba na svou obranu) vypadnout.
Pavel Buňata: Žijeme ve zlomených stoletích
Dali jsme poslední sbohem papeži, matce Tereze i princezně srdcí. Vědci naklonovali první ovci a někteří lidé jsou jako ovce… Země praskla ve švu a vlny spláchly bez rozdílu vinné i nevinné. Z výšin padaly věže a lidé se začali bát o každou příští minutu. Zažili jsme zatmění Slunce i Měsíce, přelety vlasatic. Sníh se schoval pod saze, jako bílá košile pod černý žaket a na temeni se nám usadilo temno!
Jan Jurek: Lekce (z) lásky
Konečně byli sami. Seděli proti sobě a jen tak se na sebe dívali. To ticho pro ně bylo osvobozením. Nikdo je nenutil o čemkoliv mluvit. Nikdo je nenutil před sebou a před okolním světem cokoliv předstírat. Zase mohli být jeden před druhým sami sebou. Moc se mu líbila, víc než kdy před tím. A neskutečně ho přitahovala.
Jitka Dolejšová: Škola, základ života?
Bylo horké zářijové odpoledne. Autobus narvaný k prasknutí. V něm také já se svým synem – prvňáčkem. „Tak co ses nového ve škole naučil?“, zeptala jsem se jako obvykle. A syn jako obvykle odpověděl: „Nic.“Autobus se konečně dokodrcal do zastávky, kde jsme také chtěli vystupovat. Lidé se mačkali, strkali a tlačili u dveří.
Eva Vlachová: Kouzlo nechtěného
Lidová tvořivost a humor mají v mysli našeho lidu hluboké kořeny. Přesvědčila jsem se o tom jednoho rána, když jsem si na tabuli před masnou přečetla nápis: „Polosuchý turista jen za 25 Kč“. Úvahy nad tím, jak vlastně takový turista vypadá, mi zpříjemnily několik dalších chvil. Měl by být zřejmě oděn do kostkované košile, vesty s četnými kapsami a pumpek barvy khaki.
Alena Šustrová: Přijela pouť!
Vzpomněla jsem si, jak jsem na pouť jako malá chodila s rodiči a prarodiči, tetami, strýci a sestřenkami. Tenkrát byla rozložená na plácku před hospodou. Řetízák byl tak blízko kaštanu, že když jsme se od sebe víc odstrčili a rozletěli, měli jsme kolena ošlehaná od jeho větví. Kolem hospody stály nejen k silnici, ale ještě na druhou stranu po cestičce, kterou se jde ke koupališti, stánky.
Moře, pohádko má ... / Sametový drobeček
"Drahá přítelkyně," slabikoval můj muž lámanou francouzštinou text na pohlednici a výhružně se na mne ze svého křesla podíval. "Co to má znamenat?" Ruce se mi roztřásly a nohy vypověděly poslušnost. "Co? Co má znamenat
František Mendlík: Zkáza hráčského doupěte
Hned za tratí, na železniční zastávce Valtice město, nalézá se hospůdka DCV. Má to být zkratka Družstvo cestující veřejnosti. Dvě stě metrů odtud stojí komplex tří budov slovutné dopravní školy. Časem se z hospůdky vytvořil mýtus. Sem chodíval profesor Hřivna na svoji kávičku. Před sodomou zaplivané putyky varoval profesor Kabelka svým zvláštním způsobem. Říkával: „Tak tam v zařízení tom chlapi se ožírají a hulvátským smíchem se smějí. To potom nedivím se já, když slyším od studentů větu – půjč mi roďák, dám ti špinku!“
Kamila Urbanová: Jak jsme se strýčkem Béďou pochovali basu
Na pánském bylo volno. Strýček odpustil do umyvadla ledovou vodu a strčil tam moji hlavu. Voda mi stékala po dlouhých nalakovaných vlasech až za šaty. Z mého výstřihu vypadla nastrkaná vata. Strýček ji zvednul a s nechápavým výrazem ve tváři mi tu věc strčil do kabelky. Make-up, který jsem doma natírala celou hodinu, rozmazala voda. Černá barva z řasenky, ve třech nánosech, mi stékala po obličeji. Plakala jsem. Osušila jsem si vlasy do trhacích utěrek.