Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (19)
A hotovo! V sobotu, brzy ráno, jsme odjeli ve škodovce na hrad. Než přijel první zájezd, měli jsme ve stánku všechno připravené. Voda v hrnci vřela, jehla ohřívače byla nažhavená, v dřevěné krabici na peníze leželo, možná pro štěstí, pár drobných mincí. Za půl hodiny už vycházeli z brány naši potenciální zákazníci, nabaženi sice historie a kultury, leč hladoví.
Václav R. Židek: Sám ve víru zdymadel (15)
A najednou to začalo. Zvedl se tak silný vítr, že vzduchem létaly celé větve, mračna písku, papíry a desky čehosi. Některé stromy začaly praskat. Cítil jsem se slaboučký, bezbranný, a vysílenost pořád narůstala. Ano, byla to opravdová vichřice, která se vřítila do Prahy a brala s sebou všechno, co nebylo pevně přibité.
Josef Blažek: Existuje ostrov (9)
Oči jsem otevřel do naprosté tmy. Hlava mě nebolela. Únava příjemně vyprchávala z unavených údů. Lůžko se se mnou lehce houpalo. Slyšel jsem pleskání vln. Cítil jsem se osvěžen a klidný. Vedle sebe jsem nahmatal svůj nůž. Zároveň jsem zjistil, že můj oděv je poničený, většina kapes utržených a podšívka vesty vypáraná. Peněženka chyběla, ale nějak mi to bylo jedno.
Jitka Dolejšová: Lepší straka v hrsti...
Bartákovi žili ve vesničce nedaleko od hlavního města Vilému Bartákovi říkali Vilda Dobrotivý. Příroda byla pro něj posvátná. Uctíval vše, co vytvořila – stromy i docela malé rostliny, zvířata všeho druhu, všech velikostí i počtu nohou. Každý z ptáků navštěvujících Bartákovic zahradu měl své jméno: drozd Pepík, kos Vašek, konipas Franta, červenka Majka… Velké ropuše, sídlící v jezírku, říkali Princezna, a ohromnému pavoukovi, který tkal svá mistrná díla v rohu dílny, zase Karel Veliký.
Milujte se, nemnožte se a učte se trojčlenku!
Jasně, že jo! Trojčlenka nás obklopuje na každém kroku, od rána do večera. Ve škole jsem si myslel, že to nikdy nebudu potřebovat, ale chyba lávky! Je to čím dál důležitější. Podívej, třeba tady v té hospodě. Občas sem zajdu na guláš. Dělají ho čím dál mizernější. A čím mizernější guláš, tím je dražší. Jasná nepřímá úměrnost v trojčlence.
Jan Hora: Sběratel dobrodružství (15) Trosečníci na ledové kře
V říjnu roku 1872 přepadla americkou loď Polaris u grónských břehů strašná bouře. Ostré úlomky mohutných ledových ker prorazily loď pod čarou ponoru na několika místech a do podpalubí proudila voda. Pumpy pracovaly bez přestání, ale bylo jasné, že pokud se Polaris nepodaří přistát u nedalekých grónských břehů, určitě se potopí. Část posádky, několik amerických vojáků a část Eskymáků s ženami a dětmi se uchýlila na ledovou kru připoutanou k lodi tlustými lany.
Jana Stuchlíková: Kočičí vzpomínání
Člověčí neláska má všelijaké podoby. Jedna z nich mne potkala a stala se mi osudnou. Přesto že Ty i kočičí páni doktoři jste udělali úplně všechno, co jste mohli, co jste uměli a co bylo ve vašich možnostech a silách. Seběhlo se to všechno tak rychle, že nám nebylo dopřáno se rozloučit. Vím, že jsi pro mne plakala, asi Ti teď chybím.
Elena Paclová: Příběh veskrze pozitivní
"Mladší bratr dospěl, odešel z domova a nedával o sobě vědět. Starší se po čase oženil s dívkou, která vyrostla v dětském domově, takže to, že nemají žádnou rodinu ho nepřestávalo trápit, ba trápilo ho dvojnásob. Jak míjely dny, měsíce a roky, Jindřich se rozhodl, že to tak nenechá, že to přece není možné...
František Mendlík: Ozbrojený pořadatel s vlčákem | Dej si bacha, kronikáři
Návěstní dozorce Michal Tomčák byl synem sovětského vojína. Zanechalo to na něm nesmazatelné stopy. S prořídlou rusou kšticí a rudým vousem jako by vystoupil z Rjepinova obrazu. Byl to hodný kluk ale nevalný odborník. Využívali jej víceméně k jednoduchým úkonům. Měl v sobě touhu po uniformě. Chodil v jakési směsi uniformových částí a v kanadách. Nosil důstojnický opasek s řemenem přes rameno. Vlastnil i pistoli. Chlubil se spoustou odznaků a jakýchsi medailí, snad zakoupených ve vetešnictví. Na vojnu jej nevzali, a tak si na vojáka a policistu hrál. Vlastnil vlčáka, se kterým podle ústního podání sdílel stůl i lože
Jan Řehounek: Než malej Ventil dostal rozum (13)
Vždycky ve čtvrtek, když přišel táta domů z práce, poslal mě do trafiky pro Nymbursko a cigarety. Oprýskané dveře a maličké okénko trafiky jsou v okrové opršené zdi mezi řeznictvím pana Malíka a hospodou, co už není hospoda, protože v ní bydlí sestřičky z nemocnice, ale donedávna to hospoda byla a říkalo se jí Bosna.
Libuše Čiháková: Buď ona a nebo já
My vám byli docela normální rodina až do té doby, než přišel manžel domů s nevinným nápadem: "Co bys tomu řekla, kdybychom si koupili aulo?" "No to by byla paráda," řekla jsem otráveně, obeznámena s výší našich úspor. Zrovna jsem myla nádobí a manžel ho začal podlézavě utírat. "Za pár babek mám k mání Tatrovku, pár stovek do ní a už bychom si to frčeli."
Michal Čagánek: Dárek z nebe
„Bude pršet, Lesan žere trávu,“ říkával děda malému chlapci, kterým jsem byl, kdykoliv jsme spolu něco kutili na zahradě a rozjívený vlčák ustal v radostném pobíhání a začal se popásat na svěží zeleni. Daleko víc než prostá zahradní tráva mu zachutnaly babiččiny kytičky, které piplala ve skalce rozprostírající se kolem jezírka s lekníny a zlatými karasy.
Sloupky Jiřího Menzela (2)
Lidi, to jest ti, kteří představují průměrnou většinu populace, ti které potkáváme na ulici, ve veřejných dopravních prostředcích nebo v sousedství, ti kdo musí od rána od šesti zařezávat u ponku, či od osmi u pultu, ti kteří mohou bez úhony na občanské cti vidět krále nahého, ti mají k opravdovým Umělcům zvláštní vztah. Podle muže ulice, který je vzdálen snobismu, opravdový Umělec může být z jeho pohledu taky jen blázen nebo exhibicionista.
Miloslav Sígl: Slohová cvičení z mých školních let
Co všechno se změnilo za těch uplynulých 70 let, kdy jsem do svých slohových sešitů psal svá první pozorování přírody a událostí kolem nás na vesnici, kde jsem vyrůstal!? Ze zachráněných trosek dokumentů po zátopách a nucené demolici mého rodného domku v srpnu 2002, jsem náhle v jedné „banánové krabici“ objevil rukou psaná vyprávění či líčení 13 – 14letého školáka z nezáviděníhodných let 1939-40.