Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (23)
Podnikání, i když zatím v malém, nás všechny bavilo. Jako obvykle jsme otevírali své stánky po deváté hodině. To už jsme s Lubošem přivezli od známého řezníka v naší ladě pytle s rohlíky a lorny s čerstvými párky. Zanedlouho potom se přiřítil ke svému alkoholickému zátiší v autě i rozespalý Viktor.
Ivan Kolařík: Úvaha o spaní
Nedávno jsem měl po dlouhé době zase jednou příležitost vydat se vlakem do města. Jako za dob, kdy jsem ještě nebyl důchodce, jsem se přinutil vstát brzičko ráno, abych chytil vlak, kterým jsem po dlouhá léta jezdil do práce. Cestování ráno je vždycky příjemnější, protože vlak je plný krásně vonících krasavic a vymydlených úředníků, kteří dají člověku zapomenout na chmurné grafitti a špínu kolem.
Jan Jurek: Malá baronka
Lenka byla právě ten ojedinělý případ dívky, kde inteligence kráčí ruku v ruce s fyzickou krásou. Kdyby nestudovala literaturu, s klidem by mohla provozovat živnost modelky. Postavu na to měla a obličej jakbysmet. Velké modré oči, úzký decentní nos, smyslná plná ústa a vysoké čelo zčásti překrývaly plavé vlasy, které nádherně pasovaly k její snědé pleti.
Egon Wiener: Na obloze s tátou | Listí | Cesty a cestičky napříč vesnicí
Co všechno vidím na obloze. To není otázka. Jen si tak zakláním hlavu a sním. Za ruku si vedu malého kamaráda a jdeme spolu jarním deštěm, co voní a hladí na těle i na duši. Drží mou upocenou ruku ve své malé dlani, jako by v ní držel celý svět. Svět, který se vejde do mé ruky v jeho dlani. Nebo je to právě naopak? Jdu jarním deštěm a ve své dlani držím jeho ruku. Nespěcháme. Jdeme prázdnou ulicí, kde nikdo nikde není. Všichni se schovali před deštěm. Asi se mi to jen zdá, ale je to krásný sen. Jsme tu oba dva, ale jsem to pořád já. Ten velký i malý, ruce propletené.
Miroslav Sígl: Almanach českých novinářů – seniorů
Počáteční práce jsem již zahájil, oslovil osobně i dopisem desítky novinářů v seniorském věku, sám mám bohatou dokumentaci o naší žurnalistice a novinářích, s mnoha z nich se osobně znám, byli jsme redakčními kolegy, s mnohými z nás jsou přátelé. Všichni se shodujeme v jednom, že podobné dílo čeká na vydání už mnoho let, nelze otálet, ohlížíme se zpátky a své zkušenosti a vzpomínky nechceme bez užitku vzít sebou na Onen svět.
Jan Hora: Sběratel dobrodružství (18) Ukradený talisman
Na začátku 20. století žil na Novém Zélandu starý maorský náčelník Rewa. Pamatoval si ze svého dětství podivuhodný příběh, který v požehnaném věku přesahujícím jedno století vyprávěl své pravnučce Weke. Rewa zažil dobu, kdy na Coromandelském poloostrově stála ještě řada domorodých vesnic, kdy Maorové vedli války mezi sebou i s bílými osadníky a pořádali kanibalské hostiny.
Ivo Fencl: O jednom dětství, v kterém se četlo
Ne každé dětství je nebe. Za války mohlo být dětství i peklo. Taky dnes se války vedou a mnohde děti umírají hlady, ale to naprosto nic nemění na tom, že by dětství mělo být jako nebe. Nadoblačné. Jaksi květnově ukryté uvnitř tůní a zahrad. A proč? I z toho důvodu, abychom si ho dnes, už jako dospělí nejsnáz připomněli: vůněmi. A abychom z něj těžili - z těch dávných jiter prožitých - třeba - v táboře pod hradem Radyní. Anebo pod jiným hradem.
Jan Řehounek: Vyhřezlá plotýnka
„Když se po šedesátce ráno probudíš a nic tě nebolí, jsi mrtvej!“ tvrdí moudré české přísloví. Nevěřil jsem, když mi ho při dovršení šedesátky zkušeností poučení kamarádi připomínali. Cítil jsem se gerojem, zkrátka furt mladej kluk. Jenže ta mrcha příroda to jaksi nebrala na vědomí. Jednoho rána jsem se probudil a evidentně jsem mrtvej nebyl. Dokonce až tak, že jsem nemohl vstát z postele. Uprostřed zad nad lopatkami se mi uhnízdila palčivá bolest přecházející do pravé ruky.
Petra Haasová: Udělej něco pro sebe!
Nemýlila jsem se. Budík na stole řádil jako tornádo, ačkoli při pohledu z okna mi připadalo, že je něco málo přes půlnoc. Bylo načase vstávat. Žádné teplé letní paprsky, žádné švitoření ptáčků, a při pohledu do zrcadla jsem spatřila něco jako vlnitý plech (a stejně tak to na mojí straně nešlo nijak narovnat).
Ivan Kolařík: Povídání dědečka
Donedávna jsem měl téměř všechno, co správný důchodce mít má a o čem si aspirující penzista nechává jen zdát: celkově sešlou tělesnou schránku, pár zbývajících vlasů módně učesaných na tak zvanou přehazovačku, chrup z umělé hmoty, sužující nemoce, pocintaný oděv včetně finančních potíží a častého hladu, který jsem zaháněl požíváním lahodného obsahu konzerv určených pro mého oblíbeného psíka Bafínka.
Libuše Čiháková: Děda Myška aneb Cukr
Nic bych za to nedal, že se Libuše Čiháková - ve chvíli, kdy se nikdo nedívá - tajně mění v modřinku a v této podobě pak vymete kdejaký kout. Ale spíš tomu tak není, protože jako modřinka by měla příliš úzce vymezené území (tuším, že asi tak dvacet arů) a to by jí bylo málo, to by jí nestačilo. Nemluvě o tom, že v této podobě by se nedostávala snadno do lidských příbytků. Takže je to spíš tak, že její osobní dědičný hřích dostal už při jejím narození podobu pozorných, ba hodně zvědavých očí, které bdí i když má zavřená víčka.
Stanislav Moc: Syn Mahlera
Péťa byl také ženat, jako my dva, a tak nás bylo šest. Ženské se na tu slávu těšily a ta moje si dokonce koupila nové šaty, takže jsem musel jít vyšňořen v obleku. Měl jsem tenkrát nádherně proužkovaný žlutý oblek s kalhoty mírně do zvonu a s vestou, která měla kapsičky. V tom bych se v Sydney upekl, ale do hor to bylo ideální i s tou vestou.
Michal Čagánek: Nedělní ráno
Přál bych vám probudit se někdy o nedělním ránu u nás v Nezdenicích. Je jaro, kostelní zvony, svolávající na mši, právě dozvonily, ve vzduchu to přesto dál cinká a zvoní, hned tu, hned tam, hned cink, hned bam... Máte pocit, jako byste se probudili v cukrárně, tak všechno dýchá a voní a je lehoučké. Můžete si vybrat kteroukoliv z těch chutí a naložit si jí třeba plný talíř, protože z takových dobrot nikdy nepřiberete.
Milan Markovič: Důvody
Říká se, že důvod se vždy najde. Už kdysi pradávno, když kdosi napsal, že kdo chce psa bít, hůl si najde, se zřejmě vědělo všechno o tom, jak to zaonačit, aby to vypadalo jako opravdové. No a při tom je ještě možnost vyškolit se na skutečného mistra výmluv. Ono – mezi námi – až takové mistrovství to zase není, ale zvyk je železná košile a my jsme si už takhle zvykli na ledacos.