Jitka Dolejšová: Pohádka s pootevřenými dveřmi
Bylo nebylo… Studentka Jana Svobodováobjevila jednoho večera na internetu zajímavé webové stránky. Zaradovala se – konečně bude mít kam psát své úvahy, povídky a básně. První fejeton uveřejnila pod svým pravým jménem. Vlastně ji ani nenapadlo, že by bylo potřeba volit nějaký pseudonym. Za své názory se nikdy nestyděla, pod všechno se mohla s čistým svědomím podepsat. Vzápětí přišla tvrdá kritika od MiniSlona, Potemníka a SaantaaClaauusee. Jen XXL-lady ji pochválila a KarkulkaModrá navíc připojila milý pozdrav.
Jan Jurek: Výlet lodí
Stáli jsme na molu a čekali, až loď přirazí ke břehu. Bylo časně ráno, slunce vycházelo na obzor, na plážích ještě nikdo nebyl, jen pár turistů, co si přivstali, aby si mohli dát lehátko do stinného místa. Já, můj bratr a otec. Byli jsme na dovolené v Chorvatsku a právě na ten den jsme si naplánovali výlet lodí na ostrovy Hvar a Brač. Bude to fajn, užijeme si to, řekl otec a mě i bráchu přesvědčil, že teda jo, že to zkusíme, aspoň bude nějaká změna po sedmi dnech probděných na pláži. Ukázalo se to jako dobrý nápad.
Stanislav Rudolf: S humorem od puberty do důchodu
Myslím, že většina českých autorů i autorek nejen že věnuje tu největší pozornost svým literárním pracem, ale současně sleduje, jaký „fotbálek“ se hraje i na sousedním hřišti. Patřím k nim pochopitelně i já. Takže jsem rád sáhl po více než čtyřsetstránkové novince nakladatelství AKCENT. To vydalo v loňském předvánočním období román Renaty Šindelářové a Milana Prokše nazvaný značně abstraktně Protiklady.
Antonín Siuda: Byla jednou jedna kaňka...
Ještě počátkem sedmdesátých let se nesmělo ve školách psát plnícími pery (prý se kazí rukopis), přestože proslulá firma Pelikán, ale i naše provinční firmy, přivedly na trh slušná, ne-li dokonalá – krásná i funkční plnicí péra. Maně si vzpomínám na slovutný „Centropen“. Později došlo k ústupku. Pokrok se zastavit nedá.
Ivan Kraus: Bobřík mlčení a bobřík odvahy
Do skautu jsem začal chodit po válce. Protože byl katolický, chodili jsme každou neděli, když jsme jeli na výlet, nejprve všichni na mši. Pokaždé jsem se divil, že naši vedoucí mohli jít do chrámu v krátkých kalhotách. Díval jsem se na jejich chlupaté nohy a nebyl jsem si jist, jestli takhle mohou předstoupit před Pána boha, který se měl v kostele na ty nohy dívat.
Sloupky Jiřího Menzela (28)
Jezdíval jsem často do Kerska k Hrabalům v jejich lesním útulku a bylo mi s nimi dobře. Jednoho krásného jarního dopoledne, plného teplého slunečního svitu jsem tam zastihl pana Hrabala samotného. Paní byla u sousedů na kanastě. Bylo krásně, oba jsme byli naladěni lyricky, schylovalo se k obědu, dostali jsme hlad a chyběla nám ženská bytost.
Erwin Thoma: ... viděl jsem tě růst
Rádi bychom Vás upozornili na pozoruhodnou knihu našeho nakladatelství, která se dotýká i témat Vašich stránek, jelikož je velmi pozitivní: Erwin Thoma: ... VIDĚL JSEM TĚ RŮST. Erwin Thoma píše o své cestě ke dřevu, především dřevu jakožto stavebnímu materiálu, s nímž se v posledních letech autorovi podařilo díky jedinečnému patentovanému systému dřevěných stavebních prvků Dřevo100 (Holz100) vyvinout způsob, který ve všech noremních kategoriích předčí veškeré ostatní stavební materiály...
Martin Hrubeš: Roztržitost a sníh
Povím vám příhodu. Nerad, protože je o mé roztržitosti a netrpělivosti, jež ve střetu se sněhem vytvořila hodně rizikovou směs. Setkal jsem se však přitom s přívětivými a ochotnými lidmi, a tak chci potěšit pozitivně naladěné čtenáře. Mezi Vánoci a Silvestrem jsme s manželkou vyrazili na Šumavu. Sníh je i v Praze, a tady na Šumavě leží skoro metr čerstvého prašanu.
Emília Molčaniová: Nerozumiem tomu... / Žiadosť
Upratovala som mužovi šuplíky nočného stolíka, keď mi zrak padol na hrubý zošit v modrej väzbe. Len som tak letmo prelistovala zopár stránok a zistila som, že je to jeho denník. Vôbec som netušila, že niečo také existuje. Môj muž a denník! To by skôr pristalo našej dcére, puberťáčke. Viem, že sa to nemá, ale nedalo mi, aby som si zopár stránok neprečítala.
Anastázia Mahovská: Tý brďo! Tam ti maj kluky!
Renda mluvila bez nadechnutí o tom, jak už měla dost těch okoukaných zákazníků, co ji nestydatě vydírali, že dostane tu zakázku, až když s nimi půjde na večeři, že bývalý šéf už byl taky pořád a pořád víc a více dotěrnější a začínal být nezvladatelný, protože už jej odmítala celou věčnost.
Fialové slunce
„Platící truchlíci! Neplatící všiváci! Dohromady diváci! Což nemáte nic na práci – jen slídit po mé legraci? Jmenoval se Tonda! Tonda po nebožtíku tátovi. Po nebožtíku ujovi z tátovy partaje. Po nebožtíku strykovi z máminy partaje. Víte nejlíp: žádná díra na světě nemiluje zrcadlo. Tak i v Malém Poříčí byl Tonda jenom pitomeček, vysušený mozeček, na hřišti však pán – Antonio král!
Vladimír Kulíček: O Valdovi a chlapečkovi se štětečkem
Bylo sváteční nedělní odpoledne, spokojeně jsem dojídal oběd, když z rohu pokoje, kde se způsobně usadil můj Kolja, aby dal najevo, že nežebrá, se najednou ozvalo: „Můžu?“ „Co, můžeš? Nic nedostaneš!“ „Já nic nechci, já se chci jenom na něco zeptat!“ „Nemůžeš!“ „Proč nemůžu?“ „Protože teď jím a při jídle se nemluví. To bys už mohl vědět.
Jitka Krpensky: Slohová práce na téma "Moje Vánoce"
Když maminka pár týdnů před Vánocemi vyzvídala, co bych si tak asi přál, tak jsem se nejdříve zeptal, jestli si myslí, že jsem ještě malé dítě. Se smíchem mě ujistila, že samozřejmě né, ale že i takové velké dítě si jistě něco přeje. A tohle přiznání se mi moc hodilo. Já totiž jedno velké přání mám – psa. Jenže maminka pořád tvrdila, že jsem ještě malý a že bych se o něho nemohl pořádně starat. „No mami, tak to je príma, to už bych tedy mohl dostat psa,“ zajásal jsem.
Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (36)
- Víš to jistě?! zeptal se mě přísně při mé příští návštěvě v jeho bytě. Mlčky jsem mu předložila těhotenský průkaz. Letmo jsem mu jednu možnost navrhla: interrupci! Skoro hněvivě ji zamítl. – Nesmysl…! vykřikl a s cigaretou v ústech začal v tom panelákovém obýváku kolem mne kroužit. Pak se nade mnou zastavil a prohlásil rozhodně: - Vezmeme se, když budeš chtít! Podívala jsem se na něho vzhůru, a když jsem zachytila jeho úsměv, poznala jsem, že mě asi miluje. Přesto jsem se ho ještě opatrně zeptala: - Myslíš, že děláme dobře?!