Zdeněk Horenský: Trampoty s digitálkami
Ještě v době existence socialistického tábora byl Frantík Píšů se svou ženou na několikadenním pobytovém zájezdě v Hřensku, jehož součástí byl i plánovaný výlet do sousední NDR. První den prožili v pohodě v Hřensku a při poznávání tamního okolí. Po celodenním programu si dopřáli také dobrou večeři a před spaním i pár skleniček vína. Nocleh měli zajištěn v místním hotelu a další den ráno už je čekal přistavený autobus na výlet do NDR. Ještě před jeho příjezdem na hraniční přechod si připravili cestovní pasy a také tehdy nezbytné Celní a devizové prohlášení, které dopředu vyplnili ještě před snídaní v hotelovém pokoji.
Emília Molčániová: List zhora | Spolužiak | Ozdravný pobyt
Milí občania, denne počúvam Vaše modlitby, dostávam maily a už ma z nich bolia uši. Zvlášť sa ma dotýkajú sťažnosti o Vašich poslancoch v parlamente. To však nie je môj problém! Čo ste si zvolili, to máte! Ale keďže sám viem, akú neplechu robia pri svojej práci, že nedokážu žiadny problém riešiť pokojnou cestou, sú k sebe nevraživí, urážajú sa a v mnohých prípadoch sa aj pobijú, nemôže mi to byť všetko ľahostajné.
Jitka Dolejšová: Minipříběhy všedních dní (4)
Na ulici: Asi pětiletý chlapec se ptá: „Mami, ty řekneš tatínkovi, že jsem zlobil?“ Rozzlobená matka: „To si piš, že jo.“ Chlapec (zklamaně): „Když já ještě neumím psát.“Na zastávce autobusu: Dvě ženy se baví o dovolené: „A co pláž?“ „První den odpoledne dobrý, byla poloprázdná. Ale když jsme přišli k moři druhý den dopoledne, už jsme měli jen místa k stání.“
Michal Čagánek: Letíme
První parašutista je venku, a druhý, třetí. Vyskakují jako na procházku, v klidu, bezstarostně. Dělá se mi špatně. Držím se sedadla, dělám, že se mě to netýká. Čtvrtý, pátý a šestý. Ještě je fůra času, ještě se můžu zachránit. Řeknu: „Ne, nezlobte se, ale-“ Instruktor vstane. Jsme sami, lavice jsou prázdné, všichni vyskočili ven.
Eva Ryba Drábková: Jako děti...
Znáte to, narodíme se nazí a vůbec nám to nevadí. Milujeme své rodiče s naprostou samozřejmostí. S takovou hloubkou a silou, že je až udivující, jak můžeme tu schopnost, tak intenzivně milovat, časem ztratit. Když jsem byla malé dítě, svět byl úžasné místo, kde se nezdálo být nic nemožné, ale...! Dospělí nás naučili opaku. Vzpomeňte si na všechno to: "To není možné...", a "Život není jen samá legrace", či "V životě to takhle nefunguje...". A tak rosteme, snažíme se poznat svět a koukáme kolem sebe.
Jan Jurek: Za školou
Plížil jsem se ulicemi města, kde jsem na jistou dobu zakotvil coby student pedagogické fakulty. Vlastně ani nevím, jak sem se tam ocitl, ale asi to byla nějaká souhra náhod, která to všechno způsobila, jako ostatně i mnoho jiných věcí v mém životě. A protože se ke mně donesla spousta zvěstí o tom, jak báječný může být život vysokoškoláka, pakliže sám chce, aby takový byl a pakliže má i ten dar si ho takový udělat, docela jsem se na ten akademický institut zpočátku těšil.
Zdeněk Pošíval: Vůně čerstvých pilin, chleba a medu (11)
Bylo po válce a s maminkou jsme čekali na tatínka, až si pro nás přijede. Země byla sice plná vítězných vojsk spojenců, ale nebezpečí kupodivu přetrvávalo. Vesnice, zejména pak usedlosti na samotách, byly velmi často přepadávány. Říkalo se, že takové násilnosti jsou krutým dílem »werwolfů«, (jejichž vzorem byl vlkodlak, jakýsi krvežíznivý kulturista s podobou vlka).
Helena Dohnalová: Děvče v kanoi (3/3) - Když ještě nebyly mobily
Najednou se začala řeka rozšiřovat a šednoucího nebe nad nimi byl větší kus. Hanku napadlo, že je ti vpředu začnou postrádat a někde na ně počkají. Místo pomoci se před nimi objevil obrovský balvan přes celou půlku řeky. Druhá část koryta byla plná popadaných stromů. Voda protékala jakoby nic, ale projet se nedalo.
Luděk Ťopka: Na jelení říji
To trvalo dosti dlouho a na mne přišla po chvíli nějaká únava po cestě, či co, a já na tom místě najednou usnul. Nevím, jak dlouho jsem spal, ale měl jsem krátký sen. Viděl jsem ženu s dítětem v náručí kráčet vedle vojáka, jenž měl jen jednu ruku, kterou ukazoval na mne a přitom mu po tváři tekly slzy. Když jsem náhle procitl, bylo už všude ticho a klid.
Michal Čagánek: Malá (1)
Říkají mi Blanka a na jaře mi přáli ke čtvrtým narozeninám. Nyní je podzim, stromy odevzdávají své plody. Stačí vzít do dlaně jablko nebo zralou švestku a člověk hned ví, že je tady správně, že věčnost trvá a bere na sebe bezpočet podob. Uprostřed léta jsem poznala, že umím číst. Seděla jsem v parku pod stromem, starý jírovec mě rád chová ve svém stínu. Ráda se opírám o jeho kmen. V tom kmeni je dutina, do které se dá vlézt, když člověk chce a je dost malý na to, aby se do ní vešel, jako jsem já malá.
Můj dědeček
Děda stál u dlouhého vlnitého modrého plotu, porostlého břečťanem, ve kterém se tak rády schovávají ještěrky, jen v trenkách, a s cigaretou v ruce se rozhlížel po vesnici. Jeho bílé pivní bříško kontrastovalo s modrou plotu ...
Evženie Tomková-Towenová: Návraty
Bydleli jsme ve vilce na okraji Prahy. Jinonická silnice spojuje Košíře s Jinonicemi. Už tenkrát to byla asfaltka,ale skoro nic tam nejezdilo. Hráli jsme na ní klidně vybíjenou a skákali panáka. Podél silnice stály vilky a parcely se táhly přes celý kopec až nahoru k dubu, o kterém už mnoho generací říká náš dub. Všichni po něm lezli ,měli na něm své pozorovatelny a pod ním tu pouštěli draky.
František Mendlík: Koloniál U hodné paní
K Rendlům se odjakživa chodilo na dluh. Paní Štěpánka Rendlová byla vyhlášená dobračka, půl doktora, panská kuchařka a cukrářka. Byla známá po celém širokém okolí. Její dorty a trubičky, to byla báseň. Neměla nepřátel. Nesnášela se akorát s paní Karafiátovou. Tato mondénní dáma jednou prohlásila: „Paní Rendlová, já už od vás žádné trubičky nechci. Sahala jste na mrtvolu!“ Narážela tím na fakt, že Štěpánka pomáhala připravit do rakve zesnulého staříčka od sousedů. V obchodě se také diskutovalo. Pod oknem stávala dřevěná lavice z dob mocnářství. Prokazatelně na ní sedával i Tomáš Baťa, ještě když roznášel po domácnostech vlastnoručně vyrobené papuče.
Nedělejte ze mne blbce!
„Mám nápad,“ řekl mi tehdy manžel s atlasem v ruce. - „Když jsme se konečně otevřeli světu, tak bychom mohli na dovolenou do...“ - „Do prčic,“ vytrhuji ho z dálek vonících cypřiši a eukalypty. „Tak pojeďme alespoň do Bulharska ....