Zdeněk Pošíval: Vůně čerstvých pilin, chleba a medu (2)
Rádio hlásilo nebezpečí dalšího bombardování zrovna ve chvíli, kdy u našich dveří kdosi zazvonil a doslova vpadl do našeho bytu strýček Pepa ze Smíchova ve své černé uniformě městského strážníka. „Libuško, sbal si rychle věci! Teda sobě a kloučkovi!“ zvolal na mou maminku a byl celý zarudlý v obličeji. „Sehnal jsem člověka s náklaďákem, co odjíždí do Pelhřimova.
Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (14)
Mít zdravé dítě je pro každou matku to největší štěstí, které jí může život nabídnout. Nevyrovná se mu bohatství, peníze, společenské styky, krásný dům či obdiv nebo dokonce potlesk obecenstva. Vezli jsme proto z kliniky našeho Patrička jako poklad. Nožičku pak měl ještě asi dva týdny v sádře. Když mu ji ortoped sundal, mohli jsme se sami přesvědčit, že ji má v pořádku.
Milan Čechura: Zázraky
Zažili jste někdy, že se vám něco přihodilo a vy jste na to koukali s otevřenými ústy? Mně se to stalo nedávno, takže jsem toho ještě plný a rád bych se o tu historku s vámi podělil. Ať chcete nebo nechcete. To víte, jsem holt spisovatel. Ti bývají prdlí až běda. Na to můžete vzít jed. Dosti však planých úvah. Povím vám, co se mi stalo. Viděl jsem, jak jede trolejbus. No, to je tedy událost, co? Už vidím, jak si ťukáte na čelo a začínáte přemýšlet, co s tímto papírem v nejbližším okamžiku uděláte, a také si nejspíš říkáte, že jsem se pomátl. I já si to v té chvíli myslel, to mi věřte. Než se ale dostanu k meritu věci, dovolte mi začít poněkud zeširoka.
Ahoj babi!
Už sedm let mi něco chybí ... Víš, že to budeš asi Ty? Čím víc se konfrontuju se světem, tím víc mi scházíš. Neveselá přímá úměrnost. Ale neboj, nesmutním, jen si tak občas vzpomínám… „Nebuď takovej pukl!“ říkala jsi mi při večerních debatách se sousedy. Probírali jste kdeco, od politiky přes kulturu až po kuchyni. Já seděla potichu v koutku a poslouchala.
Jitka Krpensky: Pátek třináctého / Letní bouřka
Ještě než stačila dopít svůj ranní čaj, strčil Max hlavu do dveří a k tomu obvyklému - "Ahoj a měj se" - ještě dodal - "pátek třináctého, dej si pozor" - a byl pryč. Už ani neslyšel, jak za ním křikla - nejsem pověrčivá. Tahle jeho průpovídka ji vždycky namíchla - taková hloupost. Ale co, když se mu na to chce věřit - jeho věc.
Antonín Suk: Velikonoce a Hadi
Přišly docela znenadání Velikonoce. Svátky jara. Bývaly to svátky housátek a kuřátek. Také vysoké trávy bylo najednou tolik, že se v ní hozené vajíčko schovalo. I vrána se mohla v osení, kterým se barvila vajíčka, ukrýt. Hodně dlouho už tohle nebývá pravdou! Ale na tajemnosti svátku jara to nijak neubralo. Napadlo někoho před naším Honzíkem hovořit o otevírání pokladů na Velký pátek.
Jan Řehounek: Tebe bych poznala i po padesáti letech!
Po chvíli se otevřely dveře a dovnitř vplulo cosi, co vypadalo jako zápasník sumo v křiklavě rudých ženských šatech. Ona dáma se rozhlédla po přítomných, rozhodila ruce a zaječela: „Ahój, děcká!“ Udělala pár kroků a najednou se vrhla ke mně. Hlasem operní subrety zvolala: „Pepku, ty jeden kluku, ty vypadáš furt stejně! Tebe bych poznala i po padesáti letech!“
Michal Čagánek: Dar křídel
Odjakživa miluju létání. Je to moje největší radost, vlastně byla. Něco se stalo, něco, na co si nedokážu vzpomenout. Jako bych se úplně rozbila. Nejen, že nelétám, já nedokážu ani běžet, dokonce ani chodit nedokážu. Celé dny jenom ležím a pláču. Všechno jsem se musela naučit znovu. Ovládat ruce i nohy, ústa. Konečně se mi podařilo vyslovit: „Maminko, kdy mi narostou křídla?“
Elena Paclová: Na čem sedat, tedy čím...
Zanedlouho je malý člověk povýšen a usazen k velkému stolu. Nejdříve sešněrován dětským sedákem, ale posléze už poctěn normální židlí. Při tomto sedu však nohy nepříjemně klimbají, tak proč se nevyšplhat, a nesednout si na kolena, nebo alespoň na jedno. Sedět s nohama, které jsou ovinuty kolem nohou židle, to už vyžaduje nejen nápad, ale i dovednost a určitou délku končetin.
Václav R. Židek: Sám ve víru zdymadel (13)
„Všichni byli dlouho do noci vzhůru. V rozhlase dávali vzpomínkový pořad o Ztracence. No a ráno jsme zaspali.“ „Hlavně žes dojel,“ povzdechl jsem si. Znamenalo to, že start bude o pár minut posunutý. Trochu mě to zklamalo, protože mám rád přesnost. Na loď se mnou naskočil Jacek s redaktorem Pudilem.
Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (39)
Pokaždé, když jsem se pozdě odpoledne vracela domů, jsem uvažovala o situaci, do které jsem se zcela nečekaně dostala! Ale vlastní vinou, Martinko! okřikla jsem se vzápětí. Jak jsem pronikala do finanční problematiky firmy, uvědomovala jsem si stále zřetelněji kromě Viktorovy podlosti i svou dřívější bezmeznou naivitu.
Luděk Ťopka: Balíček příběhů z podivínské hájovny
Vystřelili si z ní i někteří moji kamarádi a já zase z jejich zbraní. Bylo jich tenkrát mezi mládeží dost, a tak jsme pořádali i tajné střelecké soutěže. Protože ale většinou byly ty bouchačky velkorážové, zpravidla devítimilimetrové pistole nebo revolvery, byly výsledky střeleb nevalné. Trefit takovým kanónem z netrénované ruky pivní láhev na patnáct kroků bylo umění, nebo náhoda.
Egon Wiener: Konec léta v Čechách | Počasí
Krajina se totálně změnila. Je po velkém dešti a vzduch se lépe dýchá. Déšť vyčistil okna. Z lesa kolem zurčí voda v barvě vylouhovaného smrkového jehličí. Na nebi se ještě honí mraky, v dálce je vidět Ještěd, azurová modř, dálné přístavy. Vysoká tráva okolo hýří všemi barvami. Jakoby se příkop stal barevnou stuhou, věncem z vavřínů a koukolu, o vůni lesa raději nemluvím. Je to jak pohlazení od babičky mozolnatýma rukama. Jako jsem to cítíval za mlada, když otevřela skříň a vůně levandule mě objala.
Iveta Kollertová: Kruci, buď silná!
Míjely mne sloupy, na křižovatkám houkala houkačka. Jeli jsme jak s infarktem a já si jen broukala: "Já už jdu, jdu, jdu, už mám všechno hotový, jak mi je, je, je, to se nikdo nedoví!" Holka, zase blbneš, vynadala jsem si a poslala první zprávu mobilem. V Mostě jsem byli natošup. Příjem, dlouhá chodba, chvilka čekání před ordinací. Všechno šlo jak po másle, až to překvapovalo.