Jana Reichová: Básník Karel Šindelář
Před druhou světovou válkou patřil do skupiny mladých talentovaných básníků spolu s Ivanem Blatným, Pavlem Javorem a Robertem Vlachem, kteří publikovali své první verše ve Studentském časopise v Brně. Po komunistickém puči v únoru 1948 všichni odešli do exilu. Karel Šindelář připlul do Sydney v r. 1949. Jako většina emigrantů, zvláště v té době, ani on neměl v novém domově lehké začátky.
Sloupky Jiřího Menzela (31)
Je horký srpnový den, do oken mi praží sluníčko a každý, kdo má rozum, leží někde u vody. Jenom já sedím doma a smolím tyhle sloupky, protože jsem to, blbec, slíbil. Kolem mne jsou hromady nevyřízených dopisů, stohy nepřečtených scénářů, spousta nedopsaných vyjádření k těm scénářům.
Vladimír Kulíček: Nedoceněný fenomén
Setkání s Vinckem Cíců po ránu znamená jedno: dávku nových informací. Můžete s nimi souhlasit nebo nesouhlasit, ale nedá se oddiskutovat, že Vinckovy vývody nutí k zamyšlení třeba až do oběda. Jak se s tím vypořádáte, to už potom záleží jenom na vás. Potkal jsem ho hned za rohem opět po delší době. „Ahóój,“ řval na mě přes celou ulici, jak je jeho zvykem.
Dobrý doktor / Boj o pacienta / Futbalová fanynka
„Dobrý deň, tak v čom vám môžem pomôcť?“ „Pán doktor, prišiel som za vami, lebo ma bolia päty.“ „Ale tu nie je ambulancia, tu je patológia…“ „No, výborne, tak som tu predsa správne, bolia ma päty a tu je patológia, nie?“ „Nie, nie, to musíte na ortopédiu, alebo na chirurgiu.“ „Bol som tam, ale tam je strašne veľa ľudí, stoja až po schody.“
Mateřské znaménko
Honza byl její první a poslední. Spolu s nimi na procházce byl toho dne i Voříšek, pejsek neidentifikovatelné rasy, který se už před časem jako ztracené štěně stal součástí této opuštěné dvojice. Když tu náhle chytil Voříšek stopu a začal zběsile uhánět podél řeky. Honzík jej následoval, a přestože z dáli slyšel babičku volat, aby se vrátil, dobrodružství s Voříškem bylo silnější než on i jeho poslušnost dohromady.
Jan Jurek: Učitelka s tmavýma očima
Byl jsem ve druhé třídě a dostali jsme novou paní učitelku. Jmenovala se Nováková, což je typické a frekventované české příjmení. Byla velmi mladá a taky velmi krásná. Hubená jako proutek s tmavýma očima a s tmavými vlasy sestřiženými pod ramena se procházela ladnými pohyby po třídě a já na ni mohl kolikrát oči nechat. Bylo to velké štěstí, že přišla právě do naší třídy.
Milan Prokš: Doba medová
Obě dívky, stojící schlíple v koutě kanceláře, byly k nám do prodejny přiděleny hned po ukončení učňáku. Větší, Barbora, celkem nezajímavý typ. Dvanáct do tuctu. Ta menší, Jana, však už víte… Na první pohled kamarádky. Stejné boty, stejné puntíkaté pracovní pláště, stejný melír ve vlasech. A taky stejné, trochu telecí chování. V jejich věku pochopitelné, přesto kukuč té malé vyjadřoval něco navíc…
Jan Řehounek: Než malej Ventil dostal rozum (6)
U vodotrysku s cementovýma dětičkama, z nichž se loupe emajlová barva, seděli na lavičkách metaři. Měli poradu, jak obyčejně říkal starej Bihári, jinak cikánskej baron. Jako vždycky měl na sobě černý rajtky s naleštěnýma žlutohnědýma holínkama a rezavou kazajku, na hlavě klobouk se štětkou. Když jsme přicházeli, přihladil si mohutného kníra, přihnul si z velké flašky francovky, vzal dlouhé koště a kráčel pryč.
Petra Nachtmanová: Chudák Majk I.
Odhazuji ženský časopis „Plej a trhej“ na patchworkový polštář vystavený na pravé straně gauče. Pokládám na zem nohy opřené o hranu konferenčního stolku. Vstávám do polovzpřímené pozice a udělám jeden a půl kroku vpravo. Levou nohou narazím o hranu stolu. Zasyčím jako volně žijící had. Zastavuji se stále syčící a mnu si bolavé místo. Dosyčím a prosebně se podívám na Majka. „Honem, Zuzko! Dělej, zbývá patnáct sekund!“ Nechávám modřinu zbarvovat se samotnou a uskočím doprava.
Danuše Markovová: Autobusová sourozenecká soudržnost
Časy, kdy jsem s dětmi každé ráno chodívala, respektive běhávala na autobus do školy, jsounenávratně pryč. Stále se mi vybavují ony autobusově ukvapené chvíle rodinné pospolitosti. Zato oběma dětem dodnes autobus asociuje TRAPASY, jež prý kvůli mně byly nuceny v dorůstajícím věku zažívat. Myslím si, že právě díky tomuto věku měly sklon k značnému přehánění a zbytečnému dramatizování.
Antonín Suk: Beziny 1
Na mě pak zbylo pokrmit jejich koně a svého Princka, vysloužilce, asi od kanonýrů. Vůbec mu totiž nevadil ani výstřel z brokovnice mezi ušima! Byl tak rozumný, že když jsem na jeho hřbetě cestou domů usnul, nikdy neprošel dveřmi do stáje dřív, než mě na prahu setřásl. Věděl totiž, že futra jsou nízká a že bych si asi narazil hlavu. Byl velice skromný, stačil kbelík vodou zalité melasy, tráva na louce pod maštalí a voda z potoka. Nikdy nikam neutekl. Byli jsme moc velcí kamarádi, bohužel na velice krátkou dobu. Vzpomínám na něho se stejnou láskou jako na Lumpa, psisko nečistokrevné, které mě provázelo po celé mé útlé dětství.
Evženie Tomková–Towenová: Lukáš
Dříve bývalo zvykem, že každé zahradnictví mělo jednoho pomocníka, který byl mentálně postižený. V okrasných školkách s námi pracoval Lukáš. Rodiče Lukáše byli už starší manželé, kteří kdysi přišli tragicky o syna. Byl to pěkný chytrý chlapec, student medicíny. Jel z chaty na motorce a vepředu v batohu vezl ve sklenicích zavařené ovoce. Vyboural se. Bolest rodičů byla nezměrná a tak se rozhodli mít i v pozdějším věku ještě jedno dítě. Narodil se Lukáš, ale už v porodnici bylo vidět, že není všechno úplně v pořádku. Trpěl Downovým syndromem, byl mongoloidní. Dali mu všechnu lásku a to nejlepší vychování.
Vladimír Kulíček: Obrněná kamna
Pan Brlík sice rozuměl technickým výkresům, ale když jsme za ním přišli již s kompletně vykontruovanou koncepcí, zpravidla se na výkres jen zběžně podíval. Pak vytáhl nějaký starý pytlík od svačiny, vzal do ruky mohutnou tesařskou tužku, kterou měl stále za uchem, a řekl: „Skicněte mi tady, jak si to představujete a co to má dělat!“
Červená mašlička
Lesy obklopená zelená louka vyhlíží uprostřed léta v dáli blížící se bouřkové mraky. Opodál se loudá houbařská rodina, nesoucí plný košík. Honza si pochvaluje letošní úrodu a nabádá ženu i syna, aby přidali do kroku. Jemu v ústrety přichází stařenka ...