Jan Řehounek: Výlet za českou historií k sousedům
Mnozí z nás mají ještě v živé paměti obstrukce, kterými celníci obtěžovali turisty na hranicích, a to i při cestách do tzv. východního bloku. Nedávné zrušení hraničních závor nám poskytuje tehdy možnosti objevovat přírodní i kulturní krásy za hranicemi naší republiky. A nemusíme ani cestovat daleko, abychom viděli úžasné věci.
Radovan Lovčí: Umělci malující ústy a nohama
Při jedné z mých pravidelných návštěv Studijní a vědecké knihovny v Plzni se mi náhodou dostal do ruky malý letáček libereckého Nakladatelství UMÚN. Povrchní pohled do letáčku mě seznámil s nabízeným artiklem, v jehož bohaté škále nalezneme jak knihy, tak nejrůznější kalendáře, reprodukce celých obrazů, stylizované jmenovky k dárkům či například vánoční a velikonoční přání.
Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (22)
Abych tím svým preferováním sportu neodradil ty, kteří mu nijak zvláště nefandí, a i když asi také nejsem Čech, protože neskáču při každém úspěchu našich sportovních idolů, musím teď zařadit vzpomínky „hodnotnější“. Na katastr města Vrchlabí a do jeho okolí se vrátíme kdysi slíbeným zimním obrázkem místního zámku a pak se vrhneme do víru kultury.
Karel Šíp: Prázdninové rady amatérského cestovatele
Velké zavazadlo totiž svádí k tomu, brát si sebou i úplné blbosti. Stojíte před skříní, už jste vzali kdeco, ale v zavazadle je pořád dost místa, tak berete další a další věci, jen aby to bylo plný. Pokaždé si sebou například beru 15 – 20 triček. A vždycky v cílové zemi vidím, že takové tričko tam stojí zhruba jako žvejkačky. Já se s tím táhnu přes půl světa, přičemž rozumné je odjet bez triček a tam si je kupovat jako žvejkačky a pak to vyžvejkané tričko jednoduše zahodit do koše.
Jitka Dolejšová: Zoubková víla
Když cinkne lžička o první zoubek, dostane objevitelka (většinou maminka) peníze „na šaty“. Tato tradice je u nás stále hojně rozšířená. Počet mléčných zubů narůstá, až je jich dvacet… A pak to přijde. Kolem šestého roku věku dítěte se první zuby začínají viklat a vypadávají. První vypadlý zoubek bývá velkou událostí nejen pro dítě, ale mnohdy i pro celou rodinu. Nastává čas pro další různé zvyky a tradice. Jak je to u vás? Navštíví vás zoubková víla?
Miroslav Sígl: Křehká, ale statečná spisovatelka z Kuby neodchází...
Zatímco z nesvobodné Kuby postupně její přátelé a známí „všichni odcházejí“, jak zní též název románu křehké, leč neobyčejně statečné 38leté spisovatelky se jménem Wendy Guerra (překlad ze španělštiny Denisa Kantnerová,156 stran, Euromedia Group – Odeon Praha, květen 2008), ona zůstává, obdivuje exilové autory, sleduje život své dvanáctimiliónové země a také o něm působivě píše.
Milan Markovič: Meškám, prídem neskôr!
Hovorí mi kolegyňa: - Ja si naschvál nastavujem hodinky desať minút dopredu. Aby som mala trochu viac času v rezerve. No a vidíš, nestihla som to ani tak. Prepáč. To je ešte ten lepší prípad. Za dvadsaťpäťminútové meškanie sa aspoň ospravedlnila. A to sa tuším už dnes ani tak často nevidí. Meškajúci človek dnes už väčšinou staví na poľutovanie: - Predstav si, takmer pol hodiny som trčal v zápche, po tom meste sa už naozaj nedá jazdiť!
Karel Zatloukal: Jarošův mlýn
V těsné blízkosti Brněnské přehrady, na levém břehu Bílého potoka ve Veverské Bítýšce, nyní již jen tiše stojí vodní Jarošův válcový mlýn, místo, kde se zastavil čas … Ministerstvo kultury ČR prohlásilo Jarošův mlýn ...
Egon Wiener: Před 33 lety | Polívka
Můj otec prodával v Liberci v kamenných obchodech v šedesátých až osmdesátých letech minulého století zeleninu. Firma ji měla i v názvu, zprvu Zelenina Terezín se mávnutím kouzelného proutku změnila na Zeleninu Liberec. Kouzla, jak na zelenině vydělat, když nejdražší celer byl za 2 koruny, mi otec nikdy nesdělil a jsem mu za to dodnes vděčný. Už i tak jsem věčně pomáhal zeleninu resuscitovat. Nebylo svátku, nedělí a později i volných sobot, abych uvadlou zeleninu neuváděl do stavu „včera sklizeno“.
Pavel Kovářík - Zdeněk Pošíval: Muž nejedné dovednosti
Nedávno jsme se potkali po mnoha létech a mě udivilo, že na rozdíl ode mne příliš nezestárl a pořád vypadá stejně, byť se mi přiznal, že s chutí pije irskou whiskey, ze sportů pěstuje jednou týdně bowling, při němž si dokonce i zakouří. Když to vyprávěl, kýchal a kašlal, kapesník z ruky nepustil. Trpí prý jarní alergií. Zavalil mě sice pohřebními řečičkami, ale zdálo se mi, že jinak kypí zdravím.
Alena Šusterová: Kladenské dvorky trochu jinak…
Ale od začátku: v kladenských materiálech mě, jako amatérskou fotografku, vždycky zaujaly fotografie z Kladenských dvorků. Vypadalo to jako idylka. Na dvorcích v křivolakých uličkách jsou o červnovém víkendu rozvěšena, postavena i položena díla i dílka těch, kteří chtějí být viděni. Bůhvíproč jsem si představovala, že tam svoje fotky přivezu, nainstaluju a někdo jiný je ohlídá.
Blanka Kubešová: První dojmy (2/3)
Ty první dny přebíháme nesystematicky, nadšeně a splašeně od jednoho ke druhému. Jako bychom všechno museli dohonit naráz. Z Vinohradské třídy od rozhlasu ke kostelu sv. Ludmily, u boční lodi leží černá skládka uhlí právě jak před lety. Také modrobílá mozaika chodníků zůstala! Nějaký chodec hubuje na rozbitou dlažbu, využívám chvilky a šup, jedna kostka mizí v kapse. Jak mi scházela!
Petr Pučelík: Standa Procházka pokřtil písničky, které čas neodvál
„Sedmdesát let rozdávám lidem dobrou náladu a najednou zjišťuji, že písničky, které zpívám, neznám celé. Například písničku Zvadla růže, zvadla sama… jsem zpíval mockrát, ale že má patnáct slok, jsem nevěděl. Je úžasné, že pan inženýr Kalbáč dal něco takového dohromady a já všem lidem přeji, aby jim naše krásné písničky v tom dnešním mumraji měly stále co říct,“ vzdal hold sběrateli písniček Standa Procházka.
Egon Wiener: Čaj nebo meltu | Kluci mají své priority
U babičky v Geršdorfu, to je dnešní Loučná, součást Hrádku nad Nisou, visel na zdi v kuchyni mlýnek na kafe. Zrnková káva nebyla po válce běžná, ale babička, hospodská, si poradit uměla. Smíchala v mlýnku něco praženého, něco sušeného, přidala pár zrnek opravdové kávy a mlela tak dlouho, až výsledkem bylo kafe, že na něj, co živ budu, nezapomenu. Ta vůně! Tak voní snad jen med v medometu, pryskyřice po ránu, když je les kolem ještě plný mokrých pavučin a vysoké trávy.