František Mendlík: Nepostradatelnost figuranta
Železniční důchodce Fanouš Hovorka si našel přivýdělek. Stal se ostrahou v prodejně s drahými parfémy. Prodejna je to značková a voda po holení stojí pět stovek. Nekalý úmysl zákazníka se dá odhadnout. Po několika razantních akcích přestali do prodejny chodit nepřizpůsobiví jedinci. Bývalý výpravčí si je vědom, že nemá žádné pravomoci a že v prodejně je něco jako figurant. Je však vyzbrojen zasmušilým výrazem ve tváři a vysokou postavou. Jednou svým výrazem vyplašil i mladého zlodějíčka. Ten proti němu začal používat cviky karate. Hoch se kopal i za ušima.
Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (25)
Zaječela jsem radostí a řítila se jí otevřít. – Seš to vůbec ty, vole…?! volala jsem šťastně, a když se mi konečně podařilo vrátka otevřít, vrhla jsem se po ní a v pláči ji objímala a taky líbala, kam to vůbec šlo. Muži, kteří ji doprovázeli, stáli trpělivě o pár kroků dál a shovívavě se nad naším bouřlivým setkáním usmívali.
Egon Wiener: Česká tradice, barevné sklo | Být úspěšným a silným, nejen umět telefonovat | Tip na výlet – Jilemnice
Sklo se stává barevným, je-li obohaceno některými přírodninami. Pak propouští pouze část paprsků, ostatní pohltí a tím se stává barevným… Tolik si pamatuji ze školy. Asi to nebude odpověď na jedničku, ale chemie, to je obor mého syna. Já jsem přes dějepis, staré pohlednice a fejetony. No a tady se to vše tak trochu propojuje. Dějiny skla v Čechách je téma přece velmi blízké všem, kteří mají rádi svůj kraj se vším všudy…
Luděk Ťopka: Mlsný Jasík
Měl jsem za války na českobrodském gymnáziu spolužáka a kamaráda Richarda Seiferta, který, na rozdíl mne, vystudoval po válce střední lesnickou v Trutnově. Naše přátelství nám vydrželo i když se naše cesty později rozešly. Mne připoutalo moje povolání na léta v Praze, zatímco on měl to štěstí poznat několik krásných českých polesí.
Kamila Urbanová: Jak chutná láska
Karamel a vanilka – Z očí ti slížu karamel, ty tvé slzy namísto pláče... Snad tomu i sám Bůh chtěl, dost možná, že i zapomněl, přeměnit cukr na sůl... Pojď ke mně, na malou chvilku, miluji tvůj veselý smích, tu sladkou vanilku, kterou rozdáváš všem bez čekání... Pojď ke mně, moje paní, i já dnes ochutnám bez váhání, tu příchuť života plného sladké naděje... Tak už se nemrač, když padá z nebe, déšť co tě pálí i trochu zebe schovám tě k sobě, pod svůj plášť.
Tomáš Zářecký: Nevolat!
„Dobrý den, máte chviličku?“ Když zvednu telefon a na druhém konci uslyším podobnou zahajovací větičku, ihned tuším, kolik udeřilo. Buďto dostanu nějakou skvělou super mega výhodnou nabídku na jakýsi produkt, otázku do mně neznámého průzkumu či se rovnou dozvím, že jsem vyhrál soutěž, které jsem se nikdy neúčastnil.
Danuše Markovová: Ptačí bajka
Tak jako hrdinové v bajkách se občas ukrýváme pod křídla skřivánčí anebo soví.To podle toho, jak moc s jedním nebo druhým opeřencem sympatizujeme pro jeho daný časový harmonogram, kterým jsou si oba ptáci na sto honů vzdáleni. Zdá se však, že nám roucho skřivánčí nebo soví bylo nekompromisně shůry naděleno.
Miroslav Sígl: V Máslovicích u Prahy mají pěkné muzeum
Jak bych mohl zapomenout na mého přítele a spolužáka, Antonína Jeřábka z Máslovic?! Studovali jsme spolu v letech 1941–1945 Obchodní akademii v Praze – Karlíně. Válečná léta byla i pro nás nemilosrdná. Sám jsem dojížděl do Prahy na kole, dokud to šlo (jenom v zimě autobusem), Tonda denně pospíchal na přívoz a chytal v Libčicích nad Vltavou vlak do Prahy. Vzpomínám, kolikrát se musel omlouvat, že vlak měl zpoždění, nebo že Němci měli problémy na trati s přesuny svých vojsk, munice či zajatců.
Jana Zikmundová: Jak sousedka Iva zavolala hasiče
Bylo krásné, pozdní srpnové odpoledne roku 1996. Spíše podvečer. Vrátila jsem se ze zaměstnání v 18.30 (dojíždím do Prahy). Vyndala jsem z ledničky velmi pěkný bůček (manžel měl přijít ze zahrady asi ve 20 hod.) - to je dost času na přípravu večeře. Maso jsem okořenila, položila na pokrájenou cibulku a česnek do pekáče, a vše jsem podlila a vložila do trouby péci.
Ladislav Neužil: Řízek / Odplata
Pracoval jsem v jednom větším průmyslovém podniku, v ekonomickém oddělení. Zvláštními exponáty tohoto oddělení byli dva pracovníci, Milan a Ríša. Byli to kolegové, ale především rivalové. Nikoho nenechali v klidu, ani sebe navzájem a nikdo si před nimi nebyl jistý, že mu něco neprovedou. Neustále vymýšleli nějaké lumpárny a předháněli se v tom, která jimi vymyšlená je lepší. Jakmile se někde objevili, všichni byli okamžitě ve střehu.
Zdeněk Horenský: S duchem doby
Vždy sleduje seriály; z blízka nebo z větší dáli; ať již naše nebo cizí; všechny co jsou v televizi; jestli pere nebo vaří; peče buchty řízky smaží; neuniká žádná scéna; v paměti má všechna jména; různý děj jí v jeden splývá; když dá občas sklenku piva; z rodinných pout křehké vztahy; plete potom mezi vrahy; kterými se hemží krimi; srovná se až mezi svými; v zahradě růžové při letišti; těší se na vztahy příští; a když jsou manželky zoufalé; je od nás pánové troufalé; seděti si právě v pohodě; se svými kumpány v hospodě
Ivan Kraus: Formulář
Sotva jsme převedli peníze z francouzského konta na české, abychom si mohli koupit auto, zazvonil telefon. Byl to úředník francouzské banky. "Omlouvám se, že ruším. Ale jsem povinen vyplnit formulář a uvést v něm důvod převodu vašich peněz. Co mám do dokumentu napsat?" "Milenka," řekl jsem. Úředník se srdečně zasmál. "Je to jen formalita, ale přesto jsem povinen doklad vyplnit. Jaký motiv transakce mám tedy uvést?" "Milenka," opakoval jsem. Odpověděl jsem tak schválně, protože mi nová evropská nařízení na kontrolu občanů, která pomíjejí ruské mafiány, jdou už nějaký čas dost na nervy. "Stačí, když uvedete něco obvyklého, co budu moci do dotazníku napsat. Co byste tedy navrhoval jako důvod transakce?"
Luděk Ťopka: Zajíc načerno
Psal se rok 1942, zuřila druhá světová válka a nacistické armády vítězily na všech frontách. V okleštěné republice, z níž se stal po odtržení zfašizovaného Slovenska říšský Protektorát, panovaly tvrdé časy politického pronásledování a válečného přídělového systému. Nedalo se sice říct, že by byl přímo hlad, jak tomu bylo za Rakouska v té první světové, ale jen málokdo si mohl dopřát kousek masa navíc, pokud si ho nemohl vypěstovat sám.
Luděk Ťopka: Na Rýznburku po 21 letech
Staří už byli oba mrtví a s nimi i jeden z obou bratrů. S druhým, Ferdou, jsem chvíli poseděl, vyslechl pár novinek. Byl už značně nemocný, takže jsme spolu dlouho nebesedovali a brzy se spolu smutně rozloučili. Druhým a největším zdrojem zpráv byla paní Vohralíková, manželka jednoho ze tří tehdejších hajných, který však už byl také mnoho let po smrti.