Tomáš Zářecký: Díky za každý nový trn
Na Velký den kaktusů si vezmu stranou každého jedince, prohodím s ním pár povzbudivých slov (on většinou mlčí), pečlivě ho opráším, prohlédnu a jak jen to je možné, zbavím ho všech škůdců a neřádů. Vlnatky, mšice, puklice, to jsou hrozné potvory. Najdou si totiž vždycky to nejnepřístupnější místečko a dostaňte si je odtud!
Sloupky Jiřího Menzela (17)
Stěhoval jsem se se svými knížkami a to byl horor. Jsem takový knižní sysel. Hromadím a schraňuji každý kousek potištěného papíru. A po tolika letech, co jsem na světě, se mi toho nahromadilo na metráky. Teď proklínám svoji hamižnost a urovnávám své knižní a brožurkové poklady do nových regálů.
Vladimír Kulíček: Zpověď zvědavé svíčky
Zdálo se mně, že nadešel čas vypovědět vám svůj života běh. Je mi totiž 15 let. Pro psa mnoho, pro člověka málo a pro svíčku? Některé moje kolegyně skončily svůj mladý život v jednom dni, jiné tady straší jako Metuzalém. Na svoje narození se skoro nepamatuji – kde také můžete žádat od mimina, aby vám vypovědělo, co se při zrodu událo.
Stanislav Moc: Mráz přichází i v srpnu - Na začátku bylo peklo
Probudil jsem se brzo, bez budíku, protože jsem tak navyklý. Venku byla ještě tma, ale souhvězdí Orion nad východním obzorem už nezářilo tak intenzivně. Neklamná známka, že slunce už brzo vyjde. Zmáčkl jsem tlačítko na klíčích a dveře od garáže se začaly zvedat. Hned na to se z nich vyřítil synův pes Mutley. Máme ho na hlídání, protože syn má dovolenou a honí v Sydney holky.
Petr Kersch: O přezouvání
Sleduji na televizní obrazovce, jak manželé Bushovi stoupají po schodech Buckinghamského paláce, očekáváni Jejím Veličenstvem Alžbětou II. a princem Filipem. Ano, už jsou tam. Stisky rukou. Laura se usmívá. Alžbětina ústa pronášejí něco královsky vznešeného, George v postoji pistolníka připraveného tasit proklatě nízko zavěšené kolty na kohokoliv, kdo by dámy ohrožoval, princ - manžel se sklopenou hlavou pozoruje prezidentovy polobotky.
Rudolf Křesťan: Pozitivní myšlení
Když nám před patnácti lety ukradli auto, byl jsem z toho (stejně jako ono) celý pryč. Při letošním opětovném odcizení byl náš vůz zase celý pryč, ale já už ne. Z minula jsem si pamatoval, že tehdejší vztek a pocit bezmoci byl na nic. Proto jsem si teď řekl, že se nebudu užírat, když už tak mi bylo neznámým padouchem zase užráno deset metráků hmoty.
Egon Wiener: Čokoláda z Londýna
Můj první kousek čokolády byl zabalený v silném stříbrném staniolu a v černém lesklém papíru se zlatými písmeny v hloubce obalu. To vše zakrýval anglický erb s bodláky, jablíčky, jednorožci a lvy. Víc si nepamatuji. Tetičce v Londýně došlo, že humanita je i materiální moc, a že nám jednou do Čech taky něco pošle. A tak přišlo holandské kakao Van Houten, čtyři přadena australské vlny, camelky pro tátu, co nekouřil, a pro maminku dvoje silonky. Maminka se styděla a napsala tetě, aby už nic neposílala, že máme všeho dost, s čímž jsem ovšem já nesouhlasil.
Jitka Dolejšová: Zoubková víla
Když cinkne lžička o první zoubek, dostane objevitelka (většinou maminka) peníze „na šaty“. Tato tradice je u nás stále hojně rozšířená. Počet mléčných zubů narůstá, až je jich dvacet… A pak to přijde. Kolem šestého roku věku dítěte se první zuby začínají viklat a vypadávají. První vypadlý zoubek bývá velkou událostí nejen pro dítě, ale mnohdy i pro celou rodinu. Nastává čas pro další různé zvyky a tradice. Jak je to u vás? Navštíví vás zoubková víla?
Miroslav Sígl: Křehká, ale statečná spisovatelka z Kuby neodchází...
Zatímco z nesvobodné Kuby postupně její přátelé a známí „všichni odcházejí“, jak zní též název románu křehké, leč neobyčejně statečné 38leté spisovatelky se jménem Wendy Guerra (překlad ze španělštiny Denisa Kantnerová,156 stran, Euromedia Group – Odeon Praha, květen 2008), ona zůstává, obdivuje exilové autory, sleduje život své dvanáctimiliónové země a také o něm působivě píše.
Milan Markovič: Meškám, prídem neskôr!
Hovorí mi kolegyňa: - Ja si naschvál nastavujem hodinky desať minút dopredu. Aby som mala trochu viac času v rezerve. No a vidíš, nestihla som to ani tak. Prepáč. To je ešte ten lepší prípad. Za dvadsaťpäťminútové meškanie sa aspoň ospravedlnila. A to sa tuším už dnes ani tak často nevidí. Meškajúci človek dnes už väčšinou staví na poľutovanie: - Predstav si, takmer pol hodiny som trčal v zápche, po tom meste sa už naozaj nedá jazdiť!
Egon Wiener: Před 33 lety | Polívka
Můj otec prodával v Liberci v kamenných obchodech v šedesátých až osmdesátých letech minulého století zeleninu. Firma ji měla i v názvu, zprvu Zelenina Terezín se mávnutím kouzelného proutku změnila na Zeleninu Liberec. Kouzla, jak na zelenině vydělat, když nejdražší celer byl za 2 koruny, mi otec nikdy nesdělil a jsem mu za to dodnes vděčný. Už i tak jsem věčně pomáhal zeleninu resuscitovat. Nebylo svátku, nedělí a později i volných sobot, abych uvadlou zeleninu neuváděl do stavu „včera sklizeno“.
Egon Wiener: Čaj nebo meltu | Kluci mají své priority
U babičky v Geršdorfu, to je dnešní Loučná, součást Hrádku nad Nisou, visel na zdi v kuchyni mlýnek na kafe. Zrnková káva nebyla po válce běžná, ale babička, hospodská, si poradit uměla. Smíchala v mlýnku něco praženého, něco sušeného, přidala pár zrnek opravdové kávy a mlela tak dlouho, až výsledkem bylo kafe, že na něj, co živ budu, nezapomenu. Ta vůně! Tak voní snad jen med v medometu, pryskyřice po ránu, když je les kolem ještě plný mokrých pavučin a vysoké trávy.
Miroslav Sígl: Úplně nová mysl ovládne budoucnost
Pozoruhodný vypravěčský, řečnický způsob výkladu činí z četby napínavý příběh. Jeho autor si nechal napřed zobrazit svůj mozek, sledoval strašidelné výjevy, počínání levé a pravé hemisféry za použití tzv. funkční magnetické rezonance. Zúčastnil se velkého množství pokusů, studoval objevné výzkumy profesora Rogera W. Sperryho (zemřel v roce 1994), nositele Nobelovy ceny v oblasti lékařství, které navždy změnily pole psychologie a neurologie.
Zdeněk Horenský: Byli u moře a u moře nebyli
Franta a Pepa byli dva téměř nerozluční kamarádi. Postupem času své kamarádství povýšili na kamarádství z mokré čtvrti. Denně se setkávali u piva ve své oblíbené hospodě „U mašinky“. Jednou si k nim ke stolu přisedl Jarouš, jejich společný známý, a povídalo se o všem možném. Přišla řeč na dovolenou a cestování. Jarouš jezdíval jako vedoucí zájezdů. Vylíčil jim barvitě několik zážitků z těchto zájezdů a popsal místa, kam se jezdí. Jeho vyprávění je zaujalo. Franta pravil: „Pepo, co kdyby sme se též jednou s nima vypravili k temu moři? U moře eště ani jeden z nás nebyl, na dovolenou nejezdíme, dostaneme příspěvek od ROH, tak proč nejét?“