Pavel Veselý: Kniha Tóny duše

Tóny duše, tak se jmenuje nová knížka autorské dvojce Pavel Veselý a Lucie Pojerová (Procházková). Tak jako u předchozí i zde texty-tentokrát nejen básničky, ale i povídky, jsou dílem Pavla Veselého, fotografie pak Lucie Pojerové.

Pavel Kovář: Otec kulak, syn zelený baron (14)

Když v sobotu 5. května 1945 vypuklo v Praze povstání proti německým okupantům, vyhlásila jednotka Železo pohotovost. Roty v obcích držely hlídky a někde odzbrojily menší německé oddíly. Ten den dopoledne se to podařilo členům úhonické, drahelčické a hořelické roty: zajali třicet Němců střežících vojenskou vysílačku na dvoře v Drahelčicích.

Marek Janáč, Pavel Tumlíř, Milan Harvalík: DIVNOPIS

Představte si, jak by vypadala mapa republiky, kdyby byl zavden zákon, že názvy všech měst, městeček, obcí i samot musí být na první pohled srozumitelné. Praha by nebyla Praha, ale třeba Vyprahlov, Všetaty by se jmenovaly Zlodějov, lidé by nejezdili do Kladna, ale do Dřevoskladova. Krom toho by existovala Trpaslíkárna, Kýchaly a Strašpytlíci.

Oskar Leo Krause: A znovu město, kde se zastavil čas

Společně jsme zajeli do Kerska za paní Hrabalovou a vzpomínali jsme na Bogana a Slávka Hrabala a další společné známé a na naše mládí. Prý v Nymburce otevřeli muzeum Bohumila Hrabala. Zajímalo mě, co tam všechno vystavují a zda mají i grafiky, které na jeho počest vytvořil Jiří Anderle. Všechny neměli, pověřil jsem tedy paní Hrabalovou, aby vyřídila, že při příští cestě do Čech jim grafiky přivezu a muzeu je věnuji.

Václav Markvart: Jak se podařilo přivést moje mladé potomky ke čtení knih

Už dlouho mne mrzelo, že moje děti a zejména vnoučata (už to nejsou malé děti), nemají zájem číst knihy. Ovládají sice bravurně mobily a notebooky, ale vzít do ruky knihu a začíst se do ní, to ne. Výsledkem je pak to, že jejich „esemesky“ vypadají tak, jak vypadají. Ubohá čeština s ubohou slovní zásobou, o gramatice a diakritice ani nemluvě. Protože nečtou, jsou také ochuzeni i o tvůrčí fantazii. Řekl jsem si proto, že to tak nemohu nechat.

Jan Jurek: Doušek svobody

Stál ve vratech a díval se do pusté krajiny, kterou si už v dětství zamiloval. Jako kluk tam trávil všechny své prázdniny se svým dědou, který mu od jisté chvíle nahrazoval otce. Uplynulo téměř deset let, co umřel. A on na něj stále více vzpomínal, stále více na něj myslel, stále více se dožadoval jeho přítomnosti jako malý chlapec, který nemá pojem o tom, co to znamená - zemřít.

Václav R. Židek: Sám ve víru zdymadel (9)

„Několikrát ses zmínil o Alfredu Nikodemovi. Pověz mi něco víc,“ navrhl jsem. Oldřich povytáhl obočí. „Nikodem? To bylo jméno, které znal snad každý a setkal se s ním vždy, když přišla řeč na plavecké výkony, mytí ve studené vodě, sněhové zábaly na horách nebo lehké oblékání v zimním počasí. Byl ale činný i v jiných sportech, jako například jízda na koni, dálkové pochody, plavání krátkých i dlouhých tratí a v neposlední řadě právě otužování.

Jitka Dolejšová: Světýlko

Byla jednou jedna docela malá, ale hodně smutná hvězdička. Bydlela na obloze, každý večer rozsvítila svou nablýskanou lampičku a říkala si: „Takové malé světýlko přece nemůže nikomu pomoci. Můj paprsek je příliš tenký a slabý na to, aby doletěl až na Zem, jsem úplně zbytečná. Kdybych přestala svítit, nikdo by to ani nepoznal.“

Vladislav Neužil: Neobvyklá výmluva

Pepča (jinak Pepino, Pepík nebo Pepan) občas potřeboval vypadnout z práce v pracovní době. No, na tom by nebylo nic divného, to občas potřebuje každý. Jenže Pepča byl expert, nebo jak on říkal exprt, a toho vypadávání dost zneužíval. Postupně mu však začaly docházet pádné důvody pro zdůvodnitelné a alespoň trochu omluvitelné odchody.

Austrálie - můj osud (5)

Že se v Austrálii pije pivo a nikoli víno, jsme už věděli. Dokonce jsme i věděli, že australské pivo je mnohem silnější, protože jsme to brzo po Petrově příjezdu vyzkoušeli. S překvapením jsme zjistili, že i když se plechovky obsahem nevyrovnají českému půllitru, jejich potence je ve zdejším klimatu značně vyšší. Sotva jsme vyšli z hospodského přítmí na slunce, už se nám motaly hlavy. Také jsme museli konstatovat, že australské pivo se pít dá a jediné, co nám na něm vadilo, bylo, že ho všude měli tak šíleně přechlazené, až nás brněly zuby.

Ivan Kolařík: Částečné pominutí mysli

Po střízlivém uvážení však dojdeme k neomylnému závěru, že nad námi, když jsme byli mladí, starší generace zrovna tak lámaly rukama a lamentovaly nad naší budoucností, jako to nyní děláme my. Pamatuji si, jak rodiče nemohli pochopit naši zálibu v pro ně tak dekadentních tancích jako byl twist, jak nesdíleli naše nadšení pro rock and roll, jak nám zakazovali nosit džínsy nebo nemožně uzoučké kalhoty štruksáky...

Jan Hora: Sběratel dobrodružství (11) Na rozbouřeném moři

Dne 17. dubna 1930 vyplul Grace Harwar z australského přístavu Wallaroo s nákladem pšenice. Cílem plavby byla Anglie. Kapitán Svensson velel dvanáctičlenné posádce, což bylo na pětistěžník docela málo. Kromě toho pouze polovina mužů se mohla počítat mezi opravdové námořníky, ti ostatní byli spíše nadšenci s touhou po dobrodružství. Jedním takovým byl mladý australský žurnalista Walker. Přál si prodělat plavbu na staré plachetnici, aby nasbíral zkušenosti pro napsání filmového scénáře k dobrodružnému filmu.

Libuše Čiháková: Ach ty děti

Sedím na přetékajících kufrech, před s sebou letištní martyrium. Jedna přepážka, druhá, v křečovitě sevřených rukách pas, palubní vstupenky, letenky, tašku, v podpaží drtím pouzdro na doklady. Nohou postrkuji zavazadla, na čele ledový pot. Mladík za mnou si vesele popiskuje a jeho oči výmluvně říkají: "Příště seď babo, doma pod hruškou, tam tě neklepne."

Stanislav Moc: Když chceš shodit váhu, musíš cvičit...

Ne, že by mne to uklidnilo, ale trochu mě potěšilo, že si to moje roští všimlo, že mám větší svaly...Vypnul jsem hruď, vypoulil jazykem tvář a začal přemýšlet, že teda místo dvacetkrát padesát kilo budu teď zvedat dvacet kilo, ale padesátkrát, nebo dokud to půjde. Jenže moje žena mě zná naprosto dokonale, že já, než bych něco někam nesl na dvakrát, tak radši pod tou váhou padnu...