Ivan Kraus: Otec jde do školy
Do školy chodívala vždycky matka. Byla dokonce členkou několika rodičovských organizací, chodila na schůzky a porady, pomáhala učitelům i rodičům, čeho bylo zrovna zapotřebí. Ale stávalo se také, že musela jít do školy kvůli někomu z nás. Jednou například protestovala sestra Kateřina proti čemusi tím, že si položila nohy před sebe na lavici a odmítla se chovat jako slušná žákyně přes opětovné povely i prosby třídní učitelky, která dala nakonec do třídy zavolat bratra Jana, aby své mladší sestře domluvil.
Vladimír Kulíček: Jak sloužili jsme za Čepičky aneb Když vězeň musel hlídat stráže …(2)
Stál jsem na mírné vyvýšenině na stráži, na prsou ostře nabitý samopal. Po pravé straně poněkud pode mnou se rozkládal vojenský tábor, samé stany, blíže k lesu. Z levé strany se vinula jediná příjezdová cesta k táboru, kterou jsem měl střežit. Kolem tábora byly rozestaveny i další stráže, ale žádná z nich neměla nevýhodu mého postu.
Dagmar Slivinská: Jděte s těma nůžkama někam...!
Nemám ráda kadeřníky, holiče a všechny ty, kteří se k mé hlavě kdykoliv přiblížili se zlomyslným úsměvem a divoce cvakajícími nůžkami! Asi se každý holič už rodí s touhou střihat! Jako třeba ten chlapeček, jehož maminka žehlila ve vedlejší místnosti a na její dotaz, cože dělá, pravil „ číhám“! Matka myslela, že si hraje na číhanou, a jaké bylo její překvapení, když vešla do pokoje, kde si chlapeček hrál. Chlapec držel v ruce nůžky a „ číhal“ záclony! Neuměl totiž ještě „ř“!
Iveta Kollertová: Proměněná jistota
Pozorovala jsem pukliny ve zdi, velké tmavé mapy, které se vytvořily na stěnách v době dešťů, a prostě jsem nemyslela na nic. Venku zakokrhal kohout a na okno ze zahrady skočila moje kočička. Nazývala jsem jí láskyplně "Budibudi". Nevím, proč mne napadlo tohle jméno, byla to obyčejná kočka domácí, ale pokaždé, když se přiběhla pomazlit, navodila mi takový klid na duši, že oslovit ji jednoduše Micko prostě nešlo.
Antonín Suk: Nový šéf
První cesta na motorce po mém nástupu na Vickovice vedla s novým šéfem na hráz Nového rybníka. Asi se mu to místo také líbilo! Krása to byla. Rybník uprostřed lesa. Voda, na první pohled kyselá, nahnědlá, ale čistá. Hladina se hemžila všelijakou tou mrňavou žouželí, ale pohyb ryby jsem nemohl zachytit. Ptát se, bylo mi v tu chvíli hloupé.
Zdislav Wegner: Kuřačka
„To bylo tak,“ řekla, „jednoho dne k nám přišel na návštěvu kluk se svojí rodinkou. Nestihla jsem se připravit, a když zazvonil, tak jsem ho nechala dlouho čekat a on si otevřel vlastníma klíčema. Když vešel ke mně do kuchyně, tak já měla ruce v těstě a byl na mě špatnej pohled. Já byla z toho těsta nešťastná, už mělo bejt dávno hotový, ale ať jsem hnětla sebevíc, pořád se nechtělo odlepit od stěn mísy.
Elena Paclová: Návrat
Chlapeček ťapká vedle ní. Chvílemi se pouští její ruky, chce už objevovat svět samostatně. Ona uvažuje dál:„Uvařeno mám, mléko i housky jsem koupila, smetánek taky, co si vezmu na sebe? Zase ten černý kostým jak vždy?… nebo ty vínové šaty?… k těm ale nemám pohodlné boty, až půjdu z večírku, budou mne bolet nohy... Jo, ještě se zastavíme pro jablíčka. Snad teta přijde včas, připomínala jsem jí...“
Zdislav Wegner: Tváře
„Podívej, co jsem ulovil,“ řekl mi občas při snídani v kantýně. Nebo na chodbě, a jednou taky na záchodě, jak jsme tam stáli u pisoárů. Vytahoval vždy ten svůj digitální fotoaparát, co se pohodlně vejde do kapsy, a na displeji mi ukazoval svůj nejnovější snímek. Byly to jen tváře lidí, a jednou taky psa, protože mu některého z lidí připomínal.
Václav Židek - Blanka Kubešová: Kolja... to neznáte mého psa! (1)
„Tak poslyš, proč píšeme knížku jen o psech samejch slavnejch páníčků? Proč nenapíšeme taky o těch obyčejnejch, ti si to taky zaslouží – jako třeba ta moje kamarádka Sandy z Eifel!“ vybafnul na mne z ničeho nic Kolja, když jsme se vraceli domů z procházky. Kolju totiž už přestalo bavit věčné očichávání a prohánění a začal přemýšlet. Tyhle okamžiky s ním mám hrozně rád.
Pavel Pávek: Kovář, který uměl trhat zuby
Zamyšlen seděl krátce po západu slunce před chýší a snažil se vymyslet čím to asi bude, že proudy zbožných poutníků, směřující k jeho poustevně, nějak prořídly. No, prořídly. Docela přestaly proudit a to není pro poustevníka nic příjemného. Večer byl sice jako popsaný v turistickém průvodci, ale poustevník Řehoř neměl nějak na romantiku náladu. Zalezl do příbytku z větví a velkých kusů vyschlé kůry, přikryl se starou houní a usnul.
Zdislav Wegner: Příhody strýce Františka - Zvuk houslí
„Lehni si pořádně!“ řekl strýc František a podrbal Sama na zádech. Dyť už ležím, mňoukl Sam a rozložil se na strýcových kolenou, přimhouřil fialové oči a začal příst. Bylo dusno. „Franto, vodu!“ křikla teta Klára a vystrčila z okna kbelík, a hned po něm svou ostře řezanou tvář s korunou pečlivě do uzlu sčesaných vlasů.
Jan Jurek: Kluci tohoto světa
Před pár dny opustili dětský domov. Nejprve si najdou práci na vlakovém nádraží. Dostanou i jednopokojový byt s teplou vodou. Na rozjezd mimo brány dětského domova, kde vyrostli a strávili celý svůj předešlý život, docela dobrý. Jirka a Petr. Dva kámoši. Dalo by se říct bráchové, třeba ne pokrevní. Pořád byli spolu, v děcáku, ve škole, všude. I teď. Je ráno. Mají před sebou první šichtu. Jirka se bojí, Petr mu dodává kuráž. „Ničeho se neboj, bráško, spolu zvládneme všechno. Věříš mi?“ „Jo,“ odpoví Jirka v obavě, co jim nový život přinese.
Stanislav Moc: Neuvěřitelná náhoda
Český slovník anglické slovo beacon vysvětluje jako světlo, maják a světelné znamení. To všechno beacon skutečně je, i když s tím majákem to slovník trochu přehání. Klasický maják se řekne light house, který ovšem na vrcholu má ten otáčející se beacon světla. Takže bych slovo beacon překládal spíše jako majáček.
Lucie Frejková: Člověk, který dokáže být jinou osobou | Nejlepší kamarádky
Bylo to tady. Nervózně jsem přešlápla z místa na místo. V sále sedělo asi 30 lidí, kteří očekávali divadlo… hru. Stála jsem za paravánem s plachtou. Kousek plachty jsem odkryla, a viděla jsem lidi. Seděli, bavili se mezi sebou a čekali, až představení začne. Byla jsem nervózní, v krku jsem měla sucho a měla jsem pocit, jako kdybych kolem břicha měla uvázaný silný opasek. Kolena se mi začala klepat a ruce se mi zpotily. Říkám tomu tréma, která mě doprovází před každým vystoupením.