Sloupky Jiřího Menzela (19)
Každý filmový producent, každý majitel kina vám potvrdí, že lidé chodí do biografu hlavně kvůli hercům. Ještě lépe - kvůli určitým hercům - tak řečeným hvězdám. Známá a oblíbená tvář skýtá obyčejnému divákovi aspoň minimální záruku, že to může stát za to koupit si lístek a jít na film bez rizika, že to bude zabitý večer.
Luděk Ťopka: V šumavském lese, stranou světa
Francl se mi tehdy svěřil, že ho tyhle řeči sice mrzí, ale protože jsou to jen lži a lidská zloba a závist, příliš jich nedbal. To se ale změnilo, když nabraly jiný tón. Anka je mu nevěrná, zanáší mu s mladým inžinýrem ze statku, Horáčková je prej viděla na sejpce přehazovat ječmen, co se má co inžinýr vohánět lopatou, že jo ....
Eva Vlachová: Přírodní úkaz?
Pisatel jednoho článku v nejmenovaných novinách si upřímně povzdechl nad absencí slušnosti v naší společnosti. Výkladový slovník definuje slovo absence jako nepřítomnost osoby, vlastnosti či jevu. Pokud jsem dobře pochopila souvislosti, tak pouhý povzdech je, v případě slušnosti, málo.
Eva Benešová: Svět dětskýma očima
Hanička si prohlíží Honzovu knížku, kde jsou namalováni brontosauři a živě se o ně zajímá. Honzík jí vysvětluje, že je to z doby, kdy ještě nebyli na světě lidé. Hanička nevěřícně: „A ty jsi, maminko, také ještě nebyla na světě ?“ Honza se hlasitě směje a upřesňuje. „To ještě žádní lidé nebyli na světě, ti se pak udělali z opic.“ Hanička zamyšleně: „Ty jsi, maminko, také byla dřív opička ?“ Tatínek to slyší a radostně přisvědčuje...
Antonín Suk: O koťatech a o Punťovi
Kočka, kterou jsem ubydleli v naší hájence se spustila s některým kocourem ze vsi a náš malý Honzík měl moc práce. Ve stodole na mlatě se odbývalo krmení kočičáků. Batolila se tam čtyři krásná koťátka, dvě černá, asi po tátovi a dvě černobílá. To po mámě. Krmení nedočkavců se ujal Honzík a plnou odpovědností. Až se mi začalo zdát něco divného. Vždyť ti mourkové nejsou schopní tolik mlíčka, co jim kluk nosil, spotřebovat.
Zdislav Wegner: Pozor na krávy!
Ze sousedního domku s olupujícím se nátěrem, zpoza přerostlých keřů, vykoukla hlava sousedky - šedivý koš vlasů, pod ním dvě oči jako černé korálky. „Beware of the crows!“ křikla na mě. Prohledával jsem v hlavě mou skromnou zásobu anglických slov. Dávej pozor na krávy? Hm. Něco mi tu nesedělo.
Eva Vlachová: Prázdniny, pošta a píseň
Poštovními službami se nechalo inspirovat mnoho umělců. Stačí vzpomenout na školní léta, kdy jsme se učili báseň Jiřího Wolkera o poštovní schránce. Milý Jiří, doba pokročila a poštovní schránky už nejsou na každém rohu, jejich barva se změnila z nebesky modré na jasně oranžovou, ale pokud by ovšem někdo byl takový staromilec jako já, mohl by spatřit modrou schránku v Holyni, což je víska kousek za sídlištěm Barrandov.
František Mendlík: Kulantní firma Polák
Na sklonku osmdesátých let pořádá Osvětová beseda v Podboří slavné sběratelské burzy. Vždy na jaře a na podzim zaplní velký sál a přísálí stolečkáři z celé republiky. Burza v Podboří je uváděna v celostátním sběratelském kalendáři. Předseda OB vymyslel originální způsob obsazování stolů. Stolečkář si objedná požadované stoly a obratem dostane čísla. Na stolech jsou pak umístěny stříšky s číslem a jménem objednatele. U vchodu jsou pokladníci a prodávají vstupenky příchozím. O něco dále sedí u stolu hlavní pořadatel a „ubytovatel“. Prodávající se nezdržují u vchodu. Platí místo u stolu i vstupenku přímo šéfovi u osamoceného stolku.
Stanislav Rudolf: Česká žena u švédského stolu
Nevím, jak vám, milí čtenáři, ale mně začíná letní dovolená už v prosinci předcházejícího roku. To si postupně přináším domů katalogy různých cestovních kanceláří, listuji v nich a hledám to nejkrásnější na světě, kde bychom se ženou strávili příští letní dovolenou. Když si prohlédnu barevné snímky pláží a dvoulůžkových pokojů, odvážím se nahlédnout i na zadní stránky katalogu.
Egon Wiener: Dva kohouti | Jak spadnout do žumpy | Jazykolamy až příliš složité na jednu vesnici
To nemohlo sekat dobrotu. Už ta jména! Karlos a Pekáč. Kupodivu Karlos byl z plechu a stál, co by korouhvička, blízko komína a otáčel své pozlacené tělo po větru, kam vítr, tam Karlos. Pekáč hájil barvy dvorku před dravci na obloze, před liškou, před tchořem, před cizími ptáky svým mocným křikem opeřeného sólisty. A také před ohnivým kohoutem, který požíral dvorky, střechy, chalupy. Před liškou, psy se špatnými oumysly, co chtěli si odnést ze dvora něco bez dovolení. To byl Pekáč.
Miroslav Sígl: Tudle – nudle – Gogole aneb Brouzdání po internetu…
Nerad bych si z vás utahoval jako „na cezené nudli“, abych potom nebyl „rozsekán na nudle cimprcampr“, až by ze mne „nudle lítaly“ jak vlaštovky. Také se může najít šťoura, „kterému je to nudle“ (může mu to být ukradené) anebo „nedá nikomu ani nudli“ – čili vůbec nic nikomu zadarmo nedaruje.
Antonín Suk: Natěrači
V rámci opravy naší hájenky bylo rozhodnuto, že dostane nový kabát. Ten drobný šindel ve tvaru rybích šupin se bude natírat. Jak jinak než na zeleno! Jenže ten šindel sahal až do štítu. Baráček nebyl ani nijak vysoký, ale přesto bylo potřeba dost dlouhý žebřík. I ten tady byl. Práce měla být provedena odborně. Zadali jsme ji „nátěrkům“ z Ledče.
Jitka Dolejšová: Minipříběhy všedních dní (2)
Moje známá mi vyprávěla, jak s manželem nakupovali v hypermarketu. Její muž se někde mezi regály zapomněl. Pak ho konečně zahlédla. Stál u pultu s rybami, mával na ni a s dojetím v hlase jí sděloval radostnou novinu, že mají úúúžasně levného tuňáka. Zrovna si nechává zabalit asi dvě a půl kila, prý to stojí jen 50 Kč, je to v akci. No nekup to! Prodavač v tu chvíli hodil rybu na váhu a hlásil: „1350 Kč, mám ještě přidat?“ Ono to bylo 50 Kč za 100 gramů!
Jan Řehounek: Beranovo školení
Když mi bylo třináct let, měl můj děda obrovského berana Lucipera s tlustýma zakroucenýma rohama. Vzhledem dělal svému jménu čest, vypadal opravdu jako ďábel, ale povahu měl holubičí. Jenomže my s bráchou jsme se rozhodli, že z něho uděláme hlídacího berana. To jako když by k nám náhodou přišli zloději nebo cikáni, tehdy ještě kočovali, tak aby se s nima Luciper vypořádal.