Milan Markovič: Vďaka, ženy, že tu ste!
Prišiel som na to, že žena je v ľudskej spoločnosti veľmi užitočná. Ono sa to hovorilo už dávnejšie, ale v celkom iných súvislostiach a len raz v roku pri podnikových oslavách, keď sa rozdávali karafiáty, froté uteráky a nákupné poukážky. Žena je dnes prospešná spoločnosti najmä tým, že nám poskytuje odpovede na mnohé otázky, že veľmi často porovnávaním so ženou si my, muži, testujeme, overujeme vlastné vlastnosti a schopnosti a že len zásluhou ženy nakoniec subjektívnym porovnaním zisťujeme, že my, muži, máme ešte stále opodstatnenú tú svoju tradičnú vedúcu úlohu.
Emília Molčániová: Narodeniny | Nesplnená úloha | Nové sako
Ženy… Načo sú vlastne ženy? Túto otázku som si často kládol. Zistil som, že sú úplne zbytočné, aspoň mne vôbec nechýbajú. A naviac, keď som videl, aké problémy mali s nimi doma moji kolegovia Fero a Ondro. Ďakujem, neprosím, zaobídem sa aj bez nich. Prečo si zbytočne komplikovať život? Mám svoju prácu, občas si zájdem s kamarátmi na vínko a nemusím sa nikomu vyhovárať a spovedať, kde som bol, s kým a prečo tak dlho. Živiť naviac ešte jeden krk a potom i deti?
Gaudentius Venaticus: Koberec
Přiblížily se synovcovy čtvrté narozeniny a mně v mé strýcovské roli nezbylo, nežli se poohlédnout po nějakém vhodném daru, který by hochovi vhodně kápl noty. Času nebylo nazbyt, výročí se valem blížilo. Z kanceláře jsem se vracíval často až v noci, a když mně zbyl volný večer, musel jsem obyčejně shánět ještě nějaké to nářadí, obklady anebo jiný kus stavebního materiálu pro dům. A tak mi přišlo celkem vhod, když jsem v oddělení koberců jedné z obřích prodejen pro kutily náhodou objevil běhoun, jehož vzorek tvořily jízdní dráhy, silnice a dálnice a který mohl posloužit jako vítaná hrací plocha pro synovcova autíčka.
KURVÍTKO
Určitě jste si všimli že pokud nějaké zařízení rozeberete a zase složíte, zbude na stole jedna součástka, která nikde neschází a přitom vše normálně funguje. Po čase jsem přišel na příčinu. Ta věc, co zbyla, se nazývá kurvítko a slouží k tomu, aby se zařízení rozbilo přesně týden po skončení záruky. Takže pár dní před koncem záruční doby stačí mašinku rozebrat a znovu složit, kurvítko zahodit a je na dlouhou dobu klid.
Iveta Kollertová: Moment rozpadu
Snažila jsem se všechny obtěžovat co nejméně, vlastně jsem se jen dívala na televizi a sem tam mne Jarda vyvezl na vypůjčeném vozíku ven na dvorek. To byly ty chvilky jediného štěstí. Ráda vzpomínám na náš „výlet“, kdy běžel po silnici a mně vlály vlasy kolem tváří. Stromy nás míjely a sklenice studeného piva před hospodou byla odměnou.
Eduard Světlík: Umění číst / Výslech
Nemám na mysli ono umění, které z šestiletého analfabeta dělá gramotného školáka. Jde mi o to, že i gramotný člověk v dospělém věku se musí občas potýkat s požadavkem kdy, kde a co číst, aby z toho měl potěšení i užitek, že to není věc tak docela samozřejmá, ale též umění jistého druhu.
Miroslav Horníček: Jak se zachovati, vnikne-li do obřadní síně šakal
Podivná příhoda se stala v alpské vesničce neveliké velikostí, leč významné svým významem. V neděli 26. května 1881 vnikl při sňatku zdejších snoubenců z příčin dosud nezjištěných do místního kostelíčka šakal.
Jitka Dolejšová: Sluníčkový lampion
Šla jsem pomalu naší ulicí, usmívala se na svět, nakukovala do výloh – a vtom jsem ho uviděla. Ve výloze malého krámku visel lampion. Vypadal jako sluníčko, co se chechtá od ucha k uchu. Ale co mě zaujalo – to lampionové slunce mělo na očích nakreslené tmavé sluneční brýle. Vlastně se tak chránilo samo před sebou.
Tomáš Zářecký: Proč nechodíme do kina?
Ač to není mým zvykem, koupil jsem si nedávno noviny. Čekala mě dlouhá cesta vlakem a hledal jsem nějaký prostředek, jak si ukrátit dlouhou chvíli. Knížku jsem zapomněl doma, respektive jsem nemohl najít místo, kam jsem ji předchozího večera uklidil. V mém přesvědčení, že si musím nutně obstarat nějaký zdroj zábavy, mě podpořila ještě světelná tabule, kde vedle čísla mého rychlíku postupně naskakovalo patnáct, dvacet pět a nakonec třicet minut zpoždění.
Egon Wiener: Obrazy
Už nestíhám a občas se ztrácím. Takový pocit jsem měl i jako malý. Pokud se ještě dneska cítím ztracen, pak tehdy, vidím-li obrazy a bloudím sály paláců. Leningradskou Ermitáží, paláci města Florencie, Zwingrem v Drážďanech, či sály, které kupec Treťjak věnoval svým sbírkám v Moskvě… Tam všude, unaven jako dítě, usedám na polstrované židle a všemi póry vnímám dusot koní moskevských bohatýrů, nebo lasturu v hukotu moře s krásnou paní z Florencie, či děvče nesoucí mi šálek čokolády v Drážďanech.
Antonín Suk: Srnec (1/3)
Za hájenku nám chodil srnec. Parádní kousek v paroží. Kdo ví, kde se ten rod tady vzal. Po všech stránkách připomínal srnce karpatského. Vysoké, mohutné lodyhy, nádherná růžice a velice silné perlení víc jak do půl lodyh. Šel už sice zpátky, ale ještě pořád byl krasavec. Jednoho z nich měl už na stěně náš hospodář – Toník Nováků. Byl to jeden ze dvou srnců, které střelil.
Ivan Kolařík: Další štace po světě - Zlatá Evropa!
Opět jsem byl ubytován na policejní akademii, kde jsem musel přežívat na úplně nejstrašnějších jídlech mého života. Ale policajti to byli dobří a bodří a navíc s nima byla náramná legrace. A strašně chlastali. To bych jim ovšem neměl tak za zlé, ale že si tam „hrnou“ teplé pivo a rozplývají se nad tím, to pokládám za vrchol kulturní zaostalosti. Jiná zem, jiný mrav, řekl jsem si již po kolikáté.
Jaroslav Janečka: Módní salón
Probíral jsem se starým papírem, třídil jej a ukládal, když tu náhle, zčistajasna, kde se vzal tu se vzal, ležel přede mnou papírek z jakéhosi ateliéru pro modely, střihy a vzory. "Míry k zakázce" - bylo na něm napsáno. Přelétl jsem všechny položky na něm uvedené a shledav je zajímavými, zastrčil jsem papírek do kapsy. Krátce nato volala Kateřina. Musela mi zavolat. Bezpodmínečně musela zavolat, abych určitě večer přišel k nim. Jako kdybychom to neměli předem dohodnuté. Jako kdyby se bála, že zapomenu, že její rodiče jdou dnes večer do divadla - blázínek.
Ivan Kolařík: Neobyčejná svatba
Tento sympatický farář mě vzal do zpovědnice, kde nasadil velice zbožný výraz v tváři a čekal, co ze sebe vyklopím. Já tenkrát doopravdy nevěděl, jak na to. Nenapadlo mě nic jiného, než se česky přiznat, že občas mluvím sprostýma slovama, že i když jsem hluboce zamilován do Máni, přesto koukám, ba i někdy prahnu po jiných ženách a že mi leze na nervy teta, protože mě buzeruje.