Jiří Suchý: Život není obnošená vesta (11)

Padlo tu jméno režiséra Karla Mareše. Bylo by křivdou, kdybych tady nenapsal, že tento muž znamenal v určité etapě naší práce pro Semafor mnoho. Byl vlastně hudebním skladatelem, který se vrhl na režii a obojí zvládal velmi profesionálně. Jemu vděčíme za to, že Semafor se zvolna dostával z amatérských začátků a jemu taky vděčíme za určité množství hezkých děvčat, která přiváděl k nám do souboru - i na to měl talent.

Michal Dlouhý: Skoro Mikulášská

Když jednou po službě vrchní strážmistr Valoušek spolu s četníkem na zkoušku Janem Fučíkem navštívili hostinec žida Herszkovicze, aby zjistili místní poměry, zaslechli z vedlejší místnosti usedavý nářek ženy. Na dotaz co se stalo zjistili, že zítřejšího dne se bude vdávat dcera hostinského a dle starého židovského rituálu jí stříhají vlasy a protože až do smrti bude nosit na hlavě paruku.

Vladimír Vondráček: Střípky paměti anebo od embrya po sklerózu (69)

Další dvě hezké dovolené u Baltu, které se daly pořídit bez deviz, spadají do poloviny let sedmdesátých. V roce 1975 jsme byli s dalšími třemi rodinami v NDR a docela stylově už s novým Wartburgem. Jeli jsme do Prerowa, kteréžto jméno připomíná, že pochází od Polabských Slovanů.

Eliška Peroutková: O jednom stoletém divadle (ohlas)

Dovolte prosím, abych Vám při příležitosti významného 100. výročí napsala pár slov, protože toto divadlo skutečně leží v mém srdci hluboko uložené. Známe se už příliš dlouho na to, abychom se vzájemně nemuseli přesvědčovat o tom, že divadlo je naše vášeň, pro kterou - i když ji tisíckrát zatracujeme a říkáme „nikdy už“ - jsme schopni vrátit se, třeba po kolenou.

Jaromír Matoušek: Václav Radimský, malíř krajinář

Malíř krajinář, který patřil k první generaci českých impresionistů. Nebyl nikdy žákem Julia Mařáka, jako většina našich impresionistů. Letos uplynulo šedesát pět let od jeho smrti a na příští rok připadá sto čtyřicáté páté výročí jeho narození. Galerie hlavního města Prahy ve výstavních sálech Městské knihovny ve druhém patře otevřela soubornou výstavu jeho obrazů, kterých je přes dvě stě.

Jiří Heller oslavuje padesátiny

V sobotu 24.11.2007 si náš dlouhodobý spolupracovník a přítel ing. Jiří Heller napíše na svůj narozeninový dort číslici 50. Rádi bychom proto na tomto místě vzdali hold nejen jeho nesmírné pracovitosti a podnikatelskému nadšení v oblasti fotografování a všeho, co s tím souvisí, ale zároveň mu popřáli za celý kolektiv autorů, spolupracovníků, příznivců a samozřejmě i čtenářů Pozitivních novin do další padesátky jasné oko, pevnou ruku, spoustu šťastných náhod a hlavně zdraví, klid, pohodu a optimismus, a to nejen na síti, ale i v osobním životě.

Egon Wiener: Egon Ervín Kisch a naše radnice

Nedávno jsem se při jednání komise naší radnice pozastavil nad tím, že úředník nevyužil i druhé strany předloženého materiálu, že papír zůstal na rubu listu prázdný. Jeden z náměstků paní primátorky mi řekl, že jsem „obchodník“, ae materiál byl zpracován úředníkem radnice. Pochopil jsem, že jsem mimo. Nebo je všechno jinak? Svět dnes i dříve má svá neměnná pravidla. Povím vám jeden zajímavý a poučný příběh z naší nedávné minulosti. V minulém století žil Čechách velký židovský novinář a ten mimo jiné napsal knížku „Pražská dobrodružství“, v níž popsal jeden z dosud nevyřešených kriminálních příběhů starého Rakouska.

Marek Pošíval - Zdeněk Pošíval: Svatba staršího syna

Nebývá zvykem dělat »interview« s vlastním potomkem, jenomže v Rozpravách jde o zcela jinou formu povídání a nezastírám, že mi dalo dost práce a námahu onen rozdíl synovi v Kanadě vysvětlit tak, aby na neobvyklý způsob komunikace přistoupil. A také se dá namítnout, že otevírat témata patřící do rodinného důvěrného kontextu není takříkajíc »košer«, přesto věřím, že mnohé z toho, co bylo vysloveno, přesahuje intimní či soukromé zájmy.

Ivo Fencl: Autor Čelistí Peter Benchley zemřel před pěti lety

Peter Bradford Benchley (nar. 1940) zemřel před pěti lety. Byl vnukem humoristy a herce Roberta Benchleyho (1889–1945), který se proslavil filmem Jak spát (Oscar 1935), a synem snad ještě plodnějšího autora románů i knih pro děti, dramatika a scenáristy Nathana Benchleyho (1915–1981). Tedy i „zlatým“ dítětem. Veškeré prázdniny a někdy i delší čas v letech 1949–1961 strávil Peter mezi devátým až jedenadvacátým rokem na malebném ostrově Nantucket, odkud pochází i fiktivní hrdina jediného Poeova románu Dobrodružství Arthura Gordona Pyma z Nantucketu.

Jan Řehounek: Výlet o (nejen) sto let zpátky - Byšičky

Komtesa Anna Kateřina, dcera hraběte Františka Antonína Šporka, pána na Lysé, se ráda proháněla na svém vraníkovi rovinami panství svého otce. Toho dne ale dojela velmi daleko a když se už se samým večerem vracela k Lysé, vešel její kůň do bažiny, polekal se, vzepjal, svoji paní shodil a utekl. Anna Kateřina, zmáčená a s pochroumanou nohou, zůstala v mokřinách sama.

Antonín Hančl: Ejhle cirkusy a varieté (5)

První cirkus vznikl ve starém Římě a jmenoval se Circus Maximus. Jeho aréna měla délku 640 metrů a šířku 130 metrů. Pod sedadly byly vybudován prostory pro přechovávání divokých šelem. Největší část programu ale zabíraly závody na vozech tažených koňmi. Poslední se zde konaly roku 549 n. 1.

Josef Fousek: Souboj generací / Místo v čítance / Jed v krvi – xenofobie

Je škoda, že už zřídka slyšíme dechovou kapelu na vesnici i ve městě. Můj kamarád, inženýr, změřil decibelometrem její hlučnost v sále skinové hospody U veřejný žízně a zjistil, že o několik decibelů přetrumfnula metálprodukci diskžokeje Boba Pupíčka. Ten dostával anonymy: „Nehraj Bobe dýzu, pustíme ti mízu!“ Na hlučnost své historické dechovky si stará generace nestěžovala.

Pavel Pávek: Darek Vostřel podruhé

Kdysi, je to již dávno, jsem spolupracoval s jednou skupinou historického šermu. Nebylo jich zdaleka tolik jako dnes, lidé se na vystoupení hrnuli a tak se připravoval jeden program za druhým. Chybami se člověk učí. U jednoho pásma jsem přišel s lákovou myšlenkou. Středověký holomek zvítězí v boji u brány, měl to být souboj na těžké sekery, odhodí soupeře, ze záňadří vyloví papírový svitek a přečte uvítací slova.

Ondřej Suchý: Evžen Jegorov, hvězda jazzu i filmových komedií

Ačkoliv bylo málokdy vidět jak se směje, měl krásný osobitý humor, v němž si skvěle notoval se svým kamarádem a kapelníkem Ferdinandem Havlíkem. Do Havlíkova semaforského orchestru přišel z divadla Rokoko, kde po několik let vedl tamní kvintet.