Miroslav Vejlupek (Čerchovský): Co v životopisech nenajdete
Březen se každoročně stává měsícem, kdy média tištěná i elektronická věnují mnoho místa internetu, knihám a autorům. Pamětlivým čtenářům býval a leckdy stále je blízkým klenečský rodák J. Š. Baar, jehož velkým přítelem byl už od dětství hudební skladatel Jindřich Jindřich. Z dopisu, který Baar poslal pozdějšímu národnímu umělci, poznáváme spisovatelův vztah k hudbě.
Kamil Turoň: Fotbal, to je hra!
Původně jsem začínal v šesti letech jako plavec, dostal jsem se i na mistrovství republiky. Pak jsem začal dělat ještě hokej za tehdejší Zbrojovku Vsetín v prvoligovém dorosteneckém týmu, a téměř souběžně jsem se dostal také k fotbalu. To mi bylo kolem dvanácti, třinácti let. No a protože jsem toho v hokeji až tak moc nedokázal, zvítězil fotbal a další cesta už se ubírala právě tím fotbalem.
Dáša Cortésová: Jací byli Vlachovci – II. (13)
Jednou urážel pana Vlacha službu konající kulturní referent. Měl řeči, že je špatné to, co kapela hraje, že jde o propagaci západní kultury atd. Všichni seděli u stolu a jedli. Táta to ovšem nevydržel. Vyskočil a pověsil toho pána za límec saka na věšák. Pánové ztuhli, chtěli ho sundat, aby nebyl malér, ale otec zařval: „Kdo ho sundá, ten půjde na jeho místo!“
Vladimír Vondráček: Únor
Co se tehdy u nás odehrálo, už ví sice každý, ale jaká to byla historická tragedie, si bohužel stále nezanedbatelné procento našich občanů nechce připustit. I tehdy byl únor mrazivý, 23.2. v Praze sněžilo, 25.2. klesla teplota ráno na –11 a maximum bylo –4 st.C. A tak Gottwaldova beranice na Staroměstském balkóně – tedy vlastně na jeho hlavě, právem vstoupila do dějin.
Michal Dlouhý: Četnické děti
Arazím a Jarý, ale i Šiktanc, Šebestík, Turko, Němec, Jaroš, Ambrož jsou jména známá díky televizním obrazovkám doslova milionům diváků. Můj zájem o historii četnictva trvá již dvacet let a za tuto dobu jsem shromáždil úžasné množství materiálu vypovídajícího o činnosti československého četnictva. Až v době přípravy třetí řady seriálu Četnické humoresky jsem začal poznávat potomky četníků jejichž jména se objevila v úspěšném televizním seriálu.
Jiří Stanislav - Zdeněk Pošíval: Návrat na česnekové pole
Později mě požádal, abych se mu mrknul na nějaké monology, jež si připravil na herecké zkoušky: stal se v divadle elévem a vzápětí udělal přijímačky na brněnskou JAMU. Začal studovat. Málem mi zmizel z očí, ale brzy se objevila v novinách jeho fotka, kterak nese transparent s nápisem VÁLKA JE VŮL. Po srpnové okupaci emigroval do zámoří, věnoval se pantomimě, občas napsal nějaký dopis a dokonce poslal šek na podporu stávky při výročí Palachovy oběti.
Ondřej Suchý: Z jídelníčku klaunů a komiků (29) Boleslav Polívka
Poprvé jsem se s Bolkem Polívkou setkal v roce 1993 na jubilejním X. Filmovém smíchu v Rychnově nad Kněžnou, který byl věnován jeho filmové a televizní tvorbě. Když jsem byl na besedě vyzván, abych o tomto mimořádném klaunovi řekl pár slov, zmohl jsem se pouze na to, že z úcty a obdivu k tomuto našemu velmistru srandy se mně chce vyslovovat jeho příjmení spisovně – Polévka.
Zdeněk Reich: Vůně z léta moravského
Když jsem si přečetl v červencovém čísle Čechoaustralana, nového krajanského časopisu, který začal v květnu tohoto roku vycházet v Melbourne, článek šéfredaktorky Barbary Semenov, znovu jsem si vyvolal všechny ty libé vůně, o kterých píše, tím spíše, že jsme se právě vrátili z té bájné země, kde jsme sami pilně nasávali tyto vůně, o nichž se pisatelka zmiňuje.
Slavomír Pejčoch-Ravik: Z Florencie do Říma, konečná je u Kolosea
Curzio Malaparte zase popsal reakce amerických vojáků, kteří zničehož nic stanuli tváří v tvář takovému zázraku. Generál Clark, jak píše Malaparte, vstal a mlčky si prohlížel gigantickou, místy probouranou stěnu a mnoho děr po dřevěných kůlech, na nichž kdysi spočíval mramor. Nakonec zareagoval čistě vojensky. „Pěkná práce!“ řekl uznale.
Ivan Rössler: Na střeše Národního divadla s Jaroslavem Vojtou
Byl to únor roku 1968. Pamatuji si, že jsme měli s panem Vojtou schůzku v 15.00 hodin v kavárně Slávii. Řekl jsem si, že tam musím být nejméně o pět minut dřív, abych nepřišel pozdě. Byl jsem tam ve skutečnosti dokonce o deset minut dřív, ale Jaroslav Vojta tam už seděl a zjevně měl dopito kafíčko. Lekl jsem se, neměla být ta schůzka dejme tomu v půl třetí?
Pavel Pávek: Dělají užitečnou práci
Život 90 se o seniory stará více než deset let. Nejen že jim umožňuje žít v prostředí na které jsou za desítky let zvyklí, ale sleduje jejich zdravotní stav, jejich bezpečnost. Podstlané jsou i finance, které ušetří státní pokladně; pobyt v domově důchodců stojí daleko více, než napojení na bezpečnostní systém. Hlavně ale seniorům dává pocit bezpečí, jistoty a klidu.
O.Schmidt, J.Studničková: Noc na Karlštejně
Odpoledne jsme se vrátili do svých domovů a hned nato volá Zdenda, že našel zápis o Karlově úmrtí a pohřbu, jenž mi přečetl a končil slovy: Císař Karel IV 29.11.1378 v půl sedmé večer!!! vydechl naposledy. Dál už jsme nemohli mluvit. Milovníky záhad mohu uklidnit, že na Karlštejně je takových nevysvětlených tajemství víc, a pro ty ostatní bychom chtěli vzkázat, že pověstnou pokorou Karla IV. bychom se mohli inspirovat.
Dáša Cortésová: Jaká byla Judita Čeřovská (9)
Z té jsem byla celá vedle! Moc se mi líbila. Měla opravdu vše, co žena, která chodí na jeviště, má mít. Vysoká, krásná, nádherný úsměv, podmanivý hlas a ještě k tomu chytrá! Mluvila několika světovými jazyky. Můj táta vždycky říkal: „Když vyjde na jeviště Čéřa, tak to opravdu něco vyšlo. Je to prostě kus!“ Judita se uměla, v dobrém slova smyslu, nosit.
Milan Dubský: O čem krize
Naše dobromyslné, zkušené a chytré prababičky říkávaly, že čeho je moc, toho je příliš a nepovede to k ničemu dobrému. Společnost vyprodukovala právě všeho moc. Nejen aut, praček, spotřebičů, z nichž mnohé místo aby nám usnadňovaly práci, nám překážejí v domácnostech, spotřebovávají elektřinu.