Milan Turek: Tetičce Růženě je letos devadesát
Nepřeberně podob má život v dědině na jižní Moravě, dnes už ne typicky zemědělské, ale zůstaly dny sváteční a všední na rozdíl od jiných míst, kde svátky jsou odlišné jen délkou setrvávání v posteli. Fádnost, stereotyp zde místo nemají ani v době počítačů, a není jediného projevu, aby neměl charakter Moravského Slovácka. Tradice se udržují uměle i spontánně snad nejvíc ze všech dědin Moravského Slovácka v Dolních Bojanovicích.
PhDr. Marie Otavová: Tajemství bednářského řemesla
Naším cílem bylo představit rozmanité spektrum bednářských výrobků, které byly vyráběny ze dřeva a ještě před padesáti lety byly každodenní součástí života. Velkoobjemové sudy na uchovávání vína, pivní soudky, putny, kádě, vědra, štoudve, ale také přítomnost mistrů bednářského řemesla zaslouženě poutaly pozornost účastníků.
Ondřej Suchý: Stále ještě máme smysl pro humor
I když to někdy tak vypadá, Češi neztrácejí smysl pro humor. Přesvědčuji se o tom čas od času v diskusích pod novinovými zprávami, které čtu na Internetu. Záleží na inteligenci chatujících. Z primitiva kloudného vtipu nedostaneš, ale občas do těchto míst, vyhrazených pro názory čtenářů, zabrousí někdo chytrý a to je pak radost si něco přečíst!
Ondřej Suchý: Sága rodu Lupinů (7)
Herec Jaroslav Dušek má čtrnáctiletého psa, který se jmenuje Bertold Brecht. Když ho Duškovi dostali jako štěně, jmenoval se prý Pepíček. Jenomže byl tak aktivní, že ho Jaroslav velmi záhy přejmenoval na Bertíčka (že by vzpomínka na čertíka Bertíka Štěpánky Haničincové?). K Bertoldu Brechtovi to už byl jen kousek. „Ale proč zrovna Brecht?“ ptal jsem se Jaroslava. „Přece proto, protože Bertold Brecht byl na herce pes,“ odpověděl mi se svou obvyklou samozřejmostí.
Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (62)
Nevím, kde se ve mně bere ta odvaha, či spíše drzost, ale protože se ta avizovaná skleróza opravdu nezadržitelně blíží, dovolím si v následujících několika Střípkách uvést něco, co by se dalo snad nazvat – střípky „umělecké“. Uvozovky jsou zde zcela na místě a slovo samo je třeba chápat ve velmi širokém slova smyslu. Chtěl bych totiž milému eventuelnímu čtenářstvu popsat, jak má maličkost byla postižena jednotlivými múzami.
Josef Fousek: Moc rád vzpomínám na Karla Kryla (1/2)
Dvacátý první srpen 1968. Bratříček přišel do naší země v noci po zuby ozbrojen. Na Václavském náměstí zmrtvěly otisky pásů tanků. Nastalo období okupace, které bylo mocnými nazýváno konzolidací. Vzpomínka na Jana Palacha pálila v srdci. Zelené uniformy se zabydlely v lesích. Dočasně na dobu neurčitou.
Iveta Kollertová: Dotyk štěstí
V momentě, kdy zazvonil zvonek a přišel pán s vozíkem s tím, že si ho jen vyzkouším, byla moje srdeční aktivita normální. Zeť Kája mne vzal do náruče a usadil na vozík. A já věděla, že to je ono, to je to pravé. Jako když dáte hrneček na malý talířek v soupravě po vaší mamince. Seděla jsem na vozíku a měla jsem dojem, že jsem na něm odjakživa. Byla to láska na první pohled. V tom se za mnou ozvalo: "Tak jedeme ven."
Ivo Fencl: Doktor Jekyll ve filmu
Dvojroli hrál poprvé v Londýně Richard Mansfield (1887), ale teprve americká dramatizace dala vzniknout prvnímu ze 120 filmů. V Anglii prvně Jekyll vstoupil na plátno roku 1913, tedy ještě za Fannina života. K raným parafrázím náleží Slečna Jekyllová a paní Hydová (1915) a v Německu téma uchopil expresionista Murnau s Lugosim a Conradem Veidtem jako Janusovu hlavu (1920), ale film… se ztratil. (Ianus, připomeňme, je římský bůh vchodu a východu s párem tváří hledících opačnými směry.)
Ondřej Suchý: Z jídelníčku klaunů a komiků (47) Roman Féder
Byla doba, kdy se u nás doma celé dny hrály stále dokolečka dvě slovenské CD – Spievanie vo vani a U veselého chlapíka. Měla to na svědomí kapela „veselých chlapíků“ Funny Fellows a nápadů jejich vůdčího ducha jménem Roman Féder. Více si o tomto originálním hudebním tělese a hlavně o jeho zakladateli, herci, muzikantovi a zpěvákovi, přečtěte posléze, pod receptem jeho oblíbeného jídla.
Josef Fousek: Kladivo na čarodějnice / Dva hrnečky
Když má někdo někoho rád, je to jen a jen jeho věc. Tak jej Pán Bůh stvořil. Lidé milují bez zábran a šíleně – svůj majetek, své koně, své revolvery, své domy, své psy, své funkce, – proč by bylo hříchem a protizákonným činem, když příroda dává propuknout lásce mezi ženou a ženou nebo mezi mužem a mužem?
Ondřej Suchý: A večer bude biograf (15)
"V roce 1909 zvítězil jsem ve velké sportovní slavnosti Cheyenne a získal jsem značnou peněžitou cenu, která mi byla poukázána ve formě šeku,“ začíná s popisem svého příchodu k film ve svých „pamětech“ jedna z prvních mužských hvězd westernu, Tom Mix. (V polovině dvacátých let vyšly jeho vzpomínky v laciném sešitovém vydání i u nás pod názvem Nejslavnější cowboy světa Tom Mix vypravuje svá dobrodružství.) „Druhého dne šel jsem si vyzvednout peníze do banky, jejímž ředitelem byl jakýsi pan Stone, který byl také současně předsedou oněch sportovních slavností a byl velmi nadšen mými sportovními výkony.
Jaromír Matoušek: Jak jsem fotografoval kosatec sibiřský
Je začátek června. Brzy zrána. Praha se ještě noří do hluboké tmy. Usedám se svou ženou do plně naloženého auta. Najde se tu všechno, oblečení do pohody, ale také do nepohody, počítač, mapy, průvodce, jídlo, pití, dalekohled, nůž, poznámky… Ale především fotovýbava. Do poslední chvíle mám nepříjemný pocit, že jsem něco zapomněl. Je toho hodně, co fotograf musí mít při sobě – fotoaparát, objektivy, karty, baterie, blesk, různé kabely, nabíječky, databanku, stativ…
Jan Krůta - Renata Šindelářová: Jan Krůta a jeho drobečky duše
EXKLUZIVNÍ ROZHOVOR PRO POZITIVNÍ NOVINYHodně let jsme v agentuře dělali i reklamu, ale vymývat hlavu jiným i sobě už taky nechci. Svoboda a nezávislost jsou hodně drahé. Ale voňavé jak jarní vzduch po ránu. Jak vám přibývají léta, nerad se podílíte na kompromisech. A protože mi vyšlo v různých nakladatelstvích pár knížek, které byly redakčně a graficky odbyté, rozhodl jsem se, že si svoje knížky budu hlídat od začátku do konce.
Ladislav Pešek: Tvář bez masky
Jsem jako duchem nepřítomný. Pivec do mne strká. Upozorňuje na rozložitého frajera, který se s drzým úsměvem prodral ke stolu blízko nás a s gestem nestrpícím odpor zvedá ze židle zvadlou blondýnu: „Všiml sis, jak šel? Jak ji ´požádal´ o tanec? Vsaď se, že z toho bude rvačka. Pojďme radši pryč!“ Gruss chce být naopak u toho a navíc požádá kolegyni oné blondýny o tanec.