Josef Fousek: Jaro v Praze / Polypy
Byl jsem krátkou dobu ženatý. Vyjeli jsme s Jarmilou do Prahy. Tenkrát to byla pro nás velká událost. Slavnostní! Jeli jsme si koupit první tranzistorové rádio. Ještě větší radost nám přinášelo vědomí, že se procházíme v hlavním městě. Na chvíli jsme měli dojem, že jsme ve velkém světě. Byl krásný jarní den, zlatý déšť zářil ze zahrad a ptáčci zpívali.
Andrea Fajkusová - Martina Fialková: Po stopách potomků Vojtěcha Friče v Paraguayi
Checomacoco sdružení vzniklo před třemi lety. Jeho zakládajícími členy jsou Pavel Frič, vnuk cestovatele Alberto Vojtěcha Friče, s manželkou Yvonnou. Smyslem činnosti je podpora indiánských potomků cestovatele Friče, kteří žijí ve zmíněné paraguayské vesnici Puerto Esperanza. O tom, že zde český cestovatel zanechal dceru jménem Herminia Ferreira Fric, kterou zplodil se svou indiánskou ženou, se donedávna u nás nevědělo.
Josef Hlinomaz - Slavomír Pejčoch-Ravik: Vyprávění o trpaslících a kýči vůbec
Vůbec mi nevadí sádroví trpaslíci na zahradách. Jsou to absurdní, stupidní a tím krásné bytosti. Pohádkové bytosti, které se líbí dětem, aniž by pokazily jejich vývoj a charakter. Jsou kýčem dávno z módy vyšlým a už jejich stáří je úctyhodné. A stářím získávají věci na hodnotě. Ovšemže je obrovskou pitomostí mít na zahradě trpaslíka na zahradě padesát let - dávno už vyšel z módy.
Milan Turek: Královna Ještěda – Karolina Světlá
Oblíbeným místem spisovatelky v Ještědských horách byla údajně kamenná vrata, vystoupat k nim ze Světlé loveckými chodníčky Terasami Ještědu není zrovna nejsnazší výkon, jindy to byla zase Vápenice nad vsí s nádherným výhledem do kraje. V jednom z dopisů své sestře Sofii Podlipské píše o výletě na Ještěd, kde její vyprávění o kraji naslouchali se zaujetím i cizí turisté, jindy píše o vycházkách do Ještěda se světelským farářem, býval jejím partnerem a průvodcem znalým celého kraje.
Stanislav Moc: Záplavy
Austrálie je vcelku pouštní kontinent s pouštním počasím. To znamená, že tu v lepším případě prší sporadicky, nebo málo a v tom horším neprší vůbec. Někdy ovšem deště přijdou a to v takovém množství, že máme záplavy. Ty poslední byly na středoseverním pobřeží (Mid North Coast), kde bydlím, v roce 2000. Já jen abyste si udělali obrázek, jak často tu prší.
Pavel Pávek: Nejkrásnější památka
Není to tak dávno, kdy na nějaké rozhlasové stanici proběhla anketa. Běhají a stále někam chodí různé a ta, kterou mám na mysli, se týkala památek. Měla být nalezena nejkrásnější z českých. První lavina odpovědí se dala čekat. Záplava Karlštejnů, Hlubokých, Lednic a Českých Krumlovů nějak neměla v plánu skončit.
Ondřej Suchý: Jak mi Ella Šárková svěřila své paměti
Prý to způsobil režisér Národního divadla Karel Dostal, že se stala herečkou bez jakékoliv herecké průpravy a studií. Všiml si jí v lázních Sliač, kde byla s manželem na dovolené, a po návratu do Prahy na ni upozornil pány Voskovce a Wericha, kteří zrovna marně hledali dívku pro hlavní roli ve filmu Pudr a benzin. Ella – v té době zrovna krátce vdaná – byla velice temperamentní, hezká, okatá holka se smyslem pro humor a tak přišla ke své první filmové roli, ani nevěděla jak.
Stanislav Moc: Má pravda šanci zvítězit?
Některé pravdy jsou skutečně neoddiskutovatelné. Třeba ty historické, které byly popsány a zaznamenány v kronikách. Nelze kupříkladu popřít fakt, že Mistr Jan Hus byl upálen a to v Kostnici. Samozřejmě, kroniky se dají spálit a dá se pak lhát, že to je všechno Masarykův výmysl, aby nastolil církev Husitskou.
NeKulturní večery budou již za měsíc propagovat neznámé umělce z celé ČR!
NeKulturní večery jsou zcela novým a ambiciózním projektem kulturně-publicistického internetového magazínu NeKultura.cz. Rozvádí myšlenku podpory talentovaných, ale bohužel dosud neznámých a nemedializovaných umělců z nejrůznějších odvětví (literatura, film, móda, výtvarné umění, hudba a divadlo) mimo rámec internetového magazínu a vůbec internetu jako takového.
Slavomír Pejčoch-Ravik: Nejstarší náměstí
Vůbec nejstarší náměstí Říma nalezneme přirozeně mezi bělavou „remingtonkou“ a mezi Koloseem. Vydáte-li se od psacího stroje ke Koloseu, objevíte vlevo fóra císařské, určené spíše pro reprezentaci, jakési „pěší zóny“ antického Říma. Zato vpravo je fórum římské, Forum Romanum, kde kypěl život snad od nepaměti.
Josef Fousek: Žebrákem na můstku / Cestou na operační sál
V předsíni metra, kde téměř nikdo nechodil, jsem si obrátil naruby své černé sako, sundal jsem si drahé brýle a potom jsem usedl na zábradlí před vchodem do metra. Stal jsem se tím, koho jsem před několika minutami obdaroval. Prosičem! Vystrčil jsem ruku před sebe, sklopil hlavu a čekal. Naštěstí bylo pochmurné počasí a špatná viditelnost. Mrholilo. Zaradoval jsem se. Do dlaně mi dopadl peníz.
Blanka Kubešová: Máte rádi Viewegha?
Máte ráda Viewegha? Optala se náhle Petra bez varování a pak jsme se jako dva spiklenci obě shodly na tom, že to není náš kůň. Otázka ve mně kupodivu doznívala ještě i o pár dnů později. Zkusmo jsem vzala do ruky „Účastníky zájezdu“ a opět je odložila. Podívala jsem se znovu i na film „Výchova dívek v Čechách“, to abych si byla jistá, že autorovi nekřivdím a že ze mne nemluví jen a jen bledá závist. Ne, o tohoto módního Viewegha opravdu příliš nestojím, ale existuje i jiný.
Ondřej Suchý: Z jídelníčku klaunů a komiků (36) Július Satinský
S Júliem Satinským jsem se setkal osobně tváří v tvář jen třikrát a pokaždé byl obklopen malou společností, v níž dominoval v roli Velkého vypravěče. Nestalo se mi mnohokrát v životě, že jsem se před někým smál jeho vyprávění tak, až mne z toho rozbolelo břicho; vybavuje se mi v tuto chvíli jen jeden dlouhý a překrásný večer u pana Wericha a pak mé poslední, neméně dlouhé setkání s panem Satinským na rozhlasovém festivalu Radio Prix Bohemia v Poděbradech. Věděl jsem tehdy, že tento skvělý herec a glosátor událostí nás obklopujících na tom není zdravotně dobře a že se musí šetřit, jenomže on byl toho večera k nezastavení.
Milan Turek: Vzkříšení Božím pozdravením
Křesťanských pozdravení je mnoho a ještě více se jich v minulosti používalo. „Pochválen“ zaznívalo nedbale z mnoha úst, uctivě bylo vysloveno Pochválen buď Pán Ježíš Kristus, a odpovědí bylo „Až na věky věků. Amen.“ Sundání čepice, klobouku, širůšku, beranice bylo běžné pro každého muže, který šel kolem kostela, kříže nebo svatého obrázku či sochy. V kostele a na hřbitově to bylo samozřejmostí. Ženy a děvčata svá pozdravení vyjadřovaly pokřižováním.