Josef Hlinomaz - Slavomír Pejčoch-Ravik: Autostopem v Itálii
Všichni, kdož znají Josefa Hlinomaze, se dozajista podiví nad nápadem putovat Itálií, ke všemu ještě autostopem, a notabene v dospělém věku, tedy v podobě a v rozměrech, které jsme u Mistra všech pláten, malířských i filmových, pozorovali právě za jeho života. Dnes by takové „loupežnické“ postavě zastavil na silnici málokdo, ale ani Hlinomaz sám nebyl dostatečně proškolen v riziku krádeží.
Michal Dlouhý: Červené zápalky
Strážmistr Jaroslav Šiktanc z četnické stanice v Hradci Králové byl za svou pomoc Červenému kříži císařským zmocněncem pro Červený kříž v prosinci roku 1915 dekorován mírovou bronzovou Čestnou medailí Červeného kříže. Toto vyznamenání zřídil císař František Josef I. v roce 1914 u příležitosti 50. výročí podpisu Ženevské konvence, na základě které došlo ke vzniku Společnosti Červeného kříže.
Židé v boji
„Ptal jste se mně včera do telefonu, proč jsem odešel z Československa. Důvodů bylo několik a tenhle byl jeden z nich.“ Starý pán, se kterým jsem si dal v září devadesátého roku schůzku v hotelové kavárně v Tel Avivu, mi podal zažloutlý výstřižek z novin. Byl to článek z Práva lidu.
Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (9)
To už ovšem nastávala doba s velkým D, doba, kterou nádherně zachytili Svěrákovci ve filmu Obecná škola, doba velkých nadějí, doba obnovy normálního společenského života, Sokola i skautingu. Marně dnes přemýšlím proč tyto dvě organizace na sebe žárlily, my kluci byli samozřejmě jak Sokoly, tak i skauty, přesněji řečeno vlčaty.
Vladimír Vondráček: Paradoxy češtiny (11)
A nyní obraťme svou pozornost do říše živočišné. I zde lze češtině vytýkat kde co. Zejména opět zaráží nedůslednost při pojmenovávání partnerů a partnerek jednotlivých tvorů. Tak máme sice lva i lvici, tygra i tygřici, ale partnerkou psa není psice, i když ji počítač uznal, ale fena nebo fenka, která by přece měla patřit k fenkovi.
Ondřej Suchý: A večer bude biograf (1)
Na jaře roku 1990 mi vyšla v nakladatelství Albatros, v edici Objektiv, knížka A večer bude biograf, s podtitulem Exkurze do království stříbrného plátna. Jak známo, byla to tehdy doba, kdy lidé měli zájem o něco docela jiného, než si číst takovéhle knížky. Tak mě napadlo, že po dvaceti letech bych mohl čtenářům Pozitivních novin nabídnout některé z jejích zajímavějších kapitol…
Pavel Pávek: Chůze černou temnotou
Ač jinak vlastně zarytý samotář, přidal se toho týdne Poutník ke staré partě. Vítání slunce patřilo k dávné tradici roky dodržované prvního podzimního dne. Slušelo se při té příležitosti vyrazit na týden do hor a jako vždy se ubytovat poblíž známé hospody Na Peci v Peci pod Sněžkou. Již dlouhé roky krátce před půlnocí vyráželo patnáct lidí rozvážnou chůzí do černé temnoty.
Luděk Ťopka: Příběh emigranta
S tím vědomím rodina žila celých dvanáct let, když od něho v létě 1967 dostala z NSR dopis, v němž své zmizení vysvětlil. Obával se zatčení a odvlečení orgány NKVD do sovětských gulagů, jak to tehdy postihlo tisíce ruských emigrantů žijících v Československu a jiných východoevropských zemích.
Ondřej Suchý: Komici u psacího stroje (3) - Oldřich Nový
KDYBYSTE PROLISTOVALI KATALOGY, které vydala divadelní a literární agentura DILIA, překvapilo by vás, kolikrát je v nich uveden OLDŘICH NOVÝ (1899 - 1983) jako překladatel, upravovatel, autor nebo textař písní. Hervého Mam´zelle Nitouche, Goldoniho lhář, Straussův Cikánský baron, Websterův Plukovník chce spát, vlastní hudební komedie Pro tebe všecko a Tři a jedna - to je jen několik titulů, s nimiž je jméno Oldřicha Nového spjato.
Miroslav Sígl: Čtyři hrdinové nemohou zmizet z paměti
Po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 byl spolu s dalšími vedoucími čs. politiky zatčen a unesen nejprve do Karpat a za dva dny do Moskvy. Zde však nebyl ani připuštěn k jednáním mezi SSSR a ČSSR a jako jediný z 26 českých a slovenských politiků vyzvaných k podpisu, odmítl podepsat tzv. „moskevské protokoly“.
Iva a Jiří Mojžíškovi - Jitka Dolejšová: Buďte vítáni a vstupte...
Je čtvrtek 28. února 2008, pozdní odpoledne. Jaro předvádí svou několikadenní demoverzi – obloha se vybarvila do modra a slunce nastavilo svůj termostat zase o pár stupínků výše. Na stanici I. P. Pavlova chci nastoupit do tramvaje. Jen ještě dávám přednost dvěma lidem s bílými hůlkami. Mají batohy a tramvaj je dost nacpaná. Ale přece jen se tam všichni vejdeme.
Tajemství břitvy pana Occama
Čím si zasloužila břitva pana Occama (čti Okema), abychom jí věnovali svoji pozornost? Byla snad tak ostrá, tak výjimečná? Jak se vůbec pan Occam holil? Nebyla ze solingenské oceli? Nebo vůbec nejde o nástroj a pojmenování je pouze výstižnou metaforou? Takové a mnohé podobné otázky je možno klást si už proto, že, bohužel, jméno Williama Occama je veřejnosti mimořádně málo známé.
Miroslav Vejlupek (Čerchovský): Co v životopisech nenajdete
Březen se každoročně stává měsícem, kdy média tištěná i elektronická věnují mnoho místa internetu, knihám a autorům. Pamětlivým čtenářům býval a leckdy stále je blízkým klenečský rodák J. Š. Baar, jehož velkým přítelem byl už od dětství hudební skladatel Jindřich Jindřich. Z dopisu, který Baar poslal pozdějšímu národnímu umělci, poznáváme spisovatelův vztah k hudbě.
Kamil Turoň: Fotbal, to je hra!
Původně jsem začínal v šesti letech jako plavec, dostal jsem se i na mistrovství republiky. Pak jsem začal dělat ještě hokej za tehdejší Zbrojovku Vsetín v prvoligovém dorosteneckém týmu, a téměř souběžně jsem se dostal také k fotbalu. To mi bylo kolem dvanácti, třinácti let. No a protože jsem toho v hokeji až tak moc nedokázal, zvítězil fotbal a další cesta už se ubírala právě tím fotbalem.