Zdeněk Reich: Pašerákem proti své vůli
Tak jako tažní ptáci se vracejí rok co rok do svých rodných hnízd, i moje manželka a já se periodicky vracíme do míst, kde jsme se narodili, jen na rozdíl od těch okřídlených opeřenců tak činíme jen tak jednou za čtyři nebo pět let. Zdá se až neuvěřitelné, jak těch pár krátkých týdnů s dávnými přáteli rychle uběhne a už se dostaví doba, připravovat se na dlouhou zpáteční cestu.
Blanka Kubešová - Václav R. Židek: Mecenáši vítáni!
Spisovatelka a dramatička Blanka Kubešová se před několika týdny vrátila z ČR. Vím o ní, že se jen tak nesvěřuje, a tak jsem si s rozhovorem raději pospíšil. Zajímalo mě, jak na ni působila domácí politika? Pokud vím, nejsou to jen občané doma, také zahraniční Češi se dnes cítí poněkud nesví z nečinnosti policie a justice, z narůstání zločinnosti a korupce a hospodářských deliktů, ale vás, jestli jsem tomu dobře rozuměl, trápí ještě něco jiného?
Josef Fousek: Rezignace / Divadlo obyčejné chvíle
Z čeho se rodí agrese, bezcitnost, surovost? Televize, na kterou se mnohé svádí, tenkrát také nebyla, a toho předešlého bylo vždy ponejvíc. Kteréhokoli pedagoga potkám, povzdechne nad těžkou prací ve škole. Denně slyšíme o podvodech, zpronevěrách, o neserióznosti politiků, o výstřelcích mediálních hvězd, o válkách, nemocích, zločinech, o drogových monopolech. Není divu, že hodnoty jako je láska, úcta, pravda, čest, spravedlnost a porozumění, jsou v hlubokém stínu.
Ondřej Suchý: Komici u psacího stroje (10) - Stefania Grodzieńská
Vyšla jsem právě odpoledne z domova, když mě přepadla smečka lišek, zahalující korpulentní blondýnu. - Stefčo! Ne, hora s horou... Vidím, že mě nepoznáváš. Jsem Luša Pamčaková, taková hubená, černá, s copánkem. Hrávaly jsme si spolu vždycky v parku, když jsme byly malé. Pamatuješ se, byla jsi u mne na jmeninách a zvracela jsi kakao.
Jan Drocár: Jak přežila šlechta své zrušení
Po staletí vůdčí síla společnosti, která se rozhodujícím způsobem politicky, kulturně a hospodářsky podílela na osudu českých zemí a která byla výraznou nositelkou tradic rodiny, národa i víry přišla o tituly, jména, společenskou prestiž a postavení, majetek a nakonec v převážné většině i o zemi, ve které se narodila, vyrůstala a žila.
Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (14)
Rok 1948 byl jistě osudový pro nás všechny, kdož jsme žili v naší krásné a do katastrofy se řítící republiky. Tyto Střípky jsou ale osobní zpovědí tehdejšího teenagera a pro mne osobně znamenal podzim tohoto roku dvojnásobné vykolejení. Nejdříve jsem byl v září ještě v Jičíně „ přejit“ z gymnázia na měšťanku a o měsíc později jsme
Ondřej Suchý: A večer bude biograf (6)
Řada anket a průzkumů u nás i v zahraničí ukázala, že filmy vážné, například psychologické, historické nebo s válečnou tematikou, zaujímají v zájmu nejširších diváckých vrstev místa až za filmovými komediemi a filmy dobrodružnými. Je zajímavé přihlédnout k této skutečnosti nad výsledky jedné zcela mimořádné mezinárodní ankety, ve které se jednalo o sestavení tabulky nejlepších filmů světa...
Jiří Vlastník: Setkání se Zdenkou Procházkovou
Také jsme je tu měli. Filmové a divadelní hvězdy, které si svou krásou v ničem nezadaly s Ritou Hayworthovou a jejími kolegyněmi z Hollywoodu. Hereckými schopnostmi je dokonce často předčily. Měly jen smůlu, že vstupovaly před kamery v nesprávnou dobu na nesprávném místě.
Milan Lasica: Človek nad zlato
Toto je veľmi zaujímavá správa. Že vraj jeden človek, asi ho na to nahovorili vedci, lebo vedci sú zvedaví a chcú si všetko overiť, takže ten človek sa nechal vysadiť na pustom ostrove a žil tam ako voľakedy legendárny Robinson Crusoe. Teda sám. Toľko správa. Nehovorí sa v nej napríklad o tom, či mal zo sebou mobil. Lebo keby ho mal, tak o nič nejde.
Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (13)
Původně jsem chtěl ukončit „střípky jičínské“ už minule v domnění, že tucet je docela hezké číslo. V hlavě mi však zablikala ještě řada dalších vzpomínek. I když jsou hodně osobní, neskromně se domnívám, že jsou docela zajímavé. Třináctka také ale není k zahození a to, že přináší smůlu je jistě pouhopouhá pověra, takže se tohoto pokračování vůbec nebojím.
Blanka Kubešová: Žoržína - Ztracené dětství
Cesta od rukopisu k vydání se lety stává čím dál složitější. O tom, že autor napsal dobrou práci, nestačí přesvědčit už jen nakladatele a šéfredaktora, ale i knihkupce a distributory, kterým se bude knížka nabízet. Ti zas dělají svoje sondy mezi čtenáři, kteří jsou samozřejmě v tom všem nejdůležitější. Po pravdě řečeno nepočítala jsem s tím, že by právě Žoržína uvízla v povědomí celého toho řetězce natolik, že bude moct oslavit ještě své druhé vydání.
Josef Hlinomaz - Slavomír Pejčoch-Ravik: Můj největší trapas
Člověk Hlinomazova typu musel v životě spáchat mnoho trapasů. Který byl největší? Co se mě týče, do jednoho svérázného maléru zatáhl nepřímo i mě osobně. Tím spíš, že se tak stalo ve Světě v obrazech – ovšem způsobem naprosto nenapodobitelným. Jak již bylo napsáno na jiném místě, tato redakce si mě - co se práce týče - opravdu považovala, ale ideologicky jsem byl pro ně „prašivkou“.
Z Klubu novinářů Pražského jara - Jan Petránek
Jan Petránek pracoval v Československém rozhlase v letech 1951-1968. Po invazi cizích vojsk v srpnu 1968 se zúčastnil vysílání rozhlasu proti této invazi. A tak dopadl jako mnozí, o nichž je zmínka nahoře. Pracoval jako topič v gumárně Mitas ve Strašnicích. Novinařiny nenechal, ale publikovat mohl pouze v samizdatových lidovkách a tam, kde mu jeho články tiskli.
Barbara Semenov: Lidská tvář hudebního génia
Bedřich Smetana se narodil 2. března 1824 v Litomyšli. V počátcích své tvorby se věnoval především klavírním skladbám. Jako interpret se sblížil s hudbou pobeethovenovskou (F. Schubert, F. Mendelssohn, R. Schumann), zejména s H. Berliozem, F. Chopinem a F. Lisztem, s nímž navázal i osobní styky.